Když nemáš IG, měj aspoň Bc.

Nahradí sociální sítě vzdělání? Lze je v některých případech považovat za nezbytné? O jejich reálném využití v různých profesích se dozvíte v dnešním článku.

K tomuto článku mě inspirovala moje kamarádka, když jednou z legrace prohlásila větu, kterou vidíte v titulku. Co když však tento výrok opravdu platí? A pokud ano, do jaké míry? Rozhodla jsem se to zjistit a zeptala se několika lidí s různými profesemi, aby mi pověděli, jak to vidí oni. Důležité je zmínit, že samozřejmě nemluvím o povoláních jako právník nebo lékař, kde vysokoškolské vzdělání zkrátka nutně potřebujete. Mám na mysli spíš uměleckou činnost, či práci v oblasti médií.

Dotazovaných lidí bylo pět – bookerka modelingové agentury a fotografka Petra Zámečníková, módní fotograf Filip Hlad, modelka a influencerka Kristýna Schicková, moderátor, herec a zpěvák Ondřej Havel a módní návrhářka Vanda Janda. Tímto bych jim všem chtěla poděkovat za čas, který mi věnovali.

Začneme tím, jak vnímají sociální sítě ve vztahu ke své práci?

Petra: „Sociální sítě mě v mojí práci ovlivňují hodně. Dnes už existuje spoustu online magazínů a vlastně tak nějak všechno je v tomhle oboru online. Nejen tedy, že je tam pro mě spousta inspirace, co se fotek a videí týče, ale co si budeme nalhávat, hledají se tam dobře i nové tváře pro modeling.“

Ondřej: „Já si myslím, že je to skvělá platforma pro nějakou další sebe prezentaci. My (pozn.: myšleno s kolegou Johanem Mádrem) tam tvoříme obsah, kdy děláme zábavná videa jako takovou nástavbu k moderování a to nás hodně baví. Myslím, že to je super, protože to je rychlé a spontánní a je to věc, kterou dnes dělá úplně každý a nedělat jí, tak jsi pozadu. Na druhou stranu spousta lidí bez toho nedokáže žít včetně mě a musím se kontrolovat. Vždycky si říkám, že chci být víc tvůrce než konzument, to je pro mě zásadní.“

Vanda: „Já studuji a myslím si, že školství je určitě důležité, ale člověk ho musí umět vnímat a aplikovat do svého života. Mně momentálně v tom směru, kterým se chci vydat, což je nějaký rozptyl do zahraničí, sociální sítě velmi pomáhají. Když si je člověk dokáže dobře nastavit a funkčně je využívat, tak jsou velmi přínosné. Neříkala bych, co je důležitější, to záleží na dané osobě, ale myslím, že sociální sítě mohou být velmi užitečné, jen je spousta lidí neumí používat.“

A co když to vezmeme opačně? Není fakt, že se zde může prezentovat takřka každý, spíš na obtíž v tom smyslu, že se jeden opravdový profesionál mezi tisíci, kteří si na to jen hrají, jednodušeji ztratí?

Kristýna: „V době, kdy sociální sítě ještě neměly takový boom, to měly modelky lehčí. Většinou se setkávaly s klientem tváří v tvář a podle mě dostávaly víc zaplaceno. Dnes vše probíhá digitálně a na castingy jako dříve už moc nechodí. Instagram má negativní vliv v tom, že je to tak masivní reklama a může to dělat prakticky kdokoliv, takže například klasické modelky na titulních stranách módních časopisů nahradily herečky nebo sportovkyně, které mají miliony sledujících a klasická role modelek jde do pozadí. Na druhou stranu je to ale určitě pozitivní v tom, že ti lidé, designeři nebo firmy, kteří chtějí zasáhnout širokou veřejnost, mají takhle nejrychlejší způsob, jak to udělat. Nemusejí do žádných magazínů, nemusí se to tisknout – stačí, aby se někdo se sta tisíci sledujících vyfotil je to mezi miliony.“

Vanda: „Myslím, že to na obtíž není. Myslím, že každý, kdo má nějaké preference, si tam dokáže někoho najít a myslím, že dnes už jsme v tom stádiu, kdy největším měřítkem nejsou počty sledujících, ale i osobnost a její propojení s realitou.“

A co kdyby sociální sítě vůbec neexistovali? Dokáží si dnes lidé představit svůj pracovní život i bez nich?

Kristýna: „Myslím, že dobrá modelka dnes nemůže fungovat offline. Pokud ano, tak by, musela být hrozně známa a mít strašně silné PR, aby o ní věděli významní lidé, kteří jí potencionálně najmou a také aby byla spojená se světem, aby mohla sledovat trendy a tak podobně. Takže celkově si myslím, že ne, dnes modelka bez sociálních sítí fungovat nemůže. V mém případě, kdybych nebyla modelka, tak třeba co se moderování týče, mi média hodně pomáhají a kdybych byla jenom dívka v davu, tak si myslím, že by bylo hodně těžké se prosadit a vydělávat si tím. Člověk by musel hodně pracovat a být něčím zvlášť zajímavý, třeba nějakou schopností, aby vyčníval z davu.“

Vanda: „Myslím, že by to v mém případě bylo trošku těžší, ale asi ano. Já si myslím, že dokážu být zajímavá i v reálném životě, možná i víc než na sociálních sítích. Tam se většinou se ani nefotím/nenatáčím, pokud se mi děje nějaký super úžasný moment a většinou si ho užiji offline.“

Filip: „Já si myslím, že by to bylo těžší. Podle mě v dnešní době už ani nezáleží na tom, jestli jsi vystudoval fotografii, nebo jsi zkrátka studoval v tom oboru, ale spíš je to o těch výsledcích, o marketingu a o tom, jak se umíš probojovat, takže si myslím, že sociální sítě jsou hodně důležité.“

Jako poslední mě zajímalo, pokud by se tito lidé dostali do role zaměstnavatele, na co by se jako první koukli v životopise žadatele o práci.

Filip: „Asi by mě zajímal věk. Kdybych měl najmout fotografa a hlásil by se mi člověk, kterému je 25 a pak třeba člověk, kterému je 40, asi bych se koukal spíš na toho mladšího, jelikož ten čtyřicátník nemusí tolik sledovat sociální sítě a může sice fotit třeba 20 let, ale být pozadu o deset. U fotografa ale nejde ani tak o životopis, jako o portfolio, takže bych se podíval na věk, zeptal bych se na zájmy a pak bych ho požádal, aby mi poslal portfolio.“

Petra: „Popravdě mě životopis vůbec nezajímal. Bylo by mi jedno, jestli má někdo vysokou školu nebo učňák – pokud pro mě opravdu chce pracovat, tak potřebuji vidět, že to myslí vážně, z nějakého důvodu ho to zajímá a baví (ať už v jakémkoliv oboru). Já jsem toho názoru, že na vystudovaném oboru nezáleží, člověk se postupně vyvíjí a mění názory. Já jsem vystudovala obchodní školu a fotím modelky.“

Ondřej: „Já si myslím, že dneska je to fakt tak otevřené, že spoustu lidí, viz. já, se k nějakým věcem dostali bez škol čistě jenom tou praxí, takže by mě zajímalo, jakou má ten člověk energií, jestli ho to primárně baví a naplňuje, jestli pro to má chuť a zápal a jestli to myslí vážně a nebere to jenom tak, že „se to nějak řekne, nějak se to udělá, bez přípravy.“ Vůbec ale nejsem v pozici, kdy bych někoho najímal! Já jsem rád, když občas někdo najme mě (smích).“

Co z toho všeho tedy vlastně plyne? Došla jsem k závěru, že dnešní doba je oproti minulosti mnohem víc přístupná variantě „praxe/přístup nad vzděláním“, což mnohým mohou zprostředkovat právě sociální sítě. Nicméně to neznamená, že by školy ztratily svůj význam – spíš jen nepředstavují takovou záruku práce jako dřív. V konečném důsledku bych řekla, že dnes asi víc než kdy jindy, získá uplatnění člověk, který ví, jak využít co zná, co umí a co má.