Jak můžeš žít bez Instagramu? (A jiných sociálních sítí)

Úplně normálně? V reálném světě? Bez potřeby všechno si nastavovat, abych si to následně vyfotila a někam to pak přidala?

Pravidelně se mi stává, že se mě někdo zeptá, jestli jsem něco viděla na Instagramu a pokaždé, když odpovím, že ne, protože ho nemám, následuje otázka, proč a jak bez něj žiji. Občas mi to připadá až trochu smutné, že někoho opravdu dokáže tak překvapit, že nepotřebuji fungovat na všech sociálních sítích světa a vypouštět na internet každou banalitu, která se mi přihodí. Dobrá, teď možná trochu přeháním, ale stejně... Nezdá se vám občas, že lidé sdílejí až moc?

Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Jednou mi někdo řekl, že přidává fotky proto, aby všichni, se kterýma nevychází, viděli, jak si užívá život. V tenhle okamžik jsem se pozastavila nad tím, kdy se asi tak stalo důležité to, co si ostatní myslí, nebo co hůř, co si myslí ti, se kterými se vlastně ani nebavíme. Nemělo by být snad nejhlavnější to, abychom se my sami doopravdy cítili šťastní a spokojení? Přesně z toho důvodu sociální sítě nepoužívám (respektive používám jednu/dvě jenom proto, abych se spojila se svými PŘÁTELI). Netoužím všem ukazovat, jak jsem úžasná a jak se mám skvěle, protože to zkrátka NENÍ pravda. Život není dokonalý, lidé nejsou dokonalí. To, že se někdo vyfotí v luxusním hotelu na drahé dovolené, ještě neznamená, že si to opravdu úžívá. To, že někdo přidá fotku s novým IPhonem, neznamená, že se topí v penězích. To, že někdo vyvěsí na internet obrázek, kde jí salát, neznamená, že se stravuje zdravě. Ano, já taky vlastním IPhone... a vydělávala jsem na něj na brigádě celé loňské léto. Ano, taky si k večeři rádá dám salát... když jsem obědvala hranolky. Jenže tohle už nikdo nevidí a pak dochází k tomu, že se lidé porovnávají s ostatními a ve finále si připadají méněcenní. Sama na sobě to vidím. Když zrovna nemám úplně nejlepší období, říkám si: „Taky bych chtěla život toho a toho.“, jenže pak si vždycky uvědomím, že se třeba teď trápí stejně jako já.

Mně osobně je poměrně nepříjemné, když mě někdo vyfotí a přidá to třeba na Facebook. Představa, že teď kdokoliv může vidět, co zrovna dělám, s kým se bavím a kde se nacházím, ve mně vyvolává lehkou úzkost. Kromě vytváření dojmů „dokonalého života“ dávají sociální sítě možnost všem nahlížet do vašeho soukromí (tedy alespoň do toho, které odhalíte). Už se mi kolikrát stalo, že se mě někdo zeptal: „Hele a baví se spolu ještě tyhle dvě? Dlouho už spolu nepřidaly žádnou fotku!“ nebo „Chodí spolu ještě ty dva? On totiž přidal teď fotku s jinou holkou! A ona psala na Twitter, že je hrozně smutná.“ … NO A CO?! Starejte se o sebe, o svoje přátele a o svojí rodinu. Neřešte ostatní, ať se každý baví s kým chce a dělá si co chce. Funguje to vpodstatě jako bulvár, až na to, že na internetu sledujeme jedince, kteří by nás normálně vlastně ani nezajímali, nebo bychom je dokonce vůbec neznali.

Aby to zase nevyznělo, že všechny ty Instagramy a Facebooky a Twitery jenom odsuzuji... Já v nich do určité míry vidím smysl. Chápu, že slavné osobnosti, se prostředním sociálních sítí mohou krásně spojit se svými fanoušky. Pro fotografy Instagram zase představuje ideální platformu pro vytváření portfolia. To samé například pro modelky, kadeřníky, vizážisty, návrháře, kuchaře, malíře... Zkrátka pro spoustu uživatelů je to nástroj ke sdílení jejich práce a to považuji za velmi pozitivní. Jen pro „obyčejné“ lidi se mi to zdá zbytečné. Nevím, asi jsem jenom divná, nebo staromódní, ale vystačím si s poznáváním nových přátel tváří v tvář a přidáváním fotek maximálně tak do svého alba.