Klonování dinosaurů

Vědci se shodují v tom, že klonování dinosaurů alá Jurský park zůstává z hlediska pravděpodobnosti uskutečnění v rovině sci-fi. „V buňkách starých řádově byť jen desítky tisíc let (oproti desítkám milionů potřebným pro dobu dinosaurů) se zachová necelé 1% vzorce DNA, takže podklady pro klonování jsou zoufale nekompletní. Ve fosilních kostech dinosaurů se navíc nedochová nikdy původní DNA (zlomky této nukleové kyseliny mohou přečkat nanejvýš asi tisíce let -). I kdyby se přesto nějakou záhadou podařilo získat kompletní nepoškozenou živou buňku, nevíme jak poskládat DNA do vzorce a jak oživit všechny informace genetického kódu. I fosilní kosti mohou skutečně obsahovat genetickou informaci, ta však prakticky nepřesahuje 250 základních párů jednotek používaných k měření délky řetězce DNA. Přitom lidský genom obsahuje těchto jednotek 3 miliardy, u dinosaurů se jeho délka odhaduje na 1-10 miliard. I kdyby se opět nějakým zázrakem podařilo vědcům rekonstruovat všechny páry, nevěděli by, jak je správně uspořádat do tohoto řetězce. Ze snadné rutiny tak máme najednou prakticky neřešitelný problém.“ píše na svém blogu Vladimír Socha.

Ve světle těchto tvrzení (především nemožnosti získat DNA starší než řádově několik tisíc let) se jeví jako neuvěřitelná následující zpráva:

V severovýchodní Montaně, v oblasti formace Hell Creek, byla objevena 68 miliónů let stará kostra tyrannosaura. Vykopávky měl na starosti tým doktora Johna Hornera, a protože se jednalo o výjimečně dobře zachovalý exemplář, postupovali mimořádně opatrně a práce se protáhla na tři roky. Místo bylo značně odlehlé, a kosti byly dopravovány do civilizace s pomocí helikoptéry. K senzaci dopomohla jako obvykle náhoda. Nastal problém s obrovskou stehenní kostí, která se do vrtulníku nevešla, a k velké nelibosti vědců se tedy přistoupilo k jejímu zlomení. Jak se však říká, všechno zlé je k něčemu dobré – a tak zlomenou kost využil tým zabývající se chemickým rozborem fosílií k odebrání vzorku z vnitřku kost. A nestačili se divit!

Doktorka Mary Schweitzerová z North Carolina State University dostala tyto vzorky do laboratoře, kde je podrobila důkladnému rozboru. Obvyklým postupem je fosílii ponořit do kyseliny, která většinu minerálů rozpustí. To se stalo i v tomto případě – tím větší však bylo překvapení dotyčné vědkyně, když v kádince nenalezla nic jiného než podivnou „hužvu“! Při bližším pohledu se ukázalo, že obsahuje něco, co vypadá jako zbytky původní živé tkáně. Některé její složky byly průsvitné, měkké a dokonce pružné. Nalezla vlákna, připomínající cévy, a v nich dokonce i červenohnědé skvrny, připomínající jádra buněk cévní výstelky, nebo dokonce krvinek (dinosauří červené krvinky měly na rozdíl od savčích jádro, podobně jako krvinky ptáků a plazů). Obsah cév se dokonce nechal vymačkávat ven. Nalezly se i útvary podobné osteocytům – buňkám, které syntetizují kostní hmotu.

Šokovaná Schweitzerová zopakovala celou proceduru sedmnáctkrát, a výsledkem bylo vždy totéž. Opatřila si tedy kost soudobého pštrosa, zvířete, které je tyrannosaurovi z dnešní fauny asi nejbližší, a provedla s ní totéž – objevily se cévy, jejichž struktura se navlas podobala domnělým cévám starým 68 miliónů let. Proteiny a jiné měkké tkáně se zpravidla nezachovávají déle než 100 000 let – tady však šlo o materiál 700x starší! Jak by mohlo dojít k zachování měkké tkáně, která se obvykle „obrátí v prach“ bezprostředně po smrti živočicha? Snad za to bylo zásluhou samotného tyrannosaura – tak těžké zvíře mělo mimořádně pevné a hutné kosti, což je mimochodem i důvod, proč se ostatky právě tohoto tvora nacházejí relativně často a jsou tak dobře zachovány. V případě dotyčného exempláře se zdá, že voda, nesoucí sebou minerály, se v průběhu fosilizace nedostala skrz hutnou kostní tkáň až do středu kosti, kde zůstala dutina obklopená původní hmotou.
„…má stále místa, kde nejsou druhotné minerály, není o nic hustší než moderní kost, je to kost víc než co jiného,“ prohlásila Mary Schweitzerová o unikátním stupni zachování svého nálezu.

Ještě větší bomba je, že tutéž proceduru se s podobným výsledkem podařilo zopakovat i u jiných dinosaurů – dvou dalších tyrannosaurů a jednoho 80 miliónů let starého hadrosaura. Proč dosud nikdo neobjevil skutečnost, že zkameněliny jsou něco víc než hromada kamení? Jednoduše proto, že na nich dosud nikdo „maso“ nehledal. A i kdyby, kdo by kvůli takovému výzkumu navrtával nebo lámal vzácné exponáty? Malý úložný prostor helikoptéry tak pomohl zbourat dlouholeté teorie, které se ukázaly být pouhými předsudky! Mnozí vědci byli skeptičtí. Samozřejmě že právem. Mimořádná tvrzení však potřebují mimořádné důkazy, a právě toto tvrzení bezesporu mimořádné bylo. Bylo nutné prokázat, že materiál pochází skutečně z dinosaura, a nedostal se do kosti druhotně, což nebylo zprvu jisté, a také nakolik odpovídá původní tkáni.

Dr. Matthew Collins z univerzity v Yorku pokládal „tkáň“ za produkt molekulární fosilizace, při níž došlo k reakci odolných molekul s proteiny a sacharidy, a vzniku odolného lipidického polymeru, který zachoval strukturu, ale nikoli původní sloučeniny. Další analýzy však ukázaly, že skeptici se v tomto případě mýlili. Okolní hornina a fosilie rostlin v sobě žádné měkké tkáně neobsahovaly – bylo to něco typického pro nitro dinosauří kosti. A analýza proteinových molekul dokazovala, že jejich zdroj je velice starý. Nastalo pátrání po původních proteinech. Dr. Schweitzerová si zvolila hemoglobin, testy dopadly úspěšně. Spektroskopické a analytické postupy, stejně jako magnetická rezonance ukazovaly přítomnost hemu – základní skupiny atomů, která je v hemoglobinu zodpovědná za přenos kyslíku.

I to ponechávalo volné pole skeptikům, kteří si mysleli, že proteiny budou z velké části poškozené a pro další výzkum bezcenné. Rozhodla se proto pro další test – injikovala vzorky dávné tkáně krysám, aby si vytvořily protilátky proti tyrannosauřímu hemoglobinu. Imunitní systém moderního potkana neselhal a protilátky vyprodukoval. To samo dokázalo, že fragmenty molekul byly dostatečně velké, aby byly bílými krvinkami rozpoznány. Významné bylo, že tyto protilátky se vázaly i na hemoglobin z moderních zdrojů – to, co vyvolalo imunitní odpověď, muselo být velice podobné dnešnímu hemoglobinu, to znamená alespoň z části relativně dobře zachovalé. Na dinosauří tkáně se vázaly i protilátky proti kolagenu – dalšímu proteinu, který je v kostech běžný. Zdá se tedy, že fantastický nález je přesně tím, na co vypadal hned od začátku – neuvěřitelně zachovalým kusem dinosauří měkké tkáně, tedy něčeho, co se ještě nedávno zdálo naprosto nedosažitelné.

Zpráva o nálezu vyšla v březnovém čísle prestižního časopisu Science, a vyvolala nemalý ohlas i mezi veřejností, zejména mezi zastánci vybudování Jurského parku. Válečnou sekyru ovšem vykopali i kreacionisté – tedy lidé, kteří jsou přesvědčeni, že Země byla stvořena božským zásahem během šesti dnů přibližně 5000 let před naším letopočtem. Kreacionistická klika je v USA velice vlivná a početná. Co těmto aktivistům chybí na důkazech, to vynahrazují skálopevnou vírou a neobyčejnou pílí. Při hledání na Internetu je téměř polovina odkazů ze stránek blízkých právě k těmto zdrojům! Považují objev za důkaz, že dinosauři nežili vůbec tak dávno, jak vědci tvrdí, ale že byli zahubeni Potopou, a vzhledem k nedávnému datu této události je nález měkké tkáně snadno pochopitelný. Nechci zde s tímto názorem dlouze a marně polemizovat – pouze mám dojem, že i kdyby se prokázalo, že dotyčný tyrannosaurus pošel na daném místě předevčírem, nijak to nevyvrací evoluční teorii a už vůbec to nedokazuje nadpřirozený zásah.

Uvedený text jsem převzal z článku na toto téma od Tomáše Petráska. Zopakuji jen vědecké informace z úvodu: Nelze vědecky podložit, že by se molekuly DNA jakéhokoli organizmu mohly zachovat déle, než řádově několik tisíc let, tkáně nemohou být starší více, než sto tisíc let. Podle paleontologů je stáří kostí tyrannosaura kolem 68 milionů let, přesto obsahuje zbytky živé tkáně, což i podle evolucionisty, který přísahá při Darwinovi dost nahrává argumentaci kreacionistů. Jeho závěr je ale závěrem, který učiní věřící fanatik – i kdyby se prokázalo, že tyrannosaurus pošel předevčírem, evoluční teorii to nevyvrací...

Ať si z výše uvedeného udělá každý svůj závěr sám.