Pusť vam zemljá ljógkaja, továrišč Bréžněv!

   Je to zvláštní, mě samotnou toto zjištění trochu překvapilo, ale je to tak.

   Přes všechno své antikomunistické pohádkaření, přestože po letech poslouchání husákovských pravd ve škole a jejich opaku doma ruština kdesi v mé hlavě rovná se Sovětský svaz a Sovětský svaz rovná se komunismus a komunismus rovná se lež a další ještě mnohem horší věci, musím konstatovat - MÁM MOC RÁDA RUŠTINU.

     Ruština je jistě krásná, zpěvavá, zvučná, lermontovovsky citová, puškinovsky hrdá, ale také totalitně nesmlouvavá, hlučně dotěrná a ještě všelijaká jiná řeč - tak jako o každém jazyku by o ní šlo napsat cokoliv, podle toho, co by byl autor za člověka a co by svým psaním sledoval. Já nesleduji nic, ani psát jsem dnes původně nechtěla o ruštině, jen jsem o ní  přemýšlela mezi tichým omouvajícím se „Izviníte, požálujsta, Kárlovy Váry dalekó ješčó?“ milé upravené postarší paní v lese nad městem a „Skaží što ty ljúbiš miňjá“, linoucím se celý den z okna sousedního domu.  

   Je to tak - uslyším ruštinu nebo přečtu pár azbukou psaných vět a přes všechnu socialistickou minulost mi je najednou hezky. Rozumíte tomu? Já po malém zamyšlení s trochou vzpomínání snad docela ano.

     Myslím, že za můj ruský reflex může jedna paní učitelka, jedna paní doktorka, jeden letní tábor a jeden prázdninový výlet. Že za své příjemné ruštinářské pocity - tak jako za všechny příjemné pocity - vděčím příjemným lidem a příjemným zážitkům. A že to, že ti lidé a zážitky měly něco společného s ruštinou, je jen náhoda a až tak na tom nezáleží.  

   Je těžké nemít rád jazyk, kterým na vás mluví vaše nejoblíbenější učitelka, ne? Ta, co vás pokaždé pochválí, jak vám to jde, a píše vám samé jedničky a věnuje se vám po škole, abyste pak vyhráli nějakou soutěž, a říká vám Andrjéjočka a když potřebuje někde něco vyřídit, poctí svou důvěrou vás? A když vás potká po dvaceti letech, okamžitě vás pozná a pamatuje si každou maličkost a se zájmem se ptá, kam vás osud zavál, a uvažuje, co by pro vás ještě mohla udělat? Neodpustíte takové paní učitelce, že mluvila jazykem Stalina, studovala v Moskvě kromě veršů Puškina také vědeckoateistické nesmysly a s největší pravděpodobností jim věřila a kdo ví, jestli nevěří dodnes?  

   A ještě před paní učitelkou ruštiny byla přeci moje dětská doktorka! Ruska, která se vdala za pana inženýra z našeho města a nikdy se nezbavila svého přízvuku. Kamarádka mé babičky a podřízená mého dědečka, které se u nás doma neřeklo jinak než Světlánka. O jejím vkusu se mluvilo s lehkým despektem - měla doma střelnici s nablýskanými samovary a malovanými dřevěnými mističkami a lžičkami a matrjoškami všech velikostí a zásadně se oblékala do kombinace fialové a zlaté, ale když jsem měla zápal plic, injekce mi chodila píchat k nám domů, tři týdny jsem místo ve škole strávila mezi svými hračkami a knížkami, i když mi bylo špatně jen prvních několik dnů, a při každé kontrole mi přinesla obrovské ruské čokoládové bonbóny v barevných papírcích. Nepřáli byste si kolem sebe více takových doktorek s domácími střelnicemi a s bonbóny rusky nadměrné velikosti, i když sladká sláva těch bonbonů dávno zhořkla v záplavě belgických a švýcarských pralinek ze supermarketů?

   No a byla jsem v pionýrském táboře a tam se také mluvilo rusky. Ne pořád, jen pár hodin denně, jelikož to bylo na Slovensku a ne v Sovětském svazu, s jakousi paní učitelkou, ze které jsem si zapamatovala jen její soudružkovský drdol. Učili jsme se denně pár hodin  na trávníku v parku, který jsem si naopak zapamatovala moc dobře, protože byl nádherně zelený a měkoučký pod dekami, na kterých jsme seděli se sešity a pery. Nepamatuji si, co nás paní učitelka v rámci svého prázdninového budovatelského úkolu naučila, ale myslím, že toho moc nebylo, protože všude kolem nás voněl akát a bez a ta vůně nás uspávala a ze snění nás pokaždé vzbudilo až to, když si nás přišla vyzvednout  naše mnohem mladší a neruská slečna učitelka, věčně usměvavá,  s dlouhými rozpuštěnými vlasy bez drdolu, ta, co změnila mou nechuť k pionýrským táborům a létu mimo domov vůbec.

   A také v moři jsem vlastně poprvé plavala v Rusku. A o ty obrovské nanuky a zmrzlinové poháry za babku jsme si s kamarády a kamarádkami ze Slovenska říkali rusky a tehdy nám bylo jedno, že kromě nanuků a těch velkých bonbónů mají v obchodě už jen sardinky a že ne až tak daleko ještě doutná černobylská elektrárna, protože jsme se mezi tím mořem a tou zmrzlinou všichni krásně slovensky zamilovávali a zklamávali a ta ruština byla jen hezká prázdninová zvuková kulisa.

   Tak pro tohle všechno a možná pro pár dalších věcí mám zřejmě ráda ruštinu a snad  proto mám i dnes radost z každého nového ruského slova, které se naučím. A jsem ochotna odpustit soudruhu Brežněvovi, že umřel zrovna v den mých narozenin, i když jemu a jeho bratrům neodpustím spoustu jiných věcí. A pro tohle všechno se těším na to, že až příště potkám v ulicích Karlových Varů nebo v lese nad nimi Rusa a ten se mě zeptá „Izviníte, požálsta, vy govoríte po rússki?“, budu mu už umět plynně opovědět na všechny jeho otázky.