Nemusíte být slavní, aby Vás pronásledovali "paparazzi"

Drzost lidí mě nepřestává překvapovat. Já v klidu přejdu dost věcí, ale že si mě na ulici začal někdo jen tak bezostyšně fotit, to mě dostalo.

Tahle historka se mi stala před pár. Jedna z mých kamarádek moc ráda (a moc dobře) fotí a občas využije nějakou ze svých přítelkyň jako modelku. Tentokrát požádala mě a tak jsme návštěvu kavárny rovnou spojily právě i s oním focením. Upřímně řečeno já si připadám asi jako ten nejméně fotogenický člověk na světě a fakt nemám ráda, když se mě někdo snaží vyfotit. S ní se z toho ovšem stává zábava a vážně mě pózovat pro ní baví. Po těch letech mi to připadá tak nějak přirozené a ani se nestydím, i když pohledy kolemjdoucích občas vážně stojí za to. Tentokrát ovšem přišlo něco, co jsme ani jedna nečekala.
Nacházely jsme se zrovna v jedné uličce kolmo na náměstí. Nic speciálního, ale bylo tam hezké pozadí a navíc poměrně málo lidí, jelikož jediný podnik, do kterého by mohl někdo jít, je bar a kdo navštěvuje bary v pět odpoledne. Každopádně přeci jen okolo prošla partička tak 16ti letých lidí – 2 kluci a holka. Že na nás jeden z těch kluků začal něco pokřikovat, to nás nijak nevyvádělo z míry. Ovšem když se k nám přiblížili, vytáhl ten pokřikující chlapec mobil a začal si mě fotit. To mě poměrně naštvalo, ale budiž, nechala jsem to být. Oni odešli do toho baru, co se nacházel poblíž, a my vyfotily ještě pár snímků. Po nějaké době jsme se rozhodly, že se přesuneme jinam. Když jsme procházely kolem podniku, do kerého ten mistr fotograf a jeho kamarádi zamířili, všimla jsem si, že si nás opět začal fotit. To už jsem se rozhodla, že to nenechám jen tak a půjdu ho trošku vystrašit tím, že na něj vyjedu. Bylo mi jasné, že je to ten typ člověka, který si hraje na drsňáka, ale v přímé konfrontaci bude (omlouvám se za následující výraz, ale nějak mě nenapadá vhodnější přirovnání) posranej až za ušima. Vešla jsem tedy, zamířila k jejich stolu a rázně se zeptala, proč si mě jako fotí. Jak jsem předpokládala, zhruba 2 minuty bylo hrobové ticho a kluk očividně nevěděl, co má odpovědět. Oznámila jsem mu proto, že stále čekám na vysvětlení a on přišel s tím, že nevidí důvod, proč by nemohl. Bez váhání jsem se opáčila tím, že za prvé to považuju za vrcholně drzé a za druhé si myslím, že to je protizákonné. V ten okamžik se projevila morálka celé skupiny, jelikož mě začali fotit znova. Tohle už mě opravdu vytočilo. Ani ne tak fakt, že mě někdo fotí, ale spíš to, jak někdo může takovým způsobem absolutně nerespektovat cizí lidi a nejvíc to, že se člověk vlastně nemůže ani nijak bránit. Sebrat mu ten telefon a fotky vymazat by nemělo cenu, protože by si stejně vytvořil nové. Zavolat policii a oznámit obtěžování by podle mě taky nikam nevedlo a ještě by se mi vysmáli. Upřímně řečeno, kdybych nebyla 50ti kilová holka, na rovinu mu jednu vrazím, protože když slovní varování nezabralo, fyzickou bolest už by si možná zapamatoval líp. V ten okamžik jsem opravdu těžce litovala, že se mnou není nějakého kluk, který by ho srovnal. Nakonec jsme s kamarádkou usoudily, že to opravdu nemá cenu a šly jsme pryč.

Celá situace mě donutila přemýšlet nad tím, jak by se člověk v situacích, kdy ho někdo jakkoliv obtěžuje, měl zachovat. Připadá mi, že ignorovat danou osobu jí občas dodává pocit síly a moci a dost možná to pak na někoho zkusí znovu, jelikož si bude myslet, že zkrátka může. Mně se stala ještě taková banalita, ale co když se pak někomu stane něco závažnějšího? Řekla bych, že univerzální návod „Jak se vypořádat s kretény.“ neexistuje a na každý případ platí něco jiného. Každopádně po tom všem musím říct, že už se vůbec nedivím, když nějaká celebrita někdy napadne dotěrného paparazzi.