Ne korupci

Na téma korupce bylo v poslední době napsáno mnoho článků nejen na blogu Idnes. Nemohu si ale pomoci, zdá se mi, že mnoho z nich bylo jen mlácením prázdné slámy a jen v nich byla přežvýkána fakta, jež se objevují v našich médiích. Málokdo se ale zamýšlí nad tím, proč je toto téma tak aktuální a přitom výbušné. Nejdříve si zopakujme, proč je tak nesmírně důležité s korupcí bojovat:

Logo organizace Stop korupci Zdroj: Internet

1)        Korupce znemožňuje existenci opravdové spravedlnosti ve společnosti,

2)        Korupce znemožňuje férovou hospodářskou soutěž,

3)        V důsledku toho se mrhá státními prostředky (např. na státem či městy financované projekty),

4)        Dalším důsledkem je chudnutí společnosti jako celku a bohatnutí „vyvolených“,

5)        Korupce umožňuje vnímat práci ve státní a městské správě: soudnictví, ministerstvech, magistrátech, školství, zdravotnictví, (atd.), jako příležitost k osobnímu obohacení a ne jako službu veřejnosti,

6)        Korupce umožňuje beztrestnost těch, kteří z ní těží,

7)        Korupce křiví charaktery lidí, a zejména kazí mládež,

8)        Korupce je také synonymem pokrytectví ve společnosti,

9)        Korupce vede k naprostému znevážení autority lidí ve vedoucím postavení,

10)      Korupce škodí všem – i těm, kteří se na ní podílejí – ekonomika státu je křehčí a náchylnější ke kolapsu, jeho rozvoj pomalejší, státní správa neefektivní, celkové podmínky pro „kvalitu života“ výrazně horší.

Výborný článek na toto téma, zejména však o současném „vládním boji s korupcí“ uveřejnil Dan Drápal a formuloval v něm zcela zásadní analýzu, kterou jsem v žádném jiném článku nenalezl. Odhaluje v ní myšlenkové pochody vládních strůjců koncepce boje proti korupci: „Vnější pozorovatel nabývá dojmu, že vedoucí politici nyní neřeší otázku, jak učinit financování politických stran mravně přijatelným a jak ze systému vymýtit korupci, nýbrž otázku, jak korupci ještě lépe zakamuflovat. Jedinou jasnou myšlenku, která ODS celá ta léta jako lék na korupci nabízela, byla myšlenka omezení státní byrokracie, tedy omezení příležitostí ke korupci. Dnes už je snad nad slunce jasnější, že je to málo... Některé oblasti veřejného života – policie, justice, zdravotnictví – totiž nelze beze zbytku zprivatizovat a nechat v nich působit „neviditelnou ruku trhu“, i kdyby nakrásně platilo, že tato „neviditelná ruka trhu“ všechno nejuspokojivěji vyřeší (a ono to v naší složité společnosti tak jako tak neplatí). Zkusme pojmenovat, oč tento způsob „boje proti korupci“ vlastně usiluje: Usiluje o vytvoření takového systému, v němž bychom už nemuseli být dobrými lidmi. Nejde o to, aby lidé museli být poctiví; jde o to, aby se nám podařilo vymyslet systém, v němž by na morálce jeho aktérů nezáleželo.“

Každému je snad jasné, že takový systém nemůže v praxi ani vzniknout, natož fungovat. Lidově řečeno: „Kapři si rybník nevypustí“. Domnívám se přitom, že se nenajde žádný normální člověk, který by si nepřál žít ve společnosti rovných příležitostí a možností je realizovat. Proč se to v naší praxi nedaří? Protože k tomou chybí (nejen) politická vůle? Asi mnozí vnímáme, že je v našem státě „cosi shnilého“, chceme s tím něco dělat (viz průběh a výsledek voleb v minulém roce), ale nějak se přesto nedaří zvrátit zaběhané stereotypy.

Základní podmínkou fungování zdravé polečnosti, která se umí účinně s korupcí vypořádat, je to, aby byla vysoká všeobecná úroveň morálky. Zvláště závažné pak je, aby elita společnosti byla v tomto smyslu ostatním lidem vzorem. Jaká je realita v této oblasti, když se ohlédneme do minulosti, nemusím (po mnoha publikovaných aférách) nikomu opakovat. Smutnou skutečností zůstává, že jestli někdo doufal, že po počátečním období „dětských nemocí“ naše demokracie dozraje k vyšší úrodni pochopení „věcí veřejných“, pak nutně musí být velice zklamán. Souběžně s ekonomickým růstem nedocházelo k růstu slušnosti a mravného jednání – toho, co se nazývá sociální kapitál. Opět budu citovat D. Drápala: „Považuji za bezpečně prokázané, že nedostatek sociálního kapitálu je to, co nám v naší vlasti vlastně nejvíc vadí. Měli bychom učinit předmětem svého zájmu, proč se tento sociální kapitál neustále vytrácí, a co by se muselo stát, aby se tento neblahý trend zvrátil.“

Je nutné všeobecně přijmout poznání a pochopení, že bez pevného mravního základu není možné vybudovat zdravou společnost. Jsem hluboce přesvědčen, že nejlepším zdrojem těchto hodnot jsou hodnoty křesťanské. Lze doložit (a není náhodou), že země, v nichž křesťanské principy nebyly jen otázkou formálního náboženství, ale proběhla v nich v historicky nedávné době probuzenecká křesťanská hnutí, jsou zároveň zeměmi s tradičně vysokou vnímavostí ke škodlivosti korupce jsou zároveň zeměmi s tradičně  vysokou úrovní sociálního kapitálu (Švýcarsko, skandinávské státy, USA, Německo) – a mimochodem i nejvýkonnějšími ekonomikami, státy velmi bohaté a prosperující.

Odkaz na článek Dana Drápal Jak ven z bahna: http://dan.drapal.org/index.php?id=309