Neznámá minulost Zdeňka Milera

Zdeněk Miler je slavný autor snad nejznámější postavičky pro děti, jež byla vytvořena českým umělcem. Jeho krteček je dnes proslulý i ve vesmíru (alespoň podle sekty vesmírných lidí Aštara Šerana). Je mu (Milerovi) dnes již téměř 90 let, ale stále si uchovává duševní svěžest. V posledních letech jsem četl s tímto slavným výtvarníkem několik rozhovorů, v nichž různí  „investigativní“ novináři s gustem zabrousili do jeho minulosti a připomínali jeho dlouholeté členství v komunistické straně. Zdeněk Miler se o této oblasti své minulosti nechtěl příliš bavit, ale ani pro sebe nehledal nějaké výmluvy či ospravedlnění.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem se před nedávnem v autobiografické knize spisovatele Ivana Klímy Moje šílené století (II. díl) dočetl, že mu Zdeněk Miler velmi statečně pomohl na počátku 70. let. Pro ty, kdo to nezažili - byla to doba, kdy jakákoli podpora oponenta struktur komunistické moci byla velmi nebezpečná a mohla znamenat konec profesionální kariéry kohokoli, kdo se takového činu opovážil. Ivan Klíma ve své knize vzpomíná že po svém návratu z Ameriky (v roce 1970), kde přednášel českou literaturu na slavné M.I.T. byl s mnoha jinými spisovateli, novináři a umělci, spojenými s „demokratizačním procesem“ roku 1968 dán do klatby a nesměl publikovat. Od některého ze svých přátel se doslechl "stoprocentní informaci", že pokud se nebude moci vykázat nějakými legálními příjmy, může být označen na příživníka (a na tomto základě skončit ve vězení) a také se mu odebere nárok na pojištění (a tedy později i na důchod). Umělci (a tedy i spisovatelé) na volné noze byli již tehdy sdruženi v organizaci O.S.A., která jako jediná mohla zprostředkovat jejich pojištění - zde mu skutečně sdělili, že musí prokázat nějaký příjem z umělecké činnosti. Ivan Klíma se tak ocitl pod velikým tlakem okolností, jež, jak se zdálo, mu znemožňovaly pokračování života v jeho vlasti, s níž se cítil být spojen osudovým poutem. Zdálo se, že mu nakonec nezbude, než emigrovat.

O této situaci říká v rozhovoru uveřejněném v Ihned 1.4.2010: „Nečekal jsem, že nebudu moci vykonávat žádnou intelektuální práci, ale na druhou stranu jsem také nečekal, že mě nechají publikovat v zahraničí... V něčem to tedy bylo horší, v něčem zas lepší, ale můj předpoklad, že mě nezavřou, se ukázal jako správný. Vrátil jsem se kvůli jazyku a českému prostředí. Americké problémy mi byly cizí. Také bych v Americe přednášel o české literatuře, ale sám bych se z ní tím vyloučil, takže by to bylo takové přednášení s pláčem. Nevěřím na psaní v emigraci. Kolář, Škvorecký, Kundera i Lustig napsali nejlepší věci tady. Je ale taky fakt, že někteří, co zůstali doma, byli tak zkormouceni tím, že nemohou publikovat, že úplně přestali psát.“

Jeho dobrým přítelem a sousedem v Hodkovičkách byl shodou okolností právě Zdeněk Miler. Ten mu v jeho tísnivé situaci nabídl, aby pro jeho kreslené filmy napsal nějaké náměty, že je bude zaštiťovat svým jménem. Ivan Klíma ale potřeboval, aby mohl nějakým způsobem prokázat legalitu svých příjmů, a požádal Milera, aby na Barrandově zkusil náměty prosadit pod jeho jménem - tedy jménem skutečného autora. Zdeněk Miler s tím souhlasil a skutečně, asi sedm námětů předložil schvalovací komisi, kterou tvořily osvědčené a prověřené stranické kádry. K překvapení všech zainteresovaných to přes tuto komisi prošlo. Jméno Ivana Klímy se pak k úžasu (zasvěceného) publika opravdu objevovalo na titulcích Milerových filmů, přestože právě probíhala nejtužší normalizace. Mělo to ovšem i negativní stránku – někteří známí se Klímovi začali vyhýbat, protože se začali obávat, že kolaboruje s režimem.

Ivan Klíma pak mohl v sekretariátu OSY oznámit, že má legální příjmy – komentoval ve své knize udivené pohledy přítomných úřednic i to, s jakou zřejmou radostí mu příslušná dáma provedla potřebnou úřední registraci.

Jaké z toho plyne poučení, si inteligentní čtenář odvodí sám. Pro ty ostatní – nesuďte, abyste nebyli souzeni.