Tomík, aneb máme doma kocoura

Už od dětských let jsem si přála mít doma nějaké zvíře. V době, kdy se učitelky ve škole ptaly mých spolužáků, jaká zvířátka doma mají, moje odpověď musela být záporná. Žádné jsme neměli. Později, kdy mohlo dojít k té, v dětství mnou tak očekávané chvíli, že jsem mohla odpovědět „ano máme“, se mě na to už nikdo neptal. Pořídili jsme si domácího kocoura. Když říkám domácího, myslím to doslova.

Jeli jsme pro něho jednoho podzimního odpoledne. Moje představa, která měla podobu roztomilého koťátka, které se mi krásně vejde do náručí, si vůbec nerozuměla se skutečností. Byl krásný, heboučký, ale na svůj věk, žádné koťátko. Jeho velikost dosahovala velikosti průměrné kočky domácí, leč jeho současná majitelka tvrdila, že je ještě kotě. Umístili jsme ho do přepravní klece, a odváželi autem domů. Cestu nám zpříjemňoval jeho ne příliš jemný hlásek. Měl podobu spíše hlubokému hrdelnímu řevu. „Však on si zvykne“. Po příjezdu domů jsme ho uložili do již připraveného pelíšku. Kocour si nás podezřívavě měřil a jen letmo se nechal pohladit. Pojmenovali jsme ho Tom a doufali, že si na jméno, stejně jako na nový domov, zvykne. Čas běžel a Tomík si postupně zvykal jak na nové obydlí, tak na nás. Nechal se pohladit, dokonce sám přišel naproti, když jsme přicházeli domů. To ještě chudák netušil, co ho všechno čeká. Předem musím říct, že vše byly jen nešťastné náhody a kocour se ze všeho nakonec vylízal. K první události došlo, když jsem s ním byla sama doma. Byl večer a já se rozhodla, že ho strávím se skleničkou kofoly, miskou bramborových lupínků a v kočičí přítomnosti. Usadila jsem se již se zmíněnými věcmi vedle kocoura, který spokojeně předl ve svém pelíšku. Náhle mi došlo, že jsem cosi zapomněla a odběhla pryč. Kocourek zůstal chvíli bez dozoru. Já bláhová si myslela, že na skříňku, kde jsem odložila misku s lupínky, nevyskočí. Při návratu jsem již z dálky slyšela chroupavé zvuky a našla Tomíka s hlavou zabořenou v misce s lupínky. Následující dny byly krušné jak pro něho, tak pro všechny členy rodiny. Tomík, zvyklý jen na kočičí granule, měl velké střevní obtíže. Bylo to pro něho i pro nás značně nevoňavé období. Ale vše jsme nakonec zvládli. K té druhé události došlo následující měsíc. Stoupla jsem totiž v kocourových očích na ceně, a tak mi často lehával na klíně a spokojeně vrněl. Na mikině mi nechával chlupaté stopy, ale za to mi jeho pozornost stála. Jednou jsem seděla opět s kocourem na klíně a sledovala televizi, když v tom se ozvalo chrupnutí následované oním hrdelním kočičím řevem. Tomíkovi se zalíbil taháček zipu u mé mikiny a jal se ho ochutnat. Že v něm v té chvíli nechal i zub jsme zjistili hned záhy. Po telefonátu s jeho bývalou majitelkou ohledně kočičích zubů jsme se dozvěděli, že Tomíkovi narostou zoubky nové. Já v té chvíli byla přesvědčená, že se k němu už raději nepřiblížím, protože kocourovi nepřináším nic jiného než potíže. Postupem času jsem však změnila názor a na předešlé události se nyní dívám jako na nešťastné náhody, které se mohli stát komukoli v rodině. Jak kocourek rostl, nešlo si nevšimnout, že činnosti kočce vlastní, jsou mu cizí. Nejdříve dlouze pozoroval strom na zahradě. Pak se na něho s obtížemi vyškrábal, aby nakonec zůstal vyset na větvi, jen za přední packy. Následovala záchranná akce, kdy tatínek vylezl na žebřík s proutěným košíkem, aby milého kocoura sundal. Co se týče jeho loveckých schopností, specializuje se na lov drobné zvěře. Loví mouchy a motýly. Občas samozřejmě uloví i ptáka, ale ten mu slouží spíše na hraní než k jídlu. Co se týče jeho jídelníčku, nejraději má kuřecí kousky a rybu. Stačí klepnout prkýnkem na maso o kuchyňskou linku a kocour je v mžiku v kuchyni. S večerem pak usíná v proutěném křesle, které mi naši koupili k Vánocům. Nyní je vidět, komu skutečně patří a já ho smířlivě pozoruji ze sedačky opodál. Mám ho totiž, stejně jako ostatní, ráda. Je to náš domácí mazlík. Mezi tím, co to tady píšu, se mi Tomík motá kolem počítače. Venku svítí sluníčko a on chce pustit na zahradu, aby mohl opět pilovat své lovecké schopnosti. Kdybys mohl čtenáři, slyšel bys jeho nezaměnitelný hluboký a vytrvalý hlas, kterým mi říká: „Nech už toho psaní a pojď se mnou ven“. Takže musím končit.