Může uspět mírový proces v Izraeli?

Nedávno připomínané výročí založení státu Izrael přešla naše média téměř bez pozitivní odezvy. „Nejdůvěryhodnější zpravodajský portál Idnes“ informoval pouze o tom, že palestinští Arabové proti tomuto faktu demonstrovali. Lidové noviny zase přinesly tendenční článek jistého česko-palestinského autora, aniž by se pokusily o to vyvážit jeho nekorektní obraz minulosti názorem druhé strany. Pro palestinské Araby (odmítám pojem Palestinec, protože se používá asi 20 let a je to tedy na rozdíl od pojmu Izrealita či Žid jen z politických důvodů uměle vzniklý konstrukt) představuje vyhlášení izraelské nezávislosti "nakbu" - katastrofu. Idnes si z celé spletité historie vzájemných vztahů opět velmi selektivně vybral následující informaci:

Arabští chuligáni pálí vlajku Izraele Zdroj: Internet

„Vznik izraelského státu vedl k útěku statisíců Palestinců; nyní je jich i s potomky 4,8 milionu. Žijí převážně v Jordánsku, Sýrii, Libanonu a na palestinských územích. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 194 stanovila, že uprchlíkům, kteří si přejí se vrátit a žít v míru se svými sousedy, by to mělo být co nejdřív umožněno, ale izraelská vláda to ve jménu "židovského charakteru" izraelského státu stále odmítá. Jde o jednu ze základních překážek izraelsko-palestinského urovnání.“

Na téma Izraelsko palestinských vztahů napsal před nedávnem velmi zásadní článek s názvem Ztracená vize Gabriel. A. Goldberg, který přeložila p. Ludmila Hallerová. Protože je velmi podstatný pro pochopení izrealských postojů k této věci, které v našich médiích nedostávají příliš velký prostor k publikování, rozhodl jsem se jej zveřejnit na svém blogu.

Ztracená vize - Gabriel. A. Goldberg

Jsou dvě hlavní příčiny, proč nakonec ten izraelsko-palestinský mírový proces ztroskotá. Za první mezinárodní společenství ztratilo vizi o míru. Za druhé Palestinci tuto vizi nikdy neměli. Jako dohru po Šestidenní válce v roce 1967 očekával svět od Izraele, že sice ne všecko, ale něco přece vrátí Arabům, co ze svého dávného území ve válce získal – jako výměnu za mír. Přitom velká část tohoto území byla židovským přistěhovalcům v roce 1922 přiřknutá mandátním prohlášením o Palestině jako židovský stát. Toto prohlášení bylo v roce 1945 potvrzené shromážděním OSN. Je to území, které Arabové ve válce proti Izraeli v roce 1948 ilegálně obsadili. Tehdy měli Arabové ukončit své válečné praktiky, uznat stát Izrael a normalizovat své vztahy k židovskému státu.

V rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 242 je zakotvená nutnost zajistit všem státům uznané bezpečné hranice. Izraelské hranice před rokem 1967 (známé jako hranice při uzavření klidu zbraní v roce 1949) jednak nebyly mezinárodně uznané, zejména Arabskou ligou, za druhé nebyly bezpečné. Na svém kritickém místě ve středu země byl Izrael široký jen 15 km. Vyjednáváním se mělo toto slabé místo zlepšit. Ta rezoluce 242 měla být základem mírového izraelsko-palestinského vyjednávání, které začalo v roce 1993 dohodou v Oslo. Opakované záruky ze strany USA se také vztahují na takové hranice Izraele, které by bylo možné uhájit.

Přinese Palestinský stát mír?

Během času se mírový proces dramaticky změnil. Už to vlastně žádný mírový proces není. Stal se nadále procesem s cílem založit Palestinský stát. Úplně se odsunuly ty body, které zohledňují Izrael – ukončení válečných operací Arabů, uznání židovského státu a normalizace vztahů a - co je zejména důležité - takové hranice Izraele, které by bylo možné uhájit. Občas se to sice zmíní, ale úplně se to ignoruje. Tak zvané Izraelem obsazené palestinské oblasti jsou výsledkem napadení Izraele Araby, nikoliv naopak. Cíl Arabů, dle jejich vlastní proklamace, je zničení sionistické izraelské společnosti. To se jim stále nedaří. „Okupace“ je důsledkem války Arabů proti Izraeli, nikoliv její příčina. Teroristické uskupení „Organizace na osvobození Palestiny“ (OOP) byla založená dávno před rokem 1967, tedy před „okupací“. Svět vykřikuje: „Ukončete okupaci a budete mít mír.“ Tak se zapřahá kůň vzadu za vůz.

Nedávno některé jihoamerické státy bez ohledu na realitu a logiku uznaly oficiálně stát Palestina, většina z nich v hranicích klidu zbraní z roku 1949, ačkoliv zde vůbec žádný stát Palestina neexistuje, ani nikdy v této oblasti neexistoval. Pokud se nějaký stát uznává, obyčejně se uznává existující vláda, která má jako kontrolní orgán svrchovanost nad specifickým územím. Palestinské autonomní úřady nevládnou nad územím, které Jihoameričané uznali. Hamas vládne v Gaze. V částech Judeje a Samařska, které patří pod omezenou správu PA, nemá už palestinský vedoucí Mahmoud Abbas žádný mandát jako „prezident“, protože jeho úřad skončil v roce 2009. Vládne přesto dál podle nedemokratické tradice, jako většina arabských vůdců, kteří dnes čelí rozzuřeným demonstrantům.

Jak je zřejmé z verifikovaných smluv mezi Izraelem a PA, není PA oprávněná kontrolovat své „hranice“, nebo vést nějakou zahraniční politiku. Může hlídat vnitřní bezpečnost svými policejními silami, ale za další typicky státní záležitosti zodpovídá Izrael. Jinak řečeno, Jihoameričané uznali nelegitimní nedemokratickou vládu, která ani nekontroluje území, které by ráda vlastnila. Stejně tak by mohli uznat Disneyland.

Zuřivost proti Izraeli

Vícero států EU navrhlo, aby se EU zachovala stejně, ačkoliv se tak porušuje mezinárodní právo a zvyklosti, ba dokonce kriteria OSN, pokud se týká státnosti. Ostatní státy byly zdrženlivější. Avšak Dánsko, Francie, Velká Británie, Norko, Irsko a Španělsko rozšířily své diplomatické vztahy k PA. Svět prostě ztrácí trpělivost s tím pomalým pokrokem, viní z toho Izrael a odměňuje Palestince.

Během vzájemných letošních návštěv jak spolková kancléřka Angela Merkelová, tak izraelský premiér Benjamin Netanjahu velice vřele hovořili o německo-izraelských vztazích. Když však jí jednou Netanjahu zavolal, aby vyjádřil své zklamání nad tím, že Německo nedávno podpořilo jednostrannou rezoluci bezpečnostní rady OSN, která odsuzovala Izrael, tu podle zpráv z německých a izraelských zdrojů Merkelová premiéra okřikla: „Jak si něco takového můžete dovolit? Vy jste ten, který nás hluboce zklamal. Neudělal jste jediný krok, který by podpořil mír!“

Copak zapomněla na to pozastavení stavby židovských sídlišť na 10 měsíců, což mělo přivést Palestince k jednacímu stolu? Ačkoliv v Izraeli panuje velký nedostatek bytů pro přistěhovalce a mladé rodiny, obětoval Netanjahu izraelské zájmy, aby rozjel jednání. Když Palestinci krátce před ukončením blokády výstavby slíbili, že se zúčastní jednání, nejednali. Místo toho požadovali, aby se zákaz stavební činnosti prodloužil. Nehledě na ten výpadek paměti u paní Merkelové, klademe si otázku, jestli by podobně jednala s Abbasem.

Při nedávném setkání prezidenta USA Baraka Obamy s vedoucími amerických židovských komunit, tvrdil Obama, že za pokračování mírových jednání zodpovídá Izrael. Jinak řečeno, od Palestinců se žádná velká vstřícnost neočekává. Čím dál častěji se zmiňují hranice před rokem 1967 jako legitimní hranice, včetně nějakých malých oprav, aby k Izraeli mohla patřit velká sídliště, která jsou na zrušení a vystěhování příliš veliká. Přitom se úplně ignoruje rezoluce 242 a nezohledňuje se bezpečnost Izraele. Mezinárodní společenství včetně US administrativy nerespektuje koncept takových hranic, které se dají uhájit.

Zářiová strategie

Palestinci doufají, že se jim podaří získat dostatečnou podporu do zářiového generálního shromáždění OSN, aby při hlasování byla jednostranně uznaná „Palestina“ podle mapy před rokem 1967. Je to manipulační strategie, aby nemuseli jednat s Izraelem. Jejich cíl je dosáhnout mezinárodního legitimního uznání svého státu, aby se Izrael dostal do postavení, že narušuje práva nového Palestinského státu. To by pak byl další důvod Izrael bojkotovat a izolovat.

Nedostatečné reformy znamenají nedostatečný mír

Mírový proces se tak stal jednostrannou záležitostí, což je nefair a nemoudré. Na Izrael se vyvíjí nátlak, aby odstoupil strategicky důležitá území, ale na PA se nenaléhá, aby přestala s terorem a válečnými praktikami. PA dostává s mnohostrannou mezinárodní pomocí nezasloužené ocenění svého diplomatického statutu. Úplně schází jakýkoliv popud pro Palestince, aby vytvořili opravdová reformy, opravdovou demokracii a opravdovou kulturu míru. Mohou se nadále chovat tak, jako dosud, protože se nic od nich neočekává. Toto zvrácení principu o cukru a biči, kde cukr dostávají Palestinci a bič Izrael, podkopává mírový proces, protože se obchází nutnost vyjednávání. Stačí jen, když Palestinci počkají a svět jim dá všecko.

Selhání světového společenství ve neschopnosti přitáhnutí PA k jednacímu stolu, umožňuje Palestincům dál štvát proti Izraeli a pokračovat v teroru, jako by nikdy žádný mírový proces neexistoval. Místo odstranění teroristického aparátu, převzala PA násilnické organizace do svého bezpečnostního systému. Ba ještě něco horšího: Ta nová dohoda mezi Fatahem a Hamasem (jehož cíl je zničení Izraele) dokazuje, že PA mír s Izraelem odmítá.

Nepoučení z lekce

Svět opakovaně zatratil a odsoudil Izrael kvůli budování nových osad a obviňuje Izrael, že„vytvořil fakta na půdě“, která by výsledky mírových jednání zpochybňovala. Svět teď pokrytecky pospíchá sám „vytvořit fakta“, totiž Palestinský stát na bázi předurčených hranic. Kde je ještě nějaká nutnost vyjednávání? Jednou se to už stalo: pod nátlakem Bushovy administrativy se odevzdalo území, v roce 2005 opustil Izrael pásmo Gaza. A opět pod americkým nátlakem se povolila účast Hamasu na volbách v pásmu Gaza.

Obyvatelstvo Gazy „bez okupantů“ nebylo připravené na mírové soužití s Izraelem. Izrael zaplatil a platí velikou cena za americkou krátkozrakost. Jednu válku už podstoupil. Rakety dál na Izrael dopadají. A na obzoru je další válka. Překotné uznání Palestinského státu znamená, že tato „Palestina“ bude zrcadlovým obrazem své současné politiky a cílů. Nedojde k žádnému skutečnému míru. Bude tu však společenství, které využije nové výhody své státnosti (právo kontrolovat své hranice, dovážet zbraně), aby pokračovalo v úmyslech válčit. Svět zvolil zkratku k míru. Je to smutné, protože je to popud pro další konfrontaci – takové, která přivede Izrael do neblahého postavení nejen vůči Palestincům, ale vůči celému mezinárodnímu společenství.

Pozn: Původní článek byl publikován v periodiku Lema´an Zion č.2 / 2011 – 5771, str. 4 – 5

Překlad: Ludmila Hallerová