Musí být matematika strašákem?

Většina dnešních dětí nemá ráda matematiku. Popravdě řečeno, když vidím, co se na základní a střední škole učí a jakým způsobem se to učí, tak se jim ani nedivím.

 V běžné osmé či deváté třídě se žáci šprtají nekonečné úpravy zlomků na všechny možné způsoby, biflují, kolik je  (a+b)2 a (a-b)2, a to vše prokládají rovněž nekonečnými konstrukcemi trojúhelníků. Správně tuší, že většinu toho nebudou nikdy v životě potřebovat (kdy jste vy v životě upravovali nějaký zlomek? já nikdy). Tudíž se jim to této výuky moc nechce.

Naučí se tímto biflováním myslet? Dost pochybuju. Proto se ujímají různé alternativní způsoby výuky matematiky, např. metoda prof. Hejného. Vypadá dobře, ale patrně klade dosti značné nároky na učitele.

Já jsem absolvovala jeden z pokusů učit se matematiku jinak a lépe v 70. letech 20. stol. Tzv. experimentální množinová matematika se tenkrát testovala na dvou pražských školách, a to  od 6. třídy:  na Základní škole Jiřího nám. v Praze 3  a na Lyčkově nám. v Praze 8. Vzpomínám na tento experiment velmi ráda: učitelé byli mladí, práce je bavila a bylo to na nich znát. My děti jsme pracovaly často v malých skupinách (to v 70. letech vůbec nebylo běžné!) a neustále jsme něco řešily: házely jsme kostkou a zkoušely samy přijít na principy počtu pravděpodobnosti, měly jsme hodně kombinatoriku, výrokovou logiku (a to se v životě docela hodí docela často).  Pořád jsme se snažili přijít něčemu na kloub. Když jsme úkol nevyřešili, nedostali jsme vynadáno, učitelům stačilo, že jsme projevili snahu.  Otravné zlomky i další neužitečnosti nás minuly. I když ne úplně, v deváté třídě jsme museli mít hodiny „doučování“, abychom se připravili na přijímačky na běžné střední školy. Pokračovala jsem v experimentální matematice i na Gymnáziu Sladkovského v Praze 3, kde byla jedna matematická třída vytvořená ze studentů obou základek. Doc. Janu Vyšínovi a jeho týmu, kteří pro nás  vytvořili pěkná a zajímavá skripta a metodicky naše učitele vedli, patří i po letech dík (opravdu si nepamatuji žádného jiného autora našich učebnic, ale pana Vyšína ano – asi to tedy opravdu zanechalo v mé pubertální duši otisk). O to víc je mi líto, že tento experiment skončil a že výuka matematiky se vrátila ke své nudné podobě. Obě mé dcery (jedna na elitním gymnáziu, druhá na běžné základce) absolvovaly matematiku na mnohem horší úrovni, než jsem měla já v 70. letech. Velká škoda. Já jsem totiž odcházela ze školy do života s pocitem, že matematika je úžasné dobrodružství poznání a že učí myslet; ony s traumatem, jak je to příšerný předmět. Opravdu by nešlo oprášit ta stará skripta?