V.Bělohradský: „Demokracie je náročná na konsensus.“ Někteří se ohánějí výrokem „Má vládnout zákon a nikoli člověk,“ – ale to by chtělo polemiku. Problém je ve slově „zákon“. Dnes se vyrábějí zákony v parlamentu – tvoří je tedy lidé, různé inteligence a moudrosti. Přece nemůže rozhodovat konsensus skoro náhodně vybraných lidí v parlamentu! Vládnout nemá zákon, ale spravedlnost.
Co je spravedlnost – toť hlavní otázka. Souvisí to s teorií práva – přirozené právo. Nakonec vždy rozhoduje soudce – tedy člověk a jeho výklad zákona či spravedlnosti. Při přirozenoprávním pojetí spravedlnosti koneckonců rozhodují lidé, rozptýlení lidé v pospolitosti – nikoli přímo, ale tak, že hodnotí rozhodnutí soudce jako spravedlivé nebo nespravedlivé. Ačkoliv by většina občanů neuměla říct, co je spravedlnost obecně, dovedou většinou spolehlivě rozpoznat spravedlnost určitých rozhodnutí. Výrok „Má vládnout zákon a nikoli člověk.“ je zavádějící, protože vkládá spravedlnost do rukou zákonodárného sboru – ale tam nemá co dělat. Existence spravedlnosti nepotřebuje ani parlament ani zákony.
Současná demokracie funguje špatně proto, že vkládá příliš velkou moc do rukou parlamentu a vlády.
Joseph A. Schumpeter (z Wikipedie):
Občané se chovají v běžném životě podle své dosavadní zkušenosti, znalostí a zájmů, tedy de facto racionálně. Obdobným způsobem racionálně se bude jedinec rozhodovat ve věci politických záležitostí, které se ho přímo dotýkají. Tedy politiky na úrovni místní a z té státní, pak hlavně v otázkách týkajících se jeho peněženky.
Chtělo by to tedy decentralizaci a minimalizovat moc státu a parlamentu. Decentralizaci se ale dost často špatně rozumí, například při výuce veřejné správy na oboru politologie se decentralizace vyučuje jako přiblížení státních úřadů občanům, aby nemuseli daleko dojíždět. To není decentralizace. Pravá decentralizace je umenšení moci vlády a parlamentu a zvýšení moci místní samosprávy. Pro tuto decentralizaci bych vzhledem k velikosti účinků použil výraz „Velká decentralizace.“ Tedy převod většiny činností a peněz na místní samosprávy – a to přímo na obce, nikoli přes kraje. Kdyby se obce chtěly spojit do kraje nebo sdružení, mohly by to dělat dohodou účelově a dočasně. Státu by zůstaly minimální funkce. Většina ministerstev a státních úřadů by byla zrušena. Lze si představit, že obce by se staraly o své potřebné občany, že by se staraly o své školství, ekologii, lze si představit i to, že by si pro řešení místních sporů volili i své soudce, atd.
„Dne 15. října 1985, byla ve Štrasburku přijata a vstoupila 1. září 1999 v platnost pro Českou republiku.
Charta zdůrazňuje dvě základní výchozí teze: místní společenství jsou jedním z hlavních základů demokratického systému a právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je jedním z demokratických principů, jež jsou uznávány všemi členskými státy Rady Evropy. Členské státy pak vycházejí z toho, že právě na místní úrovni může být toto právo nejsnáze vykonáváno a místní orgány, vybavené reálnou působností a odpovědností, mohou zajistit správu efektivní a blízkou občanům. Ochrana a posilování místní samosprávy v různých evropských zemích jako důležitý příspěvek k formování Evropy, založené na principech demokracie a decentralizace moci.“ (podtrhl JP)
Na výše uvedené chartě je patrno, že politikové občas mluví o decentralizaci, ale ve skutečnosti se vývoj ubírá ke stále větší centralizaci. Čím větší centralizace, tím větší moc. V Bruselu dobře placení úředníci a Evropském parlamentu dobře podplacení evropští poslanci rozhodují, jak má být velký chlívek pro prase. Vymýšlejí, na co dotace, podle toho, jaké mají tito sociální inženýři sklony a zájmy. Jak je zajištěna „efektivní správa blízká občanům“? Čím dál méně!
Výhody velké decentralizace:
- Blízkost obecních politiků k voličům a životu v obci. Lidé nebudou snášet, aby o nich rozhodoval někdo neznámý někde daleko. Nebudou snášet, aby jim seshora, odvolávajíce se na odborníky, diktovali, co je pro ně dobré a co jim škodí.
- Omezení korupce. Kde není kořist, není korupce.Vláda bude mít k dispozici jen malý objem peněz k nezbytné činnosti.
- Ušetří se na zrušených centrálních úřadech.
- Zmenší se škody. Chybné rozhodnutí centrální moci nadělá velké škody, chybné rozhodnutí obce zasáhne jen jednu obec.
- Rozmanitost je přirozeně lepší a životaschopnější než uniformita; posedlost jednotností je vlastností moci, která chce být co největší. Decentralizace vytváří rozmanitost.
- Konec demonstrací. Ježto vláda nebude mít žádný podstatný vliv, zmizí nátlakové akce na vládu jako zemědělské demonstrace (protože dotace a vlastně ani ministerstvo už nebudou existovat), učitelské demonstrace(ani ministerstvo školství už nebude) a všechny ostatní odborářské a jiné demonstrace.
- Demokracie jako politický systém nabude lepší podoby než je současná. Vliv polických stran se přirozeně omezí. „Vláda lidu,“ nabude nový obsah. Zmizí vrtkavá „politická vůle“. Zjednoduší se právní systém.
Zpočátku by možná stačilo, abychom my, co si přejeme výhody samosprávy, nutili politické strany, aby si opravdovou decentralizaci vedoucí k samosprávě, dali alespoň do programu; nebo abychom volili strany, které to v programu mají.
Nebylo by pěkné žít ve státě, který by takto fungoval? Výhody velké decentralizace jsou sice snadno pochopitelné, je to ale změna téměř revoluční, vyžadovala by zcela novou ústavu. Nejspíš by chvíli trvalo, než by se obce naučily užívat svobody, kterou by nabyly.
Možná by se děly i nepěkné věci, které by nás rozčilovaly. Někteří lidé si myslí, že obecní politikové jsou horší než politikové, které neznají a kteří jsou daleko. Je to nesmysl, který pochází z psychické tendence věřit, že to, co neznáme, je lepší, než to co známe. Taková důvěra je pitomost. Proč by měli být neznámí úředníci v Bruselu lepší a chytřejší než naši sousedé v obci? Morálně jsou spíš horší, jenom to není vidět, a tak nás to nerozčiluje. Některým lidem se lépe žije v anonymitě státu nebo velkého města než v neanonymitě obce. Ti se ale pak nemohou zlobit, že tento anonymní stát je plný korupce.
