Pointa Piontkové

Aneb fejeton pro všechny, kdož vyrůstali s nevyslovitelným příjmením. Proč jsem si musela čtyřikrát zkontrolovat název, než jsem klikla na tlačítko "publikovat", se dozvíte na konci článku.

Kdybych měla říct, na co mě moje rodina už odmalička vždycky nejvíc připravovala, patrně by to nebylo nic tak obyčejného jako například jak důležité je udělat si ve školce kamarády. Ne, učili mě mnohem praktičtější věc, která mě bude provázet až do mé svatby. Totiž jak těžký je život s netradičním příjmením.

Rozdělila bych to do několika bodů.

1. Nikdo to neumí napsat. Za vrchol považuji, když se mě spolužák na konci deváté třídy zcela vážně zeptal, jak že vlastně "tam mám ty písmenka?". Holt matematická třída není jazyková třída.

2. Nikdo to neumí vyslovit. Pointková. Pionteková. Pilutková. Jak zpívá ve své písničce skupina The Ting Tings - Tak se nejmenuji! Ale asi na tom ještě nejsem tak špatně jako moje spolužačka ze střední, které všichni učitelé říkali pro jistotu jenom křestním.

3. "A to je *dosaďte si libovolnou zemi dle vlastních zkušeností, v mém případě Polsko* příjmení?" Já nevím. Možná. Ale nikdo z mých příbuzných polsky neumí. Mojí nejoblíbenější vzpomínku na tuto otázku má na svědomí můj učitel základů společenských věd, který se mě na to zeptal první hodinu v prváku. Skoro jsem dostala infarkt, když se ke mně z ničeho nic přiblížil, neboť jsem si myslela, že přišel na to, že někomu odepisuji na mobilu. 

4. Nevejdete se do žádné kolonky. Tento problém se zhoršuje, pokud jste žena a rodiče vás obdarovali dlouhým křestním jménem. Jako třeba mě. Sedmnáct písmen. Děkuji. Doufám, že se vdám za nějakého pana Zlého.

Pátý bod bych nechala volný. Ke specifickým příjmením se totiž vážou specifické problémy. Třeba jako k tomu mému. Název tohoto fejetonu vymyslela moje kamarádka, když mi jednoho dne došlo, že mám vlastně obrovský vnitřní problém s psaním slova "pointa", protože celý život všem opakuji, že takhle je to špatně! Neboť kdyby moje rodina měla heslo, určitě by znělo: "P I O, ne P O I."