Indoktrinace ve školství

Indoktrinace (z lat. doctrina, nauka) znamená úsilí zaměřené k slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, názorů či postojů, které nepřipouští diskusi ani kritiku. Někdy je provázeno nátlakem nebo hrozbami. (Wikipedie)

  Z anglické Wikipedie: Lidé jsou sociální tvorové a jsou tvarováni sociálním kontextem a určitá indoktrinace pochází už z dětství ze vztahů mezi rodiči a dětmi -  a má podstatnou funkci při vytváření stabilní komunity se sdílenými hodnotami.

  V politickém kontextu je indoktrinace zkoumána jako nástroj třídního boje, ve kterém státní instituce „konspirují“   s cílem udržet status quo. Zvláště státní vzdělávací systém, policie a psychiatrie bývají obecně pokládány za nástroje pacifikace veřejnosti. Dovedeno do extrému, jak ukazuje George Orwell v románu „1984“, celý stát kontroluje vše s pomocí propagandy a násilí. Je to obraz totalitního státu. Jsou různé názory na to, které formy vlády méně indoktrinují, když užívají k dosahování svých cílů měně zjevné metody…

  Někdy se indoktrinace posuzuje kladně jako nezbytná socializace k udržování společenského řádu. Ale častěji je brána negativně a od socializace odlišována.( Dodávám: socializace nepotřebuje indoktrinaci; dítě ponecháno samo sobě se také socializuje, tj. snaží se zapadnout do prostředí).

  „Velkým neštěstím člověka je, že jeho osobnost, podobně jako tu psí, lze formovat.“,  říká A.S.Neill zakladatel Summerhillu. Podle něho je to neštěstím proto, že zformovaná osoba je sice  naoko poslušná, ale plná  nejistoty, frustrace a úzkosti, když se octne v prostředí, kde se nemůže opřít a nějaký předformovaný názor. V takové situaci je agresivní.

  Podobný názor zastává známá psycholožka Naomi Aldort. Chce, aby člověk byl nezávislý kdekoliv a s kýmkoliv. Její děti se chovají stejně v přítomnosti celebrit jako v přítomnosti žebráků.  Její názor vychází z pozorování děti. Všechny děti se rodí nezávislé a ztrácejí tuto nezávislost tím, jak je dospělí formují například i odměnami a pochvalami nebo tresty a hlavně pěstováním strachu – jak zase zdůrazňuje Neill. V jeho škole Summerhill  je prostředí, kde děti ztrácejí strach. I rodiče své děti nějak indoktrinují a, jak říká Naomi Aldort, je těžké se tomu zcela vyhnout.

  Indoktrinace ve školství spočívá v absolutní kontrole obsahu výuky. V totalitních režimech je indoktrinace úplná.   Fotky a filmy ukazují nadšené a uniformované dětičky zcela oddané svému Hitlerovi, Mussolinimu, Maovi, Stalinovi, Kim Čong-unovi – svým vůdcům. Školství v těchto režimech má stát zcela pod kontrolou.  Děti se musí naučit být poslušné a v hlavách musí mít to, co tom mají mít podle  totalitního ministerstva školství.

  Indoktrinovaný  člověk  jako by měl  nasazené skreslující brýle předsudků, kterými vnímá jinak než  třeba malé dítě. Dítě vidí, že král je nahý a má legraci z toho, že dospělý to nevidí.

 Zastánci svobody chtějí, aby alespoň  jejich děti byly ušetřeny státního vzdělávání. Chtějí aby si uchovaly jasné vnímání jako mají ještě neindoktrinované děti. Proto vznikají alternativní školy.

   Alternativní vzdělávání, jako je  metoda Montessori, Summerhill, Sudbury Valley, homeschooling, unschooling  a další,  pokud není přímo zakázáno, je zatracováno, - jejich metody jsou dávány do uvozovek, označují se  jako módní záležitost a   rodičům, kteří se snaží mít ze svého dítěte  nezávislého člověka,  se naznačuje, že to nemají v hlavě  docela v pořádku.

    Vždy, když chce mít  demokratický stát vzdělávání pod kontrolou, je to podezřelé. A protože dnes neexistuje stát, který by to nechtěl, jakoby se to tím legitimizovalo. Pod kontrolou chce mít především obsah vzdělávání. Stát mluví o  nezbytnosti vzdělaného národa pro ekonomiku i pro demokracii, a že se každé dítě přece musí naučit číst, psát a počítat. To jsou jen zástěrky. Pro čtení, psaní a počítání není potřeba mít povinnou školní docházku. Když děti zjistí, že je něco prospěšné, jako třeba čtení, naučí se to samy a lépe a rychleji než ve škole.

  Stát  dokonce kvůli povinné školní docházce a regulaci školství rád nechá školy zdarma. Rád tomu obětuje základní pedagogické principy. Především nebere v úvahu individualitu, každé dítě je jiné. A jak je jiné, to nepozná nikdo,ani geniální učitel. Proto je třeba nechat na dítěti, aby šlo svou vlastní cestou, což  děti také chtějí.  Peter Gray, americký psycholog ukazuje, že některé děti se bez školy naučí číst ve čtyřech letech, některé až mnohem později ale také dobře – třeba v jedenácti letech.

   Mnozí  rodičové asi tento názor nebudou sdílet, ale jiní ano. Proto je třeba dát  lidem  svobodu volby a různým  vzdělávacím alternativám  svobodnou možnost nabízet se. A  umožnit tak i  konkurenci mezi školami.

  To ale není možné, když stát přikazuje , co se má učit a kdo může učit. Neexistuje rozumný argument pro povinnou školní docházku. Proč  mám povinnost posílat své dítě do školy, když nechci?

   Cesta k odstranění všech zel státem kontrolovaného vzdělávání není jeho vylepšování a reformy.  Historie ukazuje, že to nikam nevede. Je nezbytné ho odstranit. Odstátnit školství a nechat lidem svobodu volby.  Tím zmizí i  státní indoktrinace.