Benátky – Cesta zpátky

Všechno jednou začíná a končí. A tak se i náš pobyt chýlí ke svému konci. Poslední den u moře. Poslední západ slunce. Poslední cesta Canalem Grande. My odcházíme a krása zůstává. Neboť krása, stejně jako láska, přesahuje člověka.

Den sedmý

Poslední den u moře. Dnes si obzvláště uvědomuji opulentnost místních snídaní a štědrost a pohostinnost tohoto domu. Palačinky s čerstvým ovocem a cappuccino. Marmelády ze zdejší zahrady, ze smetany utlučené máslo, domácí sýr, pomazánka z fíků, ovocný salát, čerstvě upečený chléb, mozzarella s rajčaty a bazalkou, Milánský salám, prosciutto, šťáva z limetek a pomerančů se snítkou máty. To vše servírováno v rozkvetlé zahradě na kulatých stolcích s květinovým prostíráním. Obraz hojnosti a blahobytu. Vzpomínám na prázdninové snídaně u babičky – ranní palačinky s TARMem –třešňovo-angreštovo-rybízovo-malinovou marmeládou a buchty plněné tvarohem a jablko-hruškovými povidly, pečené ve 4 ráno. I tímhle mi připomínají Benátky prázdniny v Jižních Čechách – skvělé snídaně a voda všude, kam oko dohlédne.

Bereme kola a jedeme na pláž. Dnes je moře obzvláště klidné a malé vlny se honí za kotoučem slunce. Je sobota, první prázdninový víkend. Přes týden jinak tak poklidná pláž se začíná plnit dvounožci. Mnozí z nich jsou nápadně bílí oproti snědým domorodcům a námi, co máme nějaký ten den na slunci už za sebou. Proplouvají se svými plážovými taškami mezi davem jak porcelánové šálky chystající se k čajovému obřadu. Do stínu vedle nás si hodí deku postarší pár se dvěma malými dětmi. Asi vnoučaty. „Vyhrál jsem!“ vykřikne muž česky. „Co jste vyhrál?“ udiveně se ptáme. „Vsadili jsme se, kdo uslyší jako první češtinu a já vyhrál!“ Snažíme se skrýt zklamání. Celý týden nám Benátky skýtají milosrdnou anonymitu a poslední den u moře si vedle nás lehnou Češi, nadmíru komunikativní a kontaktní. Non tutte le ciambelle riescono col buco, jak říkají Italové, není každý den posvícení. Doufám, že nám neopomenou v barvách vylíčit, odkud jsou a co je u nich nového. „Jsme z Prahy 4 – Krče, jedno vnouče je z Jindřichova Hradce a jedno z Havlíčkova Brodu. Odkud jste vy?“ A je to tady. Ani nečeká na odpověď a pokračuje: „Klidně běžte do vody, Maruš vám to tu ohlídá.“ Poděkujeme za velkorysou nabídku, bereme ručníky a spěšně se loučíme. Raději se péci na slunci za poledního žáru než sdílet stín s dobrotivou Maruš a jejím doprovodem. Tohle spraví jedině Aperol Spritz s plátkem pomeranče a dvěma olivami.

Po osvěžující půlhodince na baru přemýšlíme, jak přečkat polední slunce. Co klimatizovaný OVS, místní obchodní dům, jediný svého druhu na tomto ostrově? Ano, dobrá volba. Již z dálky na nás bliká velkými písmeny nápis SALDO – sleva. Výborně, klimatizace a ještě se slevou. Jsem pevně odhodlána nic si nekoupit. Odolám celé stěně zlevněné plážové módy v přízemí. Jsem na sebe pyšná. Hrdě vystupuji po schodech do prvního patra. A už to začíná – overaly všech materiálů a délek, topy a šaty všech tvarů a barev. A pak doplňky – kapitola sama pro sebe. Jen si to vyzkouším, vždyť nemusím nic kupovat, říkám sama sobě. Ale jak řekl Oscar Wilde: „Nemohu si pomoci, jsem s to odolat všemu kromě pokušení.“ A tak vycházím po necelé hodince s jedním topem se vzorem džungle, jedněmi tunikovými šatami a jedním náramkem. To není tak hrozné. Jen nevím, jak tohle a předchozí nákupy narvu do kufru. Ty zlevněné klimatizované polední pauzy jsou draze vykoupeny.

Znovu vzpomenu na slova Brodského, jak popisuje nákladnost pobytu v Benátkách: „Za poslední peníze si místo lístku na vlak koupím malý bowling a přímo na místě si proženu hlavou kulku, neschopen zemřít v Benátkách přirozenou smrtí.“ Malý bowling kupovat nebudu. Tolik peněz nemám. Za to mám zpáteční letenku a tak jsme odsouzena k životu. K životu na pevnině. Na pevnině s výhledem na vodu.

Den osmý

Prší. Provazy vody padají k zemi. Otevřeným oknem proniká vůně čerstvě pečených croissantů a kávy. Poslední snídaně. Energie na cestu je nutná, neboť nás čeká vysilující cesta k vaporettu se zavazadly narvanými k prasknutí. Za to může SALDO. Vaporetto linky č.1 směr Piazzale Roma přes Canal Grande odjíždí přesně v 9:20. Přestává pršet. Vítr slábne, ale moře je stále rozbouřené, jakoby chtělo na rozloučenou naposledy ukázat svou sílu. Loď se houpe sem a tam tak mocně, že lidé schovávají fotoaparáty do svých brašen, protože i vsedě je problém udržet rovnováhu. Natož ve stoje.

Vjíždíme do Canalu Grande. Vítr ustal úplně a moře je najednou mírné jak beránek. Tu a tam vykukuje skrz mraky slunce a zlatavě se odráží ve vodním zrcadle. Kostel Santa Maria della Salute vypadá za těchto světelných podmínek obzvláště obrovsky a jak bílá skála sahá až do mraků, které dodávají scenérii patřičně na dramatičnosti. Naposledy proplouváme kolem Piazza San Marco se sloupy sv.Teodora a sv. Marka a podplouváme čtyři mosty Canalu Grande, které spojují levý břeh s pravým. Vzpomenu na úryvek z Brodského Vodoznaků, kde popisuje mapu Benátek jako dvě grilované ryby na jednom talíři nebo jako dvě téměř zkřížená račí klepeta. Mapa však nemá žádný sever, jih, východ ani západ, protože jediný zdejší směr je – do strany.

V 10:40 nás odváží autobus na aeroporto Treviso, 12:50 odlet do Prahy boingem společnosti Wizzair. Cítím lehkou nostalgii a loučím se s městem se slovy Brodského: „My odcházíme a krása zůstává. Neboť člověk směřuje do budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost.“

Jen chci pevně věřit, že tahle krása zůstane i nadále dostupnou navzdory pohnutým dnům, které obcházejí jak stín Evropou a nejen jí, a že o ni nebudeme muset jen číst a prohlížet si obrázky. Neboť kde je víra, je i naděje.