Neměl se rád. Vůbec se neměl rád. Měl pocit, že cokoli udělá, tak je to špatně. Proč je vlastně na světě? Proč se narodil? Jen proto, aby plnil přání ostatních, aby ostatním vyhověl?
Takové myšlenky ho napadaly často, zejména když si uvědomil, že když přišla nějaká chvíle, kdy měl pocit, že se mu něco podařilo, že může mít z něčeho radost, tak to vzápětí bylo vykoupeno tím, že byl potrestán, případně mu bylo vysvětleno, že nic neumí, že všechno pokazí, že se chová nepatřičně a ostatním působí bolest.
Bolest, to je to, co určitě nechtěl, aby okolí cítilo. To bude raději on trpět, než aby působil bolest. A už vůbec ne mamince, která si s ním vytrpěla své, která o něj pečovala a starala se, aby se mu nic nestalo. Maminka byla ta, komu je třeba dělat radost, protože to ve svém životě měla těžké. Byla to neskutečně silná žena. Lukáš by byl rád takový jako ona, která musela zvládnout úmrtí jeho tří sourozenců v kojeneckém věku, která se musela o něj postarat sama, když od nich otec v jeho šesti letech, bez jakéhokoli vysvětlení, odešel. Kromě alimentů o něj pak neprojevoval žádný zájem a vzal ho na vědomí, až když mu bylo 16 let a začali spolu chodit na pivo. Do té doby pro něj neexistoval. A on by přitom tak rád měl vedle sebe otce jako ostatní kluci ve třídě.
Maminka se mu sice snažila vytvořit milující prostředí, ale někdy to už přeháněla. Třeba už i tím, že se o něj tak bála, že ho až do třetí třídy vodila do školy za ruku a před školou mu vždycky chtěla dát pusu na rozloučenou. To se vždycky snažil co nejdříve vytrhnout z jejího objetí a už už být ve škole, jen aby ho nikdo neviděl, že mu máma dává pusu. To by byla taková ostuda! Úplně stačilo, že si o něm od první třídy kluci ve třídě mysleli, že je šprt, protože se vždycky hlásil. Znal odpovědi na otázky paní učitelky a ta ho chválila a dávala mu hezké známky. Myslel si, že tak to je dobře, že tím dělá radost paní učitelce i doma mamince. Dělej to, co po tobě chtějí ostatní, nevykřikuj, s nikým se nehádej a poslouchej. A tak se tak choval. Paní učitelka byla ráda, maminka byla ráda, ale on cítil, že něco není v pořádku, protože ho nikdo nechtěl vzít k sobě do party, nikdo nechtěl, aby byl v jeho fotbalovém mužstvu. Nikdo s ním nechtěl být kamarád. A on tak chtěl někam patřit, on tak chtěl mít kamarády.
A tak se postupně změnil a už se nehlásil, už se nesnažil mít dobré známky, nesnažil se být ten, kdo něco umí, už nebyl tím šprtem. A zjistil, že ho kluci začali brát mezi sebe a on si mohl vybrat, do které party bude patřit, ve které se bude cítit „mezi svými“. Zjistil, že to, co mu doma zakazovali, je vlastně fajn, že potáhnout si s jointu a k tomu se napít vína pomůže k tomu, že svět je barevnější a veselejší. A tak si začal užívat a ve třinácti z něj byl už uznávaný člen party, která spolu trávila každou volnou chvilku a vždy si dokázala najít způsob jak sehnat trávu nebo něco k pití.
Doma se to sice mamince nelíbilo, měla obavy z toho, že zanedbává školu a vůbec nemyslí na budoucnost, ale jemu to bylo jedno. On žil a užíval si. Už nebyl tím odstrčeným srábkem, už byl plnohodnotným členem party. Už mu ale nestačila jen tráva a k tomu víno a tak experimentoval a nechával se unášet vlnami poživačné závislosti.
Střední školu sice, i když s odřenýma ušima, dokončil, ale i tak se nedokázal zapojit do běžného života. Vše mu připadalo nezajímavé, šedivé a pomalé. Uspokojení mu poskytovala jen kombinace tvrdých drog a alkoholu. Co na tom, že neměl stálou práci, maminka vždy dala na jeho sliby a poskytovala mu ubytování a jídlo. Co na tom, že si nedokázal najít žádný trvalejší vztah, vždyť ona se vždy našla nějaká žena, která mu za pár gramů pomíjivého uspokojení poskytla patřičnou odměnu.
Uměl si poradit, uměl si najít způsob jak si opatřit drogu, naučil se ji dobře maskovat a lhát sobě i ostatním, že je vše v pořádku, že má vše pod kontrolou. Dovolil, aby ho závislost ovládla, dovolil, a sám dobrovolně roztáčel, bludný kruh závislosti a nevěděl jak má tuto spirálu zastavit.
Neúplná rodina, nedůsledná výchova, pocity malého sebevědomí, nedůvěra v sebe sama, nedovolit si žít vlastní život, tj. bludný kruh plnění přání ostatních, kde na vlastní přání nezbývá místo. Lukáš ve své slušnosti, empatii k ostatním a touze po uznání prožíval okolnosti, které zabraňují vlastní svobodě, vlastnímu rozhodnutí a vlastnímu plnohodnotnému životu.
Drogy, alkohol a další návykové chování jsou jen další oblastí, která uzavírá člověka v nesvobodě a závislosti. Paradoxně tato cesta návykových látek zprvu uvolňuje cestu ke chvilkové svobodě, avšak ve sledu množství a času uzavírá člověka ještě do většího bludného kruhu, než byl před jejich užíváním.
Lukáše jsme poznali před dvěma lety. Zvolil tehdy novou cestu střízlivého života. Dostal chuť poprat se s minulostí a přijmout ji. Je to 14 měsíců, kdy se návykových látek nedotkl. Je to 14 měsíců, kdy začal pracovat na osamostatnění a pocitu vlastní svobody. Prvním jeho přáním bylo vlastní bydlení. Tento krok si splnil. A tak krok po kroku jde svou svobodnou cestou životem dále. S pokorou a odvahou prostě jde…Čistý a střízlivý..
Autoři: Monika Hoffmann (Plocová), Tomáš Böhm
