Volební tip: Ukončete diskriminaci velkých rodin

Jen na okraj: Není to tak dávno, kdy byl v našem velkém deníku uveřejněn příspěvek jeho redaktorů, kteří apelovali na ukončení diskriminace rodin nesezdaných partnerů. Poukazovali na to, že když žijí ve vztahu zvaném. „na psí knížku“, tedy ve společné domácnosti, nemají ani ekonomické výhody, které mají svobodné matky, ani výhody formálně uzavřených manželství.

Nedávno jsem dostal k narozeninám knihu rozhovorů, které vedla Dana Emingerová se spisovatelem a později diplomatem Viktorem Fischlem (Dva životy). Tento pozoruhodný muž, skutečně významná postava v dějinách jak Československa, tak Izraele, se pozastavoval právě nad tímto trendem – tedy rostoucím počtem lidí, kteří žijí v neformálním svazku. V. Fischl byl velmi tolerantní gentleman, ale i z jeho postoje je patrný vnitřní nesouhlas, či neztotožnění s takovým životním stylem. Popravdě – i mně se zdá, že takový neurčitý vztah musí v sobě implicitně zahrnovat semínka jisté vzájemné nedůvěry (zadní vrátka) a tedy i neochotu k opravdovému sebevydání a tak musí být dlouhodobě nestabilní. Odpovídají tomu i statistické údaje – nesezdaná partnerství se rozpadají 2krát častěji, než formálně uzavřená manželství. Protože ale s takovým vztahem nemám zkušenost, nemohu se k němu kvalifikovaně vyjadřovat a respektuji boj o práva zastánců takového životního stylu.

S čím ale zkušenost mám, to je péče a starost o velkou (početnou) rodinu. A zde silně pociťujeme, že náš stát nemá příliš zájem o to, nám v naší starosti byť jen minimálně vycházet vstříc. Připadá mi to sice zvláštní, když uvážíme, že průměrný počet dětí v rodinách se dlouhodobě pohybuje kolem 1,2 dítěte a je tedy jisté, že v průběhu příštích desetiletí dojde při zachování takto nízké natality k ekonomickému kolapsu: přinejmenším k naprostému selhání schopnosti státu průběžně financovat důchody.

Jak jsme diskriminováni jako velká rodina: Diskriminace začíná už v daňovém systému. Jako OSVČ si mohu z daňového základu odepsat jen náklady na péči o 5 dětí (donedávna jen 4). Z našich 9 dětí jsou až na 1 všichni nezaopatření (studují VŠ, SŠ a ZŠ), ale to, že nás podle tohoto schématu výživa 3 dětí zřejmě nic nestojí, stát nezajímá. Diskriminace pokračuje, ať navštívíme jakoukoli výstavu, galerii, hrad, zámek, plovárnu, akvapark, skiareál, či jiné kulturní či sportovní zařízení (lhostejno, zda je ve vlastnictví státním, nebo soukromém): za rodinu jsou pokládány 2 dospělé osoby (rodiče) + 2 děti. Každé dítě navíc musí platit odpovídající vstupné, a tak se pro nás stává návštěva takových zařízení velmi drahým podnikem – někdy až nedostupným. Např. v sousedním Německu přitom pro rodinné lístky do těchto zařízení platí schéma 2 (rodiče) + 1-x (x je skutečný počet dětí v rodině). Je pro mně trapné mluvit v této souvislosti o tom, že v Německu podle dostupných informaci je matka 4 a více dětí za péči o děti státem placena na úrovni běžných platů, protože tam je mateřská péče zcela právem pokládána za velmi odpovědnou a náročnou práci.

Péče o děti ovšem může zahrnovat ještě jiný pohled, o kterém se dosud příliš v politických kruzích nepřemýšlelo. Lze ji totiž pojmout i čistě ekonomicky, jako investici do budoucnosti. Před nějakou dobou (na začátku roku 2009) jsem se zúčastnil zajímavé besedy s M. Hoškem (KDÚ-ČSL), který nám ukázal zajímavá čísla, ukazující jak vysoko (pokud se jedná o odhad vkladu a přínosu rodičů do budoucnosti dětí) mohou dosahovat reálné investice do dětí:

(Z materiálů KDÚ-ČSL): Z ekonomického hlediska jsou děti investicí do budoucna. Tím nemyslíme to, že se stanou „zdrojem sociálních dávek pro početnou a jinak si nevydělávající komunitu“. Pro rodinu jsou děti investicí, protože zajišťují budoucí příjmy rodiny. Pro společnost tyto děti znamenají investici do růstu domácí ekonomiky, znamenají investici do budoucích příjmů sociálního a důchodového systému a do daňových výnosů státu.

Řádné vychování dítěte až do 26 let znamená pro rodiče investici minimálně 1,5 milionu Kč, ve vyšších příjmových kategoriích je to až dvojnásobek. (pozn. MP: V našem případě, kdy lze očekávat, že všechny naše děti budou studovat vysokou školu - už ji studují 4 děti, další 3 jsou na gymnasiu, se tedy jedná o investici do budoucnosti minimálně ve výši asi 13,5 milionu korun. Dále, v našem případě se navíc nepochybně jedná o děti, které budou pro společnost přínosem, protože již během svých studií prokazují skutečně mimořádné nadání a schopnosti.)

Chápu ale, že náš stát je chudý, a navíc musí vynakládat prostředky na mnohem důležitější věci – zejména na platy vzrůstající armády úředníků, péče o příští generaci proto pro něj za těchto okolností nemůže být žádnou prioritou. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že je cosi zásadního ve vztahu k (velkým) rodinám v našem státě v nepořádku.

Budu pokračovat v zajímavých informacích od KDU-ČSL (neznamená to, že jsem jejich voličem, ale v tomto se s nimi zcela ztotožňuji):

Současný přístup státu dosud nepočítá s rodinou jako s rovnoprávným ekonomickým subjektem. Rodiny s dětmi mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní sílu a vychovat lidský kapitál. Ale nikdo se nezabývá tím, jaké náklady rodina vlastně má, stát je daňově vůbec nezohledňuje. Současná daňová sleva na dítě, 10 860 Kč, je nízká, nákladům neodpovídá, a přesto je chápána jako forma „zvýhodnění rodin“. (Pozn. MP jak jsem zmínil výše, stát se tváří, že děti jsou „vzduch“, pokud jejich počet převyšuje 5 dětí.)

„Máme spočítané“ (říkají dále experti KDU-ČSL), „že pokud se nezmění tento trend pak nastane pokles budoucích příjmů státního rozpočtu o cca 29,3 miliardy Kč na dani z příjmu fyzických osob a 55,8 miliardy Kč na odvodech do systému důchodového zabezpečení ročně. To nepočítáme ztráty na spotřebních daních a zdravotním pojištění. Tato neúprosná čísla odhalují opravdové příčiny našich dnešních i budoucích problémů. Ekonomové tomu říkají tikající bomba. Mají pravdu, tahle bomba, pokud ji necháme vybuchnout bude mít mnohem vážnější důsledky pro naši ekonomiku, než má dnešní ekonomická krize.“

Pro nás konkrétně to třeba může znamenat, že ačkoli vynaložíme milionové investice do budoucnosti našich dětí, aby se z nich stali řádní lidé a svou prací pomáhali i našemu státu, odvody z jejich příjmů budou za 20 - 30 let (až budeme v důchodu) směřovat i na důchody lidí, kteří (např.) dali přednost svým zájmům, koníčkům, kariéře apod., a o vlastní potomstvo (a budoucnost národa) se nepostarali. Dnes přitom mohou žít na mnohem vyšší životní úrovni, protože zmíněné miliony mohou investovat do svých požitků – dovolených, luxusu, apod. Mám v této souvislosti jaksi podivný pocit zmaru (i když jistě někdo namítne, že mít tolik dětí byla naše volba)....

To je výzva k diskuzi, prosím: