“Je mi 16 let a nemám rád nové věci. Z čehokoliv, co je pro mě nové a je to spojené s mojí osobou ( to je mimo rodinu a kamarády ), mám zvláštní pocit. Jsem z toho nervózní a nesvůj. Celkově se sám se sebou necítím dobře.
Moc tím trpím. Hned ze školy jdu domů, sednu k počítači a "připojím" se do jiného světa. Tam ty mé pocity zmizí. Cítím se tam dobře, ale na jednu stranu mě to štve, jak vlastně trávím svůj život a volný čas. Jsem člověk, který nerad chodí mezi lidi a v podstatě se všeho bojí. A tak jsem pořád doma. A jedinou věcí, kterou tu mohu dělat je, že jsem na počítači, kde většinu času hraji hry. Velmi často si říkám, že bych měl přestat, ale sám se od počítače neodtrhnu dřív, než jdu spát. Prostě když nejsem ve škole, kde musím být povinně, tak jsem právě na počítači. S rodinou vůbec netrávím čas. Řeknu jim tak akorát ahoj, když přijdou a pak dobrou. Rád bych dělal jiné věci, třeba šel ven s kamarády, kreslil nebo něco jiného, ale nic mě "nezabaví" jako počítač. A takhle probíhá každý den už několik let. Celkově mám velmi obyčejný život a kdybych neměl rodinu, tak bych ho nejraději ukončil. Je smutné, že si to všechno uvědomuji, stěžuji si na to, ale sám to nezměním. Jsem v propasti a chybí mi žebřík pomoci, po kterém bych vylezl. Sám ho ale asi nenajdu.”
Tento model chování dítěte není v dnešních rodinách ojedinělý. Málokdo se však zamyslí nad příčinou tohoto jevu. Dnešní doba je hektická a stresující. Uživit dnes rodinu, starat se o ni a vychovávat děti není jednoduché. Je jisté, že rodiče jsou mnohdy rádi za chvilku klidu, kdy se dítě zabaví samo. Skvělou zábavu dnes slibují počítače, tablety a mobilní telefony. Ano, moderní technologie mnoho věcí usnadní. Ale když si pak uděláme z počítače (tabletu, mobilu) jediného důvěrného společníka, rázem se ocitáme ve velkém problému.
Jsme lidé a je nám přirozená komunikace člověka s člověkem. Tudíž i komunikace v rodinách. Lidé žijí pospolu a také spolu tráví čas. Jednomu na druhém záleží a jeden druhého si všímají. Nacházejí si na sebe čas. Komunikují a naslouchají si. Pokud tomu tak není, členové rodiny tím začnou dříve nebo později trpět. Uzavírají se do své samoty a nespokojenosti. Po ruce je umělý nástroj komunikace, který se postupně stává jediným komunikačním prostředkem se světem a také únikem z reality. A to je počátek závislosti.
Počítačové hry zabíjejí prožívání naší vlastní reality, kterou si můžeme utvořit dle svého. Komunikace soustředěná pouze na sociální sítě brzdí vznik a prožívání našich přirozených vztahů. Není to škoda?
Autoři: Monika Plocová a Tomáš Böhm
