"Před pár dny jsem šla do divadla a po dlouhé době jsem se namalovala, jenže když jsem pak přišla domů a podívala se do zrcadla, úplně jsem se zarazila, že vypadám hrozně uměle, že to ani nejsem já."
Přesně tuhle větu pronesla nedávno moje kamarádka a upřímně? Donutila mě nad tím přemýšlet - totiž nad celou podstatou líčení. Víte, já jsem vždycky byla taková ta "móda, líčení, krása" holka. Odjakživa jsem se o tyhle věci zajímala a vydrželo mi to dodnes. Bavilo mě se líčit, sledovat různé tutoriály na internetu a zkoušet to. Tenkrát jsem ale byla ještě docela malá na to, abych se nějak víc malovala a když jsem viděla první pokusy svých spolužaček, sama jsem řekla své mamce, že pokud bych to někdy přehnala, ať mi to řekne a nenechá mě tak vyjít z domu.
Každopádně ve 14ti letech přišlo období, kdy jsem o sobě začala pochybovat, přišla jsem si ošklivá a prakticky jsem nikam nenalíčená nešla. Můj denní make-up se skládal ze stínů, silných linek (protože tenké jsem tenkrát neuměla), řasenky a korektoru. Takhle to možná tak špatně nezní, ale mně osobně přijde dost smutné, aby 14tiletá slečna měla pocit, že se musí líčit, aby byla hezká. Tohle se ale s nástupem na střední zlomilo, protože z mojí obvyklé pětiminutové cesty do školy, se stala cesta dvacetiminutová a postupem času mi došlo, že spánek miluju víc než líčení a tak jsem svou make-upovou rutinu zredukovala na řasenku a korektor. Ovšem ani u toho to nezůstalo a když nám v druháku dali do rozvrhu dvě odpoledky, rozhodla jsem se čistě z praktických důvodů přestat se líčit úplně. Ono přece jenom - komu by se sakra v půl čtvrtý na hodině informatiky chtělo zkoumat, jestli má rozmazanou řasenku od toho, jak spí na lavici. (Ano, jsem pilná studentka) A to nás dostává k dnešku (a vlastně k celé pointě článku)...
Teď když se po dlouhé době nalíčím stylem, že si udělám stíny, linky, make-up, korektor, bronzer, rtěnku, rozjasňovač a podívám se na sebe do zrcadla, říkám si "Jo, tohle je hezká Míša. Míša s dokonalou pletí, plnými rty, velkýma očima..." ale víte vy co? To není opravdová Míša. Protože opravdová Míša má odstín pleti "čerstvě natřená bílá zeď", fialové kruhy pod očima, ať už spí 5 nebo 12 hodin, všude po obličeji spoustu pih a celkově občas vypadá jako zombie, ale co už, je prostě taková a ve své podstatě se sama sobě líbím mnohem víc přirozená se všemi svými nedokonalostmi než s tunou líčidel. Nechci, aby to vyznělo, že to odsuzuji. To vůbec ne! Pořád se ráda namaluju, když chci a jsem ten typ člověka, který v extravagantním líčení vidí umění, jen mám radši svůj obličej čistý.
Na druhou stranu chápu, že slečny, které mají akné, si ten make-up dají, aby své problémy zakryly. Jen si myslím, že je veliká škoda, když někomu s odlíčením klesne sebevědomí. Každá jsme nějaká a musíme se s tím naučit žít. Já taky nejsem spokojená se vším, ale tak pro to něco dělám. Krása vychází zevnitř a když okolí nedáte najevo své nedokonalosti, jednoduše je nikdo neuvidí a časem ani vy ne.
