Příběh opravdového člověka – René Stutze

Vzpomněl jsem si v těchto dnech na tohoto mimořádného muže, který má rád naši zemi, a poměrně často sem přijíždí z Nazaretu v Izraeli, kde žije. Měl jsem totiž možnost společně s ním a dalšími přáteli před nějakým časem oslavit Pesach tak, jak jej slaví právě dnešního dne - na Zelený čtvrtek - Mesiášští Židé, mezi něž patří. Kdo to ale jsou ti Mesiášští Židé? Stručně řečeno, Židé, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako pravého Mesiáše. Věc ale není tak úplně jednoduchá: „Mesiášští Židé se nechtějí považovat za Židy a nehlásí se ani k žádné křesťanské denominaci. Věří jak Starý, tak i Nový zákon a uznávají Ježíše jako Mesiáše a přitom její příslušníci praktikují některé starozákonní rituály, např. obřízku. Vedle židovských svátků slaví i Vánoce a Velikonoce. Nechávají se křtít a organizují i různé biblické kurzy a vzdělávací akce. S přijetím víry v Ježíše mají obvykle spojeny zvláštní a neobyčejné osobní zážitky. V Izraeli je asi 4 500 členů této skupiny a jsou soustředěni asi do 50 sborů.“

Stejně tomu bylo i s René Stutzem – i jeho přijetí Krista je spojeno s podivuhodným životním příběhem: René se narodil před 2. světovou válkou (1937) ve Švýcarsku židovské ženě jako nemanželské dítě. Byl podle všeho hyperaktivní dítě a ona jeho výchovu příliš nezvládala. Tehdy se takové děti v Švýcarsku svobodným matkám odebíraly a dávaly do výchovných ústavů. Protože to bylo za války a lidé tehdy byli velmi ovlivněni nacistickou rasistickou propagandou, užil si v dětském domově mnoha ústrků a šikany. Například jedna vychovatelka mu nemilosrdně drhla krk ocelovým kartáčem a nadávala mu do židovských sviní. Pak se ocitl v ústavu pro duševně nemocné a méněcenné děti. Chovanci těchto ústavů neměli moc šancí, aby je opustili a žili jako normální lidé.

Podle dobrozdání psychiatrů byl i René pokládán na mentálně postiženého a nemohl získat řádné školní vzdělání. Jeho osud se změnil, když se jeho matka provdala a její manžel jej adoptoval – tak získal své příjmení Stutz. V posledním ústavu kde žil, ho přinutili učit se zahradníkem. Učení dokončil až po vojenské službě, ale protože ho toto zaměstnání nebavilo, už druhý den po složení zkoušek pracoval jako pomocný dělník na stavbě. „Po půl roce jsem se vyučil topenářem a pak ještě instalatérem,“ vzpomíná René. „Na jaře 1963 jsem si otevřel v Churu vlastní podnik a po 18 měsících jsem už měl filiálky v Curychu a St. Moritzu. V roce 1964 jsem se při jednom vojenském doškolovacím cvičení nervově zhroutil a dostal jsem se léčením do závislosti na drogách (bylo mu předepsáno Valium – pozn. MP). V roce 1971 jsem zbankrotoval, protože můj účetní zpronevěřil veliký obnos.“

Tato situace jej uvrhla do hluboké deprese, z níž nacházel jen jediné východisko – drogy. A tehdy do jeho života mocně zasáhl Bůh. Ve Švýcarsku působila misijní společnost Operace Mobilizace. Jejich evangelizaci chtěla navštívit jeho sestra, a protože to bylo dál od jejich domova, požádala ho, aby ji tam odvezl. Zůstal sedět v sále, kde se konala v poslední řadě, aby mohl rychle zmizet. Před tím si vzal Valium na kuráž. Když shromáždění skončilo, oslovil jej jeden mladík, který si všiml jeho zbědovaného stavu. Zeptal se ho, zda z té špíny nechce ven, a on, protože už neměl mnoho jiných možností, řekl, že ano. Sešli spolu do sklepní prádelny a tam se modlili. Protože byl drogou naprosto omámený, navrhl mu onen mladík, že se bude napřed modlit on a René, když bude souhlasit, bude slova jeho modlitby opakovat: „Nemohl jsem ani pořádně mluvit pod vlivem těch léků.“ Stal se ale zázrak: „Během deseti minut vyčistil Pán Ježíš celý můj nervový systém, krev, ledviny a játra, „paměť a pevný disk". Když skončil, pokračoval jsem v modlitbě sám. A řekl jsem Bohu, že když mne z toho vysvobodí, že mu chci patřit a po zbytek života mu sloužit!“

A byl vysvobozen. Od té doby už nikdy Valium nepotřeboval. Měl ještě jeden zlozvyk – kouření. Kouřil dýmku a když si chtěl po své modlitbě zapálit, našel svou dýmku v kapse zlomenou, aniž by věděl, jak se to stalo. Proto ji hodil i s tabákem a zapalovačem do kanálu. Tak byl vysvobozen i z návyku na nikotin (a dnes je velkým bojovníkem proti této závislosti). „Neberte to jako šablonu“, říká, „ne každý to tak prožije. Pán Bůh vodí lidi různými cestami, nakonec však dá vysvobození.“

Od této chvíle mu Bůh položil na srdce starost i o jiné narkomany a drogově závislé lidi a tak jim začal pomáhat, aby se zbavili své závislosti. Zval je domů, poskytoval jim bydlení a stravu, zaměstnával je. Zjistil, že pro tyto lidi je nejlepší terapií zapojení do práce. Kromě této pracovní terapie s nimi sportoval, jezdil na kole a podnikal turistické výlety v okolí St. Moritzu. Při jednom z výletů se poranil jeden z jeho klientů a potřeboval lékařské ošetření. Protože měl stále spojení na svého lékaře z doby své závislosti na Valiu, navštívil jej. Ten byl překvapen jeho zřetelnou proměnou a ptal se ho, co dělá. „Víte, jsem vedoucím křesťanské skupiny, která pomáhá závislým lidem,“ odpověděl Stutz. A pak pokračoval: Seděli jsme tam spolu a oba plakali...“

Přestože (nebo možná právě proto) byla Stutzova metoda terapie drogově závislých velmi úspěšná, našli se v jeho okolí i mezi křesťany závistiví lidé a byl opakovaně nařčen z okultizmu. Když už se to nedalo dále snášet, rozhodl se přesídlit do Izraele. Usadil se v Nazaretu a pokračoval ve své činnosti. Založil zde m.j. sbor Mesiášských Židů AHAVA. Získal tam dům, kde se svou manželkou pomáhá drogově závislým a provozuje hospic pro lidi, umírající na AIDS.

Drogově závislí zde procházejí detoxikací (bez léků, jen s masážemi těla ve chvílích, kdy procházejí abstinenčními příznaky) a pak dvouletou pracovní terapií. Ti, kdo tyto dva roky přečkají, prožívají trvalé vysvobození ze své závislosti. V rámci pracovní terapie klienti mimo jiné zdarma upravili zahradu a její zeď v blízkém arabském křesťanském sboru, navzdory všemu napětí mezi etniky v Izraeli. René se nebojí otevřeně mluvit i o stinných stránkách života v izraelské společnosti. Jako Mesiášský Žid například čelí mnoha anonymních výhružkám i přímým útokům: „Samozřejmě zakoušíme pronásledování – hází po nás kameny, rozbíjejí okna aut, honí nás s otevřenými kudlami, vyhrožují nám telefonem, že nás zabijí, to všecko prostě je náš všední den. Protože jsem Mesiášský Žid, nedostanu od izraelské vlády žádný invalidní důchod, ač jsem byl uznán ze 70% invalidní a byl odkázán na invalidní vozík.“

„Avšak s Boží pomocí a v síle, kterou dává Pán Ježíš, jdeme s manželkou a třemi dětmi kupředu,“ dodává Stutz. Kromě práce mezi narkomany a provozování hospice, přijímají Stutzovi ve svém domově hosty z celého světa (pozval kdysi na návštěvu i nás). René Stutz má jen jednu podmínku: Tito hosté musí být znovuzrození křesťané... Podle posledních zpráv by René Stutz rád předal provozování vybudovaných zařízení někomu jinému, protože chce odejít na zasloužený odpočinek.

Poznámka:

K napsání tohoto textu jsem vzhledem ke slábnoucí vlastní paměti jako podklad využil článku Pohnutý příběh Reného Stutze z časopisu Živé slovo (2007/03), a jeho vlastní krátké svědectví.