Kreativní přístupy k současné krizi

Shodou okolností se do mých rukou dostal takto pojmenovaný sborník textů, vydaný Prostorem. Přesněji řečeno: věnoval nám jej švagr, který zde uveřejnil pěknou povídku (jen jsem nepochopil, proč ji uveřejnil právě v tomto sborníku). Protože jsem knihomol, hned jsem se pustil do čtení – velmi mne zajímalo, jaké že jsou ty kreativní přístupy ke krizi dnešního světa. Abych to zkrátil – mírné zklamání a nic nového pod sluncem. Ukázalo se, že jde o další typický produkt z dílny New Age. Tyto texty by se asi nejlépe daly přirovnat k narozeninovému dortu, který pekli kočička s pejskem ve známé pohádce Josefa Čapka. Jak je známo, kočička a pejsek naházeli do velkého hrnce všechno, co měli rádi (a bylo toho hodně a všelijakého dobrého papání) a povařili to. Jen chleba tam nedali, protože ten kočička a pejsek tuze rádi nemají. Výsledkem byl dort, který mnohoslibně a úžasně voněl, tak, že přilákal zlého psa, který ho sežral. Pak se mu udělalo z toho „báječného“ dortu hrozně zle a asi 14 dní se válel v křoví a skučel bolestí. Když to viděli pejsek s kočičkou, byli nakonec rádi, že svůj narozeninový a sváteční dort nejedli, protože by jim asi bylo špatně taky...  

Sborník, podobně jako dort pejska a kočičky obsahuje pod názvem Kreativní přístupy k současné krizi pestrou směs - všelijakých myšlenek a úvah, které jsou bezesporu svým způsobem zajímavé, ale jejich novost a kreativita mi nějak unikla. Obsažené texty jsou navíc v mnoha ohledech protikladné, což si dovolím ukázat na několika příkladech, které níže ocituji. Když je pak takto různorodá směs  „uvařena“ v jednom hrnci (sborníku), obávám se, že se z ní docela snadno může někomu udělat opravdu hodně nevolno (míněno v přeneseném významu). Nemohu však přejít bez povšimnutí, že jsou zde servírovány sice rozmanité myšlenky a úvahy, ale leckteré z těchto „nových přístupů“ se opakovaně objevovaly snad téměř po dobu celé existence písemně zaznamenané lidské kultury a civilizace. Příkladem za mnohé je zde tak výrazně zdůrazněná "klíčová úloha" astrologie, která ovšem byla pěstována už v starém Babyloně, Egyptě (Číně atd.) a např. starém Řecku, tehdy i později se vyskytovala v kombinaci s esoterikou (prakticky stejnou kombinaci produkovala už gnose a např. manichejství v prvních stoletích po Kristu) a různé zde popisované postupy a praktiky okultistů a šamanů jsou staré snad jako lidstvo samo. Publikované názory ve sborníku uváděných „duchovních vůdců“ pak oscilují mezi snahou uskutečnit „sňatek“ mezi „nebem a peklem“ – tedy spojení mezi křesťanstvím a okultními praktikami (dominikánská řádová sestra Miriam) a jednoznačným odmítnutím křesťanské spirituality (aztécký šaman Xolotl). Každý ať si vybere, co mu více „chutná“...

Řádová sestra, dominikánka Miriam sice jedněmi ústy uctívá (při liturgii) Boha Stvořitele, to jí ale nebrání učinit stvoření (vesmír) centrem svého zbožnění. Mluví o sice občas o Kristu, ale příběh jeho oběti za hříchy nás všech a jeho vzkříšení. pro naše ospravedlnění prohlašuje „předznamenáním cesty, již musí projít lidský rod – předznamenáním procesu života, smrti a vzkříšení, který je nezbytně nutný pro to, abychom byli ochotni zemřít svým strachům, nevědomosti, předsudkům, pocitu výlučnosti i představě, že známe celou pravdu.“ Ono to sice zní velice duchovně, ale je to celé kosmické věky vzdáleno od skutečného důvodu a významu  Kristovy oběti – tak jak je to zjeveno prostřednictvím Bible. Podle ní není v našich (lidských) silách jakýmkoli způsobem jeho dílo kříže napodobit, nebo do něj vstoupit. Jasně to ukazuje apoštol Pavel v listu Římanům, 5 kap.:

6Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. 7Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. 8Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. 9Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. 10Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. 11A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. Z uvedeného je naprosto zřejmé, že podle učení Bible nemáme – ve své hříšné přirozenosti – žádnou šanci jakkoli si zasloužit své spasení a zachránit se z naší bídy. Miriam se nás ale pokouší přesvědčit, že stačí, když „probudíme niterné zdroje našeho vědomí ...– prostřednictvím snu, mýtu, symbolu, modlitby, meditace nebo jiných změněných stavů vědomí“ (asi nebudu příliš mýlit, když do těchto podnětů směle zařadím vědomí, změněné pod vlivem drog, hypnózy, nebo třeba holotropního dýchání, či transcendentální meditace). „To je náš zdroj“ (říká dominikánka Miriam), ve kterém najdeme potřebnou energii a jasnozřivost i duševní sílu k tomu, abychom se vymanili z našeho současného stavu závislosti.“

Pokud jde o mne, mám zato, že my, jako křesťané a tedy Boží děti máme k dispozici poněkud jiný, hluboký zdroj („pramen vody života“), než  výše uváděné „děravé cisterny“ dětí světa. A je to zároveň jediný zdroj duchovní síly, který nám byl legitimně dán - moc Ducha svatého, seslaná Tělu Kristovu poté, co Kristus byl vzkříšen a 40 dní se ukazoval svým učedníkům, aby vstoupil do Boží slávy v Nebi. Již dříve Pán Ježíš řekl svým učedníkům, aby po jeho odchodu očekávali příchod jiné mocné Boží osoby: (Evangelium sv. Jana, 14. kap.)

12Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. 13A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. 14Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. 15Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; 16a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – 17Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.... 25Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. 26Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.

Miriam se ovšem, jak říká, zcela nevzdává křesťanských východisek, jen nás seznamuje s nezbytností je rozšířit o další zdroje, pak prý my všichni budeme pisateli „nového příběhu“ svého života... Ponechme nyní Miriam jí samé, a podívejme se, co nám přináší mexický (aztécký) šaman Xolotl. Je třeba jej ocenit, že jde na věc zcela z gruntu, a nedělá žádné kompromisy.

Redaktor se ptá šamana: Čemu jsme se tedy odcizili – zemi, duchovnu nebo životu? On odpovídá – „Myslím si, že celé židovsko-křesťanské pojetí duchovního života je v zásadě chybné, protože lidé se pod vlivem této tradice opravdovému duchovnu velice vzdálili... Křesťanství jako náboženství či víra nerozvíjí duchovní rozměr člověka správným směrem, protože to, na čem se zakládá, je příliš jednoduchá a snadno zneužitelná filozofie.“

Není mi v této souvislosti sice vůbec jasné, jak lze zneužít Kristovo přikázání bezpodmínečné lásky, ale budiž - podle Xolotla skýtá prostor mnoha protikladným výkladům a to dohnalo svět k tolika válkám – „od prvních křižáckých tažení až po válku v Iráku hraje křesťanství stále stejnou roli.“ Nu, já spíše žasnu nad tím, jak snadno umí šaman Xolotl učinit židovství a křesťanství odpovědné za války, které vedly ve svých dějinách různé země zcela beze vší pochyby nikoli v poslušnosti Krista, ale proti všem jeho příkazům i proti smyslu starozákonního Desatera, a jak primitivní myšlenkovou konstrukci si vytváří, aby označil poselství Bible a celé křesťanství za naprostý duchovní omyl.

Udiveni jsou i redaktoři Prostoru: „Úhelným kamenem křesťanství je ale učení Ježíše Krista, a ten přišel s poselstvím lásky, služby, oběti... Kde je tedy chyba?“ Xolotl: „V křesťanství je fundamentální chyba v tom, že se dívá na člověka jako na osu světa“ (hluboce, fatálně mylný názor – je to až trapné, jak zásadní nevzdělanost a neznalost Bible a dějin dává tento šaman najevo. Středem židovství a křesťanství není rozhodně člověk, ale Bůh – Stvořitel a Pán vesmíru. Do centra pozornosti se člověk v evropské civilizaci dostává jednoznačně až v době renesance a s ním spojeného humanizmu, a ještě spíše s nástupem osvícenství a moderní společnosti, jež se víceméně rozhodla na Boha zapomenout.). „A vyzdvihuje další vyvolené prostředníky stojící mezi člověkem a Bohem.“ (Nový zákon ale jasně říká – je jenom jeden prostředník mezi Bohem a člověkem – jednorozený Boží syn Ježíš Kristus – divím se, že ani to Xolotl neví. Plete si zřejmě křesťanství s uctíváním p.Marie a dalších svatých). „Pro nás je člověk stejně důležitý jako kojot nebo orel či ještěrka“ (nebo třeba baktérie, že? – to je totiž názor jednoho českého biologa, pro kterého je tento primitivní jednobuněčný organizmus důležitější než člověk, protože se na zemi vyskytuje mnohem déle, než my, lidé. A opravdu:)... „Když si uvědomíme, že jsme součástí celku, a pochopíme, že máme stejné právo na život jako strom, ptáci nebo velryba, dává nám to naprosto jiný pohled na život. A to má pochopitelně dopad i na naše činy.“ Znamená to, že na rozdíl od křesťanů třeba Xolotlovi předkové Aztékové, nebo jiní pohané (či nekřesťané) např. nevedli války a nezabíjeli nevinné lidi? Není v této souvislosti zajímavé, že je historiky dobře zdokumentovanou skutečností, že nedílnou součástí aztéckého kultu byly lidské oběti jejich strašlivým bohům? Tyto oběti např. bohyni země byly získávány ze zajatců z jiných kmenů za tzv. květinových válek... Aztékové tak opravdu nebyli mezi okolními indiánskými kmeny pro tuto svou krutost zrovna oblíbeni...  Xolotl také odmítá pojetí světa, který směřuje od určitého začátku (stvoření) k určitému cíli (Poslednímu soudu), podle něj se svět pořád točí v kruhu (cyklické pojetí dějin) – svět podle něj tedy směřuje „odnikud nikam“. Pak je naprosto pochopitelné, že dějiny spásy, které jsou vylíčeny v Bibli, mu nedávají smysl.

Tento „duchovní vůdce“, který se odvažuje hodnotit, odsoudit a zavrhnout něco, co (jak jsem ukázal) vůbec nezná, koneckonců může mít snadno se svými řečmi úspěch tam, kde nalezne stejně naladěné posluchače. Znamená to ale, že se ve svých vývodech nemýlí?

Šaman zdůrazňuje, že se máme vrátit ke svým kořenům. Zároveň ale chce tyto kořeny zcela odstranit, když tvrdí, že židovství a křesťanství, které tvoří nedílnou součást naší historické zkušenosti, jsou duchovním omylem. Zcela ignoruje i skutečnost, že svědectví Bible je potvrzeno její historickou platností a pravdivostí. Přímo o Kristu si v rozhovoru netroufl mluvit – je totiž osobou s největší duchovní mocí, která se vyskytla v dějinách světa – a čarodějové a démoni, s nimiž komunikují, to vědí velmi dobře, a třesou se před ním strachy. Pokud je Xolotl tím, za koho se prohlašuje, (a jeho zmínka o tom, že do Prahy přijel za určitým účelem, že tu hrál jakousi roli figurky v nějaké vyšší hře) ví velice dobře, že je v žoldu sil temnoty, těch sil, které usilují především o to, aby zabránily lidem v nalezení skutečného cíle života – poznání Boha a Jeho spasení skrze Ježíše Krista.

Je mimochodem charakteristické pro ty, kdo jsou ve službě temnoty, že používají všelijaké vznešené pojmy, mluví o celostním pohledu na svět, nové spiritualitě, o evolučně vyšší humanitě a službě světlu (satan se nazývá knížetem světla – odtud Lucifer), ale lidé jsou pro ně totéž, co hmyz. Ve skutečnosti jim nezáleží na tom, aby činili dobro druhým, jde jim jen o vlastní prospěch a větší moc. Zde je úryvek ze zkušeností obráceného afrického šamana Emmanuela Eni - jeho svědectví je ovšem převzato z jiného zdroje, nikoli z výše uvedeného sborníku:

(Tento muž byl hluboce zapletený do okultismu a dostal od satana za úkol zničit sbor v Lagosu. Během této své „mise“ byl Božími anděly „zatčen“ a dopraven k trůnu Ježíše Krista):

To, co jsem viděl uvnitř této budovy, se nedá popsat, ale pokusím se o to. Sál byl překrásně vyzdobený a byl tak veliký a dlouhý, že jsem nedohlédl konce. Teprve když jsem se dostal doprostřed, dohlédl jsem na konec budovy. Bylo tam něco jako oltář. Viděl jsem tam postavy, které zářily podobně jako měsíc a hvězdy obklopující Slunce. Poté jsem uviděl trůn, na němž seděl nádherný muž, jehož roucho zářilo jako slunce. Řekl mi: „Přistup!“ Avšak pro tu zář jsem nebyl schopen se pohnout. Kdykoliv jsem se pokusil udělat krok, spadl jsem.

Postavil jsem se, znovu se pokusil udělat krok a zase jsem upadl. Najednou ke mně s trůnu sestoupila záře podobná měsíci. Z této záře se ke mně vztáhly ruce, uchopily mne za hlavu, zatřásly se mnou a svlékly se mne moje tělo, jako když se sebe svlékáte oblečení. Tehdy tam před ním stála moje opravdová osobnost. Moje tělo bylo odloženo jako kus hadru. Ten, který zářil jako měsíc, se vrátil k trůnu, a ten, který na něm seděl, mne znovu vyzval: „Přistup!“

Přišel jsem až do určitého bodu, když najednou ten, který seděl na trůnu, s něho sestoupil a přistoupil ke mně. Vyňal z mého duchovního těla nohu, vylil z ní, co do ní nalila královna pobřeží (démonická bytost, jejíž rozkazy vykonával), a zase mi ji vrátil zpět. Totéž udělal i s druhou nohou a oběma rukama. Divil jsem se, kdo jen tato osoba může být a jak může vědět, kam přesně byly ty věci umístěny. Poté se znovu vrátil na trůn a požádal mne, abych přistoupil. Když jsem šel, spadly mi z očí jakési šupiny a další věci. Zeptal se mne: „Kam jdeš?“

Odpověděl jsem mu: „Jdu do Onitshi navštívit přítele“. Řekl mi: „Ano, ale já ti ukážu, co máš skutečně na srdci.“ Dosud jsem stále nevěděl, kdo to je, ale jedna věc byla jistá - byl nejmocnější ze všech bytostí, které jsem kdy potkal. Dal znamení jednomu muži a požádal ho, aby mi ukázal, co mám na srdci. Ten muž mne vzal do nějaké místnosti a otevřel cosi jako tabuli. Na ní bylo napsáno vše, co jsem plánoval proti sboru „Assemblies of God v Silver Valley“. Poté mne muž vzal zpět před oltář a odešel.

Ten, který seděl na trůnu, s něho sestoupil, vzal mne za ruku a řekl mi, že mi něco ukáže. Po cestě mi řekl: „Nechci, abys zahynul, ale chci, abys byl spasený. Tohle je tvoje poslední příležitost. Pokud nebudeš činit pokání a nebudeš mi sloužit, zemřeš. Ukážu ti příbytky spasených a také neposlušných.“ Jakmile to řekl, uvědomil jsem si, že to je Ježíš Kristus.

Vešli jsme do nějaké místnosti a on odhrnul něco jako oponu. Viděl jsem tam celý svět, viděl jsem lidi a všechny skutky, které se děly po celé zemi. Viděl jsem křesťany a nevěřící, jak všichni dělají různé věci. Vešli jsme do druhé místnosti. Znovu odhrnul jakousi oponu a to, co jsem viděl, byl politováníhodný pohled. Byli tam lidé spoutaní řetězy! Nazval je „pokrytci“. Vypadali velmi smutně. Řekl: „Tak zůstanou až do soudného dne“.

Vešli jsme do třetí místnosti. Odhrnul oponu. Uviděl jsem tam mnoho lidí, kteří se radovali a měli bílá roucha. Tentokrát jsem se ho zeptal: „Kdo jsou tito?“ Řekl mi: „To jsou vykoupení, kteří čekají na svou odměnu.“ Vešli jsme do čtvrté místnosti a to, co jsem viděl, mi nahánělo hrůzu.

Drahý čtenáři, je opravdu těžké to popsat. Vypadalo to jako město, celé v plamenech. Peklo je skutečné a hrozné! Pokud tě někdo přesvědčil o tom, že nebe a peklo je již tady na zemi, a že po smrti člověk přestane existovat a úplně se rozpadne, pak radši dej na mou radu… EXISTUJE OPRAVDOVÉ PEKLO A OPRAVDOVÉ NEBE! Není divu, že když byl Ježíš Kristus na zemi, varoval lidi před peklem. Opakuji, peklo je SKUTEČNÉ MÍSTO. Viděl jsem to – je to otřesné místo. Zeptal jsem se: „Co je to?“ Odpověděl: „To je přichystáno satanu a jeho andělům a těm, kteří jsou neposlušní.“ Vyjmenoval je přesně tak, jak jsou popsáni v knize Zjevení 21,8: „Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou; a to je druhá smrt.“

Vešli jsme do páté místnosti a skrze tuto oponu jsem uviděl něco, co se dá popsat jen jako něco opravdu SLAVNÉHO a NÁDHERNÉHO! Bylo to, jako bychom na to hleděli z horského vrcholu. Uviděl jsem nové město. Tohle město bylo obrovské a překrásné! Ulice jsou ze zlata. Domy se nedají porovnat s ničím na tomto světě. Řekl mi: „To je naděje svatých. Budeš tam?“ Okamžitě jsem odpověděl: „Ano!“ Poté jsme se vrátili zpět k trůnu a on mi řekl: „Běž a svědč o tom, co jsem pro tebe učinil.“

Celé svědectví Emmanuela Eni je možno si přečíst na http://www.knihy.own.cz/Vysvobozen.pdf