Aneb jak jsem se rozhodla začít běhat. Protože všechny lifestyle blogerky nad 30 si vybudovaly své „beauty návyky“ během dvaceti. A také proto, že letos ve všech jednodílných plavkách vypadám jako na konci prvního trimestru.
Všechno to začalo někdy začátkem prázdnin v okamžik, kdy jsem těhotná zrovna teda určitě nebyla a moje tělo se rozhodlo mít chuť namísto chipsů v hořké čokoládě, jít si zaběhat. Já! Člověk, který občas (čtěte: 8/10 případů) odmítá vyjít schody do 2. patra. Co horšího – nadchla jsem se pro to. Sport, ke kterému mě posledních 13 let neúspěšně nutil nespočet tělocvikářů, mě najednou začal bavit. I když se vlastně ani není čemu divit, protože ve své podstatě se jedná o pro mě naprosto ideální formu cvičení – každý zdolaný metr se považuje za úspěch, nemusíte u toho mluvit s lidmi, na druhou stranu u toho můžete poslouchat hudbu a představovat si, že vypadáte jako Rachel Green běžící Central Parkem. I když ve skutečnosti jste spíš Phoebe. A běžíte polem.
Navíc výzkumy prý jasně ukazují, že běžci se dožívají vyšších let! Taktéž to přispívá ke zrychlení metabolismu a pomůže vám se sebedisciplínou, neboť když se překonáte a vyběhnete v dešti, zimě, sněhových závějích, tornádu, odměnou se vám dostaví nepopsatelného pocitu hrdosti na sebe samé (a zápal plic). Dále blahodárně přispívá k vašemu fyzickému, i duševnímu zdraví, takže sbohem celulitido, vítejte endorfiny a dalších 20 důvodů, proč je dobré začít běhat, které jsem si přečetla v různých článcích na internetu (a které se dost opakovaly), když jsem se chtěla cítit ještě víc hustá, že jsem toto rozhodnutí učinila.
Po psychické přípravě mi tak zbývalo už jen vytvořit si playlist, těch nejlepších „Bridget Jones snažící se zhubnout po tom, co dal jí dal Daniel Cleaver košem kvůli nějaký americký pakobylce“ písniček, vymyslet několik dostatečně dobře fungujících outfitů (čtěte: vypadajících na to, že tohle dělám už nějakou dobu a vůbec jsem ze skříně právě nevytáhla několik let starou sportovní podprsenku, kterou jsem na sport v životě nepoužila – to vše pro případ, že bych náhodou potkala někoho, koho znám, což se taky hned první den stalo... se třemi lidmi... mezi něž se řadil i můj bývalý tělocvikář.) a to nejdůležitější – vybrat si trasu. V mém případě spíš začarovaný (o)kruh.
Na druhou stranu si říkám, že jsem to vlastně ještě docela vyhrála! Mohla bych běhat i v Bermudském trojúhelníku a představa zmizení v poli na cestě vedoucí k lesu se mi zrovna moc nelíbí. Haha, můj smysl pro humor je asi stejně tak slabý jako ten orientační, proto jsem vsadila na jistotu a rozhodla se pro stezku, která vede dokolečka, takže se na ní nelze ztratit. Dost daleko od sídliště, abych nepotkávala moc procházejících se důchodců a dost blízko na to, aby kolem mě občas přeci jen projela nějaká maminka s kočárkem a já se tak nemusela bát případných útočníků, kteří celý den čekají na to, až mě budou moct celou rudou a zpocenou přepadnout.
Teď však k jádru celého problému. Ono by všechno výše popsané bylo vlastně strašně krásné a opravdu to vypadalo, že jsem s konečně našla sport, kterému je mi souzeno se věnovat! Kdyby se zde ovšem nevyskytoval zvláštní úkaz, který si nelze vysvětlit jinak, než že si nějaké vyšší síly nepřejí, abych se hýbala. Totiž pokaždé, když dorazím ke svému odpočinkovému místu (= plac v polovině mojí trasy, kde se vždycky vydýchávám přibližně 2x tak dlouhou dobu, jakou jsem běžela), začne pršet. Ačkoliv nikde jinde neprší. Nikde jinde totiž není ani zataženo.
Možná si říkáte, že přeháním, ale ne – opravdu na mě vždycky spadne alespoň pár kapek, nehledě na denní dobu, teplotu, či oblačnost v okolí Všimla jsem si toho poměrně brzy. V podstatě hned na poprvé, kdy v okamžik, když jsem doběhla domů, začalo svítit slunce. Tehdy mi to přišlo jako poměrně vtipná náhoda. Smích mě ovšem brzy přešel, když se mi to stalo další den znovu. A pak zase. A takhle pořád dokola. Po pár neúspěšných pokusech nezmoknout jsem se dokonce rozhodla vydat na výzkumnou misi v podobě procházky s mamkou. Přeci jen možná, že když s sebou budu mít doprovod a půjdu dopoledne, počasí nestihne zareagovat a bude hezky. Omyl – vrátila jsem se domů promočená. Vytrvala jsem a zkusila to ještě několikrát a opravdu jsem nakonec uspěla, když jsem zkusila vyběhnout v 9 ráno. To se ovšem stalo jen jednou a nikdy více se to nezopakovalo (především asi proto, že už jsem se nikdy nedokopala k tomu jí běhat tak brzy).
Nakonec jsem tedy dospěla k závěru, že v tomto úseku se zkrátka konstantně vyskytuje mrak a nějak jsem se s tím nakonec smířila. Nenechám se tím odradit! Přeci jen trénuji sebedisciplínu a můj šedý kamarád se mi patrně snaží pomoc! Navíc jsem mistr prokrastinace, takže delší život se mi taky hodí a nacpat se do těch krásných kalhot, které jsem si koupila v únoru a už mi nejsou, by také nebylo na škodu! Takže běhu zdar a já si jdu pořídit pláštěnku!
