Michael Kocáb – nastane někdy návrat ztraceného syna?

Jsem opravdu na velkých rozpacích, mám-li hodnotit politickou činnost Michaela Kocába. Svými činy během Sametové revoluce a krátce po ní, když se výrazně zasloužil od urychlení odchodu Sovětské armády z území Československa, si zaslouží jednoznačné uznání za svou odvahu a vytrvalost, s níž tuto aktivitu dovedl do úspěšného konce. Tento politický kapitál pak výborně zhodnotil, když se stal tváří investičního fondu Trend, který ale byl posléze i s jeho přičiněním prodán podvodníkům, kteří ho vytunelovali a zklamali tak lidi, kteří do  tohoto fondu vložili důvěru a své kupónové knížky – mnozí právě pro Kocábovo dobré jméno. Jeho nedávné angažmá ve vládě premiéra Fischera jako ministra pro lidská práva a nyní pro změnu jako zmocněnce pro lidská práva je ale pro mne značně kontroverzní z mnoha jiných důvodů.

Přestože se Michael Kocáb vždy profiloval jako odbojný rocker, nemohu při hodnocení této osobnosti odhlédnout od skutečnosti, že pochází z rodiny evangelického faráře. Jeho otec, Alfréd Kocáb navíc patřil mezi ty statečné duchovní. kteří se nenechali zastrašit komunistickými praktikami a  pronásledováním a pro svou víru byli ochotni trpět. „Ing. Alfréd Kocáb je absolvent tří vysokých škol, působil devatenáct let jako evangelický farář, dalších třináct let jako dělník a topič, následných sedm let opět jako duchovní. Je signatář Charty 77 a představuje přirozenou souvislost spirituality a postojů občanských. také kontextu osobního“ (tak je uveden na pozvánce své přednášky v institutu Rafael). Vzhledem k tomuto duchovnímu dědictví bych docela očekával, že i pro jeho syna budou mít křesťanské hodnoty jakousi cenu.

Jak se to ale jeví z afér Michaela Kocába, zatím je spíše v pozici onoho vzbouřeného mladšího syna z Ježíšova podobenství, který otcův majetek (za který můžeme pokládat jeho duchovní odkaz) uměl pouze promrhat. Ve své funkci ministra pro lidská práva se profiloval především jako „ochránce“ někdy skutečných či jindy spíše domnělých práv těch největších „křiklounů“ - homosexuálů a jiných lidí, kteří často spíše zneužívají svého postavení menšin k prosazování svých zájmů, než aby usilovali být platnými členy společnosti. Zatímco jeho otec představuje „přirozenou souvislost spirituality a postojů občanských“, jeho synu je křesťanství se svými hodnotami zřejmě zcela lhostejné. Jak se to jeví, naklání ve své funkci ucho k naslouchání především různým, často naprosto ulítlým názorům čerpajících z quasi vědeckých „genderových“ studií a zfalšovaných dotazníků*. Tak pomohl mimo jiné jejím odsouhlasením ve vládě k distribuci tak škodlivé a nebezpečné publikaci, jakou je brožura „Homofobie v dětských kolektivech“. Když moje příbuzná, Phdr. Ivana Kultová napsala M. Kocábovi protestní dopis proti distribuci tohoto škváru, ve kterém poukazovala na to, že tato publikace jednostranně prosazuje postoje, které ignorují, či přímo potlačují křesťanskou mravnost, dal v odpovědi najevo, že mu na názorech křesťanů nezáleží. Cituji: „K námitce ohledně porušení svobody slova a náboženského vyznání – za homofobní obtěžování jsou považovány (zkráceno) ...nemístné poznámky o jeho homosexuálním chování“. Má z toho plynout, že naše dítě musí mlčky strpět něčí homosexuální chování ke své osobě? Tak má dojít k odstranění nepřátelství na školách? Michael Kocáb je o tom přesvědčen. Přitom vlastně ukazuje značnou neznalost skutečné reality šikany na školách, protože jejími cíly a oběťmi nebývají homosexuálové, právě naopak (vzpomínám v této souvislosti, jak dcera Barbora velmi pozitivně mluvila téměř jako o hrdinovi o jednom spolužákovi, který se ještě na gymnáziu ke své homosexualitě hrdě hlásil).

Protože máme (na rozdíl od p. Kocába) stále většinu našich dětí na nejrůznějších školách, vnímáme zcela bezprostředně jiné cíle dětské šikany: bývají to děti, které jsou submisivní, slabé, ty, které se nedokážou bránit některým agresivním jedincům, či skupinám, protože jsou tak-či-onak handicapovaní (mentálně, fyzicky, jazykově, rasově). Dalším, velmi rozšířeným cílem šikany a ponižování ze strany ostatních dětí jsou ty děti, jejichž rodiče jim nemohou dopřát stejný standard oblečení a obutí (tj. drahé výrobky světových značek) jako mají ostatní. Vzpomínám si na dobu, kdy naše dcera Barbora navštěvovala gymnázium v Praze 4. Pokud neměla být považována za „socku“, nemohla se ve škole objevit v nějakém „fejku“ – padělaném oblečení z vietnamských tržnic, či v nějakém „obyčejném“ neznačkovém. Popravdě řečeno, měli jsme tehdy pocit, že je přímo posedlá obavou, aby se takto neztrapnila a „neztratila tvář“. Teprve po přestěhování do pohraničí, kde začala navštěvovat gymnázium na malém městě, a kde nebyl v třídním kolektivu takový tlak na drahé značkové oblečení, vzhledem k celkově nižší životní úrovni zdejší populace, se jí otevřely oči, a uvědomila si, že lidské kvality nezávisí na tom, co má dotyčný na sobě. Nakonec ji možná i taková zkušenost vedla ke studiu sociologie...

Náš syn Daniel zase čelil téměř po celou dobu svého studia na gymnáziu aroganci a zesměšňování ze strany některých spolužáků pro své slušné chování a příjemné vystupování – kterým, mimo jiné (prostě – je už takový), také vyjadřoval své křesťanské vychování (stranil se těch, kdo byli hrubí a sprostí, odmítal mluvit vulgárně, nepřidával se k většině, páchající zlo, ale naopak, snažil se být příkladem a pomáhal všem, kdo jej o pomoc požádali) – dokud si i jeho spolužáci (někteří až ke konci osmiletého studia) neuvědomili, jak jsou jejich postoje a způsob chování k němu trapné a směšné. Nakonec byli schopni ocenit i takové věci, že po nich uklidil nepořádek (zvratky), který udělali, když se namol opili na zimním výcvikovém kurzu (jako jediný se zde neopíjel), nebo že byl ochoten jim půjčovat své pečlivě vedené sešity, které mu opakovaně vraceli až po písemkách a zkoušení, takže se sám z nich nemohl včas naučit potřebnou látku. Ano, čelit takovým postojům nevěřícího okolí má přirozeně patřit k výbavě křesťana, ale pro dvanáctileté dítě není vůbec jednoduché a snadné se s tím vyrovnat. Daniel to ustál, protože je silnou osobností, ale pro někoho jiného by takové situace mohly být velmi těžkou a ponižující zkušeností.

Podle priorit, které jsou nastaveny úřadem pana Kocába, jsou ale křesťanské postoje nejspíše od samého počátku chybné, protože vyplývají z „nesprávného světového názoru“, a proto zřejmě není na pořadu dne se zabývat  ponižováním a šikanou vůči dětem, které takové přesvědčení mají... Raději se jeho úřad zaměří na „ochranu“ těch, kdo mohou své spolužáky svést do bahna hříchu. Tvrzení jeho poradců, že prý „homosexualita a bisexualita jsou trvalými charakteristikami jedince, které vznikají v raném věku a jsou výslednicí biologických, psychologických a sociálních faktorů“ nelze pak už označit za nic jiného, než naprostou hloupost a nepodložený výmysl**. Myšlenka, že čtyřleté dítě u sebe rozpozná např. bisexualitu (jako by bisexualita byla nějakou definovatelnou sexuální orientací!) může napadnout jen člověka, který nikdy s dětmi nepracoval, nebo je neměl. Jinak ale je mnoha studiemi doloženo, že je-li někdo v dětství sexuálně zneužit  (nejčastěji bývají děti pohlavně zneužity vlastními příbuznými – a to je velmi děsivá statistika), může se u něj např. homosexualita, nebo jiný, zpravidla abnormální a nepřirozený postoj k vlastní sexualitě velmi snadno rozvinout. Nejsem si ale jist, že mají poradci Michaela Kocába na mysli právě tento „sociální faktor“.

Úřad M. Kocába si jaksi nechce uvědomit, že netolerantní chování mezi studenty a žáky neodstraní nějaké nařízení, vyhláška, či distribuovaná brožura, ale především dobrý příklad a autorita rodičů, pedagogů a koneckonců všech, kdo stojí ve vedoucí pozici. Mohou být ale takovými pozitivními autoritami například lidé, kteří se vyznačují mimomanželskými eskapádami a opouštějí své rodiny, jako mnozí vedoucí politici i pan Kocáb osobně? – obávám se, že jen stěží.

Předsedou Strany zelených Liškou je M. Kocáb také velmi oceňován za to, že svým vyjednáváním pomohl prosadit velmi sporný Antidiskriminační zákon, který může být velmi snadno zneužit např. i k vnitřnímu rozložení církví. Jeho cílem sice má být (cituji zkráceně z článku D. Florika z webu Občanského institutu) „ochrana občanů před skutečnými ústrky a diskriminací, nepřináší nic nového, většinu v něm shromážděných institutů již naše právo zná. Již dnes se lze přece domáhat u soudů ochrany před nerovným zacházením, což je zakotveno v řadě existujících právních předpisů. Důvod pro jeho schválení je především ideologický, nikoli právní.

Antidiskriminační zákon se nespokojuje jen se zakazováním nesprávného jednání, nechce jen zakazovat nerovné zacházení – hodlá vynucovat právo na rovné zacházení...“ Tak se může klidně stát, že např. křesťanské zařízení může být na základě tohoto zákona zažalováno, že přijalo na pozici vedoucího krizového centra mládeže bezúhonného znovuzrozeného křesťana s dlouholetými zkušenostmi v oblasti práce s mládeží a přinuceno přijmout na toto místo třeba nezaměstnanou feministku...

Tento zákon je jasným příkladem procesu, kterým se v naší zemi postupně nahrazuje demokratická společnost s vysokou mírou odpovědnosti a tedy i svobody jednotlivce jakousi podivnou formou nového státního direkcionizmu. Svoboda našich občanů začíná být krok za krokem oklešťovaná, takže se obávám, že brzy bude opravdu nepříjemně připomínat poměry za socializmu, proti kterým se kdysi za „vlády jedné strany“ koneckonců Michael Kocáb nebál otevřeně vystupovat a parodovat je při hudebních produkcích Pražského výběru ...

Nevím, jestli si Michael Kocáb plně uvědomuje, jakému pánu slouží, a k čemu jeho politické aktivity vedou. Možná je přesvědčen, že jeho současná činnost je jen logickým pokračováním liberálních životních postojů, které zaujal už v mládí. Mně ale jeho činy velmi připomínají zradu levicových intelektuálů a umělecké „avantgardy“ z období mezi 2. světovými válkami (a vlastně i po 2. světové válce), kteří, ačkoli znali (nebo mohli znát – kdyby chtěli) děsivou pravdu o zločinech sovětského bolševizmu – nejhrůzyplnější totality, kterou poznal svět, byli jeho naprosto nekritickými propagátory. Mají tak zásadní spoluvinu na dlouhodobém vítězství komunistické ideologie a tedy i zničení demokracie a normální občanské společnosti ve střední a východní Evropě na dobu 40 let – se všemi negativními důsledky, jimž čelíme dodnes.

Vrátím-li se k samotnému Michaelu Kocábovi, vnímám jeho životní situaci jako pouť onoho marnotratného syna, který utekl z domova. Nyní je ztracený v cizině, bloudí a nenachází skutečný zdroj života, protože se stále ještě pokouší přesvědčit sám sebe, že všechny ty slepé uličky, na jejichž konce znovu a znovu pokouší naráží, jsou ty pravé.

P.S.: Mimochodem, chystám se podpořit zítřejší akci v Praze „Dost bylo antidiskriminace“

Poznámky

*Zfalšované dotazníky – míněny údajné desetiletí trvající průzkumy Americké psychiatrické společnosti, jež prý měly vést ke zrušení definice homosexuality jako choroby -  ve skutečnosti se jednalo o dotazníky, které vypracovaly nátlakové lobby amerických homosexuálů a rozeslaly (s návodným vysvětlením, jak je vyplnit) všem americkým psychiatrům – z nichž samozřejmě drtivá většina se touto specifickou problematikou nikdy nezabývala... Na základě těchto (před-vyplněných) dotazníků pak Americká psychiatrická společnosti vyškrtla homosexualitu ze seznamu duševních nemocí.

**Sexuální chování lidí, potažmo mládeže, je zřejmě hodně ovlivněno okolnostmi (a příklady), ve kterých lidé vyrůstají a žijí. Slavný spisovatel C.S. Lewis otevřeně píše ve své autobiografii „Zaskočen radostí“, že v internátní škole pro chlapce, kterou navštěvoval někdy na začátku 20. století, bylo zcela běžné (a patřilo to k věci asi i na jiných podobných ústavech v Anglii), že mnozí starší studenti ventilovali svou sexuální potřebu homosexuálním ukájením, k němuž si vybírali mladší fyzicky přitažlivé žáky. C.S. Lewis říká, že tito homosexuálně se chovající studenti se takto chovali prostě z nedostatku jiné příležitosti, jak ukájet své sexuální potřeby, a nikoli proto, že by byli homosexuály či bisexuály svým založením (neměli prostě jiné možnosti sociálních kontaktů, než v rámci své internátní školy). Lewis ovšem nebyl ani hezký hoch (kterým říkali „panenka“), ani neměl tak špatné vychování a násilnickou a smilstvu oddanou povahu, aby se podobným způsobem choval, takže byl jen pozorovatelem tohoto dění. Navíc, tento ústav byl několik let po jeho příchodu uzavřen, protože se ukázalo, že jeho ředitel není duševně normální... Neznamená to tedy, že určité sexuální chování je nevratně v útlém dětství získaná charakteristika, mnohem spíše se jedná o to, co Bible nazývá smilstvo, a tedy obyčejná neochota kontrolovat svůj sexuální apetit.