Adéla sedí v kuchyni na svém místě. V ruce má malý kapesní nožík, její nožík. Ano, tomu koutku říká „mé místo“. Je to kousek prostoru kuchyně, kde se cítí v bezpečí.
Děti i manžel jsou zvyklí, že tam sedává. Nikdo se tomu nediví. Nikdo ji nehledá. Už dávno ne. Adamovi je 17 a Elišce 19 let. Mají svůj svět, své zájmy. Adéla má pocit, že už ji nepotřebují.
Je tady ještě Pavel, manžel. Pocit, že Pavel ji nepotřebuje přišel už dávno před tím, než se tento pocit nepotřebnosti dostavil s dospívajícími dětmi.
Adéla sedí v kuchyni a v ruce má malý kapesní nožík. Bojuje sama se sebou… Mám nebo nemám…Ví však velmi dobře, že vždy zvítězí ten pocit..mám..Nožíkem se nehluboce řízne na levém zápěstí.. Začíná jí téct krev. Uf… oddechla si.. To je úleva! S odtékajícími kapkami krve odchází napětí a pocit nenávisti k sobě, který v sobě má. Po chvilce zopakuje řezací rituál na pravém zápěstí. Ted’ se úleva ještě prohloubila. Pod stolem má láhev vína. Svůj řezací rituál zapije přímo z hrdla láhve. Vypije půl láhve najednou.
V tuto chvíli je již schopná fungovat. Zápěstí si obtočí fáčem.Přes ruce si stáhne dlouhé rukávy. Zvedne se a jde se podívat na zahradu. Kytičky, ty jí dělají radost. Zvláště teď na jaře, když všechno začíná kvést.
S manželem se poznali před dvaceti lety. Láska to byla velká, vášnivá. Adéla měla už tehdy malé květinářství, které si založila sama. Rodiče z ní chtěli mít lékařku, obzvláště táta, který je ve městě uznávaným chirurgem. Svůj sen si splnila i navzdory tátovi. Zklamala ho. Už tehdy se řízla poprvé. Zklamání táty z toho, že nepřebrala jeho poselství v podobě lékařky, cítí v každém setkání s ním, v každém telefonu, mezi slovy, mezi řádky…Tak moc by si přála, aby si jí táta vážil.
V květinářství se seznámila s budoucím manželem Pavlem. „Slečno, chtěl bych poradit“, řekl jí tehdy. „Nějakou hezkou kytičku bych si vzal. Jakou byste doporučila? Jaká by se líbila Vám?“ Adéla tehdy uvázala krásnou kytici růží. Pavel si ji vzal a rovnou jí dal Adéle zpátky.. „Ta je pro Vás, Jste moc krásná.“ Ten cit v očích, který ji Pavel ukázal, byl pro Adélu velmi přitažlivý.
Za pár měsíců byla svatba. Už tehdy měl Pavel nakročeno k význačné kariéře. Měl vystudovaná práva a celkem lukrativní místo v advokátní kanceláři. Přišly děti. Adéla uzavřela svůj obchod s květinami a na plný úvazek se věnovala dětem. Měla a rodinu, byla šťastná. Pavel rodinu s rostoucí kariérou a s rostoucím finančním ohodnocením velmi dobře finančně zajistil. Adéla zůstala dál i po mateřské dovolené doma. Podporovala manžela v růstu a tvořila zázemí jemu i dětem. Její květinový sen se rozplynul zcela.
Přestěhovali se do nového domu na okraji Prahy. Byl to krásný honosný dům. Z Pavla se stala právnická kapacita. Užíval si komunitu právnických kruhů. Byl celé dny a často i noci pryč. Kde? To Adéla nevěděla. S postupujícím časem zůstávala v krásném domě čím dál více sama. Stále častěji se jí zdálo o jejím květinovém obchůdku.
Adéla má všechno, jen cit ne. Ten cit, který zprvu obdivovala na Pavlovi se pod právnickými tezemi a zákony rozplynul. Už je to pár let, co se znovu řeže s pocitem, že zklamala. Dostavoval se stejný pocit jako s tátou. Zklamala tátu. Zklamala Pavla, který dokázal tolik a ona?…Zklamala i sama sebe..Kde je její sen? S Pavlem se nemají o čem bavit. Nerozumí mu. …Tak ráda by od těch obou chlapů uznání!
Adéla se nemá se ráda, jaká je. Ten pocit nenávisti si uvolňuje s nožíkem a také jejím jediným kamarádem - flaškou. Ta ji nikdy nezklame.
Pomůže jí to však znovu k jejímu snu?
