O systému (Téměř optimisticky)

Strávila jsem nedávno několik hodin na pracovišti úřadu, který se kdysi jmenoval Cizinecká policie a pak ho přejmenovali na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky, oddělení pobytu cizinců, 

čímž transformovali můj domácký pocit občanky bývalého Československa na pocit exotické cizinky, migrující světem a hledající azylové spočinutí. Daleko jsem nedomigrovala, teda! Ani k tomu moři ne. Ale zase úternímu výletu až za Divokou Šárku se závěrečnou túrou s doptáváním se místních starých pánů na cestu určité přesahy k migraci přiznat mohu.

Postávala jsem v prostorné, úhledné hale úřadu, posedávala, odcházela ven a přicházela zpátky, zkontrolovat, jestli na světelné tabuli nesvítí mé číslo, procházela se po hale i venku, v rámci jednoho kolečka kolem budovy nakoupila v drogerii a u druhého v potravinách, četla jsem, psala a pila espresso odpovídající veřejně-úřední chuti, ne dobré, ale důstojné, ta čerstvě mletá pressa ani z automatu nejsou úplně k nepití.

Čekala jsem a s dojatím žasla, jak vše funguje. Lidé si sedali na modré plastové židle, pak způsobně a trpělivě čekali, čekali a čekali, a pak vstávali a v souzvuku s rychle se měnícími pořadovými čísly na světelných tabulích se rozdělovali do těch správných dveří a k těm správným přepážkám. Masa zformátovaná tak, aby vše fungovalo plynule, kompatibilně se systémem státní správy, energeticky úsporně a hlavně šetrně k člověku. A také fungovalo, jakby ne, kdo by vzdoroval systému, díky němuž nikdo nikoho nepředbíhá, nikdo na nikoho nezvyšuje hlas a úředníci si šetří energii na rychlé vyřízení žádostí.

Dívala jsem se na ten prostor plný lidí různých národností z celého světa, které na toto místo svedl jenom ten jediný společný fakt, že se rozhodli žít na Praze I., a viděla jsem živou lidskou hmotu, harmonicky proudící, přelévající se podle povelů technologických vymožeností. A za tou elektronikou jsem také viděla lidi, téměř jakoby tam byli i oni, koumáci, programátoři, znalci systémů, technici a instalatéři. Jsou v tom systému s námi, jen už dnes nemusí být osobně přítomni ve stejném prostoru a čase.
Všechno v té šedé, nezáživné budově ze sádrokartonu mělo lidský rozměr, i ta elektronika, i ta čísla, i to normalizované kafe z automatu, i to placení mobily místo peněz (nikdy jsem tu vymoženost nevyzkoušela a snad ani nebudu nucena, líbí se mi mít mobil čistě jen jako telefon, ale samozřejmost, s jakou s tou aplikací zacházejí jiní lidé, mi přijde krásná), i to poslušné pochodování na určená místa mělo lidský rozměr. Ano, toto jsme my, toto je náš svět, celé to úřední mraveniště je zmenšeninou naší společnosti.

A ještě něco bylo na tom zážitku fascinující a dojemné zároveň. Ten harmonický obraz světa, v němž technika stále ještě víc pomáhá než škodí, v němž nám velí technologie, ale těm technologiím velí lidé tak, aby to bylo ku prospěchu (a občas také nevelí nikdo, prostě se to zdravě vymkne, jako když v nedaleké drogerii přestane fungovat síť a musíte zaplatit hotovostí, systém, nesystém, nebo když přese všechnu elektroniku jedna řada přeci jen potřebná je, ta u okénka Informace), světa, v němž lidé jsou poslušní tak, aby jim bylo lépe, ale ne ještě tak, aby jim bylo hůře, světa, v němž myslíme stále méně a spoustu toho děláme automaticky a bez námahy a bez odporu a konfliktů, ale stále ještě myslíme a namáháme se a cítíme a protestujeme dost na to, abychom si mohli říkat lidé a ne stroje... ta harmonie mraveniště ve mně evokovala pocit křehkého rozhraní. Pocit existence na tenké hranici mezi dobrým a špatným, mezi hezkým a nehezkým, živým a neživým, lidským a nelidským. 

Jsem optimista, věřím v člověka a dobro a nemám katastrofické představy o budoucnosti světa (nebo ty katastrofické naivně nevnímám jako katastrofy) - přesto tam ta emoce byla:

Žijeme, ve středu Evropy, na začátku 21. století, ve skvělém světě, ve skvělé době, ne že ne. Jen si to, prosím, prosím, uhlídejme v tomto stavu co nejdéle. Lépe už moc nebude a hůře být může.
.
.