- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Přes všechno své antikomunistické pohádkaření, přestože po letech poslouchání husákovských pravd ve škole a jejich opaku doma ruština kdesi v mé hlavě rovná se Sovětský svaz a Sovětský svaz rovná se komunismus a komunismus rovná se lež a další ještě mnohem horší věci, musím konstatovat - MÁM MOC RÁDA RUŠTINU.
Ruština je jistě krásná, zpěvavá, zvučná, lermontovovsky citová, puškinovsky hrdá, ale také totalitně nesmlouvavá, hlučně dotěrná a ještě všelijaká jiná řeč - tak jako o každém jazyku by o ní šlo napsat cokoliv, podle toho, co by byl autor za člověka a co by svým psaním sledoval. Já nesleduji nic, ani psát jsem dnes původně nechtěla o ruštině, jen jsem o ní přemýšlela mezi tichým omouvajícím se „Izviníte, požálujsta, Kárlovy Váry dalekó ješčó?“ milé upravené postarší paní v lese nad městem a „Skaží što ty ljúbiš miňjá“, linoucím se celý den z okna sousedního domu.
Je to tak - uslyším ruštinu nebo přečtu pár azbukou psaných vět a přes všechnu socialistickou minulost mi je najednou hezky. Rozumíte tomu? Já po malém zamyšlení s trochou vzpomínání snad docela ano.
Myslím, že za můj ruský reflex může jedna paní učitelka, jedna paní doktorka, jeden letní tábor a jeden prázdninový výlet. Že za své příjemné ruštinářské pocity - tak jako za všechny příjemné pocity - vděčím příjemným lidem a příjemným zážitkům. A že to, že ti lidé a zážitky měly něco společného s ruštinou, je jen náhoda a až tak na tom nezáleží.
Je těžké nemít rád jazyk, kterým na vás mluví vaše nejoblíbenější učitelka, ne? Ta, co vás pokaždé pochválí, jak vám to jde, a píše vám samé jedničky a věnuje se vám po škole, abyste pak vyhráli nějakou soutěž, a říká vám Andrjéjočka a když potřebuje někde něco vyřídit, poctí svou důvěrou vás? A když vás potká po dvaceti letech, okamžitě vás pozná a pamatuje si každou maličkost a se zájmem se ptá, kam vás osud zavál, a uvažuje, co by pro vás ještě mohla udělat? Neodpustíte takové paní učitelce, že mluvila jazykem Stalina, studovala v Moskvě kromě veršů Puškina také vědeckoateistické nesmysly a s největší pravděpodobností jim věřila a kdo ví, jestli nevěří dodnes?
A ještě před paní učitelkou ruštiny byla přeci moje dětská doktorka! Ruska, která se vdala za pana inženýra z našeho města a nikdy se nezbavila svého přízvuku. Kamarádka mé babičky a podřízená mého dědečka, které se u nás doma neřeklo jinak než Světlánka. O jejím vkusu se mluvilo s lehkým despektem - měla doma střelnici s nablýskanými samovary a malovanými dřevěnými mističkami a lžičkami a matrjoškami všech velikostí a zásadně se oblékala do kombinace fialové a zlaté, ale když jsem měla zápal plic, injekce mi chodila píchat k nám domů, tři týdny jsem místo ve škole strávila mezi svými hračkami a knížkami, i když mi bylo špatně jen prvních několik dnů, a při každé kontrole mi přinesla obrovské ruské čokoládové bonbóny v barevných papírcích. Nepřáli byste si kolem sebe více takových doktorek s domácími střelnicemi a s bonbóny rusky nadměrné velikosti, i když sladká sláva těch bonbonů dávno zhořkla v záplavě belgických a švýcarských pralinek ze supermarketů?
No a byla jsem v pionýrském táboře a tam se také mluvilo rusky. Ne pořád, jen pár hodin denně, jelikož to bylo na Slovensku a ne v Sovětském svazu, s jakousi paní učitelkou, ze které jsem si zapamatovala jen její soudružkovský drdol. Učili jsme se denně pár hodin na trávníku v parku, který jsem si naopak zapamatovala moc dobře, protože byl nádherně zelený a měkoučký pod dekami, na kterých jsme seděli se sešity a pery. Nepamatuji si, co nás paní učitelka v rámci svého prázdninového budovatelského úkolu naučila, ale myslím, že toho moc nebylo, protože všude kolem nás voněl akát a bez a ta vůně nás uspávala a ze snění nás pokaždé vzbudilo až to, když si nás přišla vyzvednout naše mnohem mladší a neruská slečna učitelka, věčně usměvavá, s dlouhými rozpuštěnými vlasy bez drdolu, ta, co změnila mou nechuť k pionýrským táborům a létu mimo domov vůbec.
A také v moři jsem vlastně poprvé plavala v Rusku. A o ty obrovské nanuky a zmrzlinové poháry za babku jsme si s kamarády a kamarádkami ze Slovenska říkali rusky a tehdy nám bylo jedno, že kromě nanuků a těch velkých bonbónů mají v obchodě už jen sardinky a že ne až tak daleko ještě doutná černobylská elektrárna, protože jsme se mezi tím mořem a tou zmrzlinou všichni krásně slovensky zamilovávali a zklamávali a ta ruština byla jen hezká prázdninová zvuková kulisa.
Tak pro tohle všechno a možná pro pár dalších věcí mám zřejmě ráda ruštinu a snad proto mám i dnes radost z každého nového ruského slova, které se naučím. A jsem ochotna odpustit soudruhu Brežněvovi, že umřel zrovna v den mých narozenin, i když jemu a jeho bratrům neodpustím spoustu jiných věcí. A pro tohle všechno se těším na to, že až příště potkám v ulicích Karlových Varů nebo v lese nad nimi Rusa a ten se mě zeptá „Izviníte, požálsta, vy govoríte po rússki?“, budu mu už umět plynně opovědět na všechny jeho otázky.
Další články autora |
Státní ústav pro kontrolu léčiv
Praha