Kolektivní ztráta rozumu

Ještě před posledním zasedáním zastupitelstva HMP minulý čtvrtek to vypadalo pro Ďolíček jasně a nepříliš růžově:  Rada HMP o koupi stadionu Bohemians 1905 ani nehlasovala, protože bylo jasné, že usnesení na jeho koupi by neprošlo.

Jasně pro byli jen dva radní, ostatní buď neměli jasný názor nebo byli spíš proti.  Přesto se bod o koupi Ďolíčku dostal na program zasedání zastupitelstva. A ejhle – stačilo pár desítek nadšených fandů , dojemný projev Ivana Trojana, několik vystoupení zastupitelů, kterým na stadionu záleží, a najednou je vše jinak – zastupitelstvo téměř jako jeden muž hlasuje pro koupi stadionu za více než 120 mil. Kč.

Jako jedna z těch velmi mála lidí, kteří ani po velké masáži nehlasovali pro koupi, si nicméně dovoluji klást otázky: co s tím stadionem budeme dělat? Podle mě má Praha vlastnit ulice, náměstí, vodovody, kanalizaci, parky, lesy, hřiště, školy, domovy pro seniory a další veřejně prospěšná zařízení. Ale stadion??? Za peníze, co dáme na koupi, jsme mohli postavit školu ve Zličíně, na kterou už roky notoricky nejsou peníze. Nebo ve Vysočanech. Nebo v Šeberově. Umístit děti do školy, to je naše povinnost. Nikoli dbát o to, aby fanoušci měli komu fandit.

A nejde jen o koupi. Stadion není v dobrém stavu. To budeme v dalších letech dávat desítky milionů do jeho oprav? Ne? A co když zase přijdou fanoušci a budou na nás pokřikovat? Nevyměkneme? Nedáme peníze místo do domova pro seniory do oprav stadionu?  A vůbec, proč bychom měli vlastnit jen Bohemku? Co když se Slavisté dostanou do sporu s Číňany? Pomůžeme jim? Sparťané se nepohodnou s Křetínským? Budeme přece muset pomoct, nebo ne? Jinak by to přece byla diskriminace! Pomůžeme i FC Zličín? Viktorce? Dukle? Tempu? Admiře? Kde je hranice???

A nejhorší nakonec: odpoledne zastupitelé za nadšeného ryku fanoušků odhlasovali koupi Ďolíčku. Večer, když už tam nikdo nebyl, neodsouhlasili koupi Národního domu na Smíchově, který se měl stát součástí jednoho komplexu s  Obecním domem. Toto spojení by dávalo velký ekonomický i kulturní smysl a navíc to byla velmi ojedinělá příležitost, jak získat do portfolia pražských kulturních nemovitostí něco opravdu výjimečného. Bohužel, prošvihli jsme to. Ale aspoň si za ryku vuvuzel můžeme jít zafandit. Kdo neskáče, není Čech!

P.S. Jména dalších klubů jsou použita jen pro ilustraci, žádné jejich problémy nepředjímám.