Jak dál na Haiti

Haiti zažilo nejhorší přírodní katastrofu své historie. Na ostrově, který byl svým objevitelem Kryštofem Kolumbem nazván rájem na zemi, se v nedávných dnech rozpoutalo opravdové pozemské peklo. Tato katastrofa se odehrála ve státě, který přes všechen svůj úžasný přírodní potenciál dlouhodobě strádá nesmírnou chudobou. Její obyvatelé si sice vybojovali jako první otroci na světě svobodu, ale nikdy si neuměli dobře vládnout.  President René Préval sice vyhlásil, cituji:"Rekostrukce Haiti nezačne zvenčí, ale zevnitř. Potřebujeme obnovit demokratické instituce, které jsou podmínkou politické stability." Otázkou ale zůstává, zda před katastrofou zde nějaké fungující demokratické instituce vůbec byly.

Jedním z největších problémů této země totiž bylo naprosto neefektivní fungování státní správy, se facto založené na úplatcích. Zemi vládli po dlouhá desetiletí bezohlední diktátoři, kteří neprojevovali žádný zájem o nějaké povznesení své země („Papa Doc“ a jeho syn), a ani vláda současného prezidenta René Prévala se příliš od tohoto trendu neodchýlila (jeho vláda byla popisována jako „ekonomický Armagedon“). Její „akceschopnost“ se ostatně projevila právě po zemětřesení, kdy nebyla schopna jakkoli reagovat na vzniklou situaci (částečnou omluvou může být skutečnost, že prezidentský palác i sídlo vlády a dalších institucí byly zničeny) – dodnes nefungují ani hasiči, nebo ozbrojené složky a veškerá organizace pomoci je tak závislá na zahraničí. Místní lidé podle informací médií dílem reagují na situaci pasivně, dílem se hněvají, ža zahraniční pomoc se k nim nedostává dostatečně rychle. Jednou z hlavních příčin tohoto jevu je právě neschopnost Haiti zorganizovat distribuci humanitární pomoci vlastními silami.

Při úvahách, jak by bylo možno řešit nastalou situaci dlouhodobě – poté, co se pohřbí mrtví a odklidí trosky – mně napadlo, že paradoxně by tato katastrofa mohla Haiti pomoci zemi nastartovat k růstu. Trochu mne k této úvaze vede rozhovor s „Češkou na Haiti“ Lenkou Hellerovou. Tato mladá žena, která se na Haiti ocitla již nějakou dobu před zemětřesením jako pracovnice neziskové organizace Amurt, uvádí, jak tato situace krize vede lidi k aktivitě – k tomu, aby si pomáhali a hledali způsoby, jak spolupracovat. Napadá mne, jak by bylo skvělé, kdyby tato spolupráce vedla k vybudování samosprávy fungující bez státní byrokracie a posléze i k systému přímé demokracie. Když lidé takto zjistí, že si mohou většinu věcí zařídit bez toho, že by na nich parazitovali úplatní státní úředníci, povede to k rozvoji jejich schopnosti jednat jako svéprávné a zodpovědné lidské bytosti. Toto vědomí jim tedy umožní „mentálně dospět“ - neočekávat jen pasivně pomoc či almužnu, nebo neřešit svou nouzi kriminálními činy, ale uvědomit si, že mohou sami svou prací a svým úsilím změnit svůj osud.

Pokud by Haiti potřebovalo zahraniční podnikatele, pak takové, jako byl v časech 1. republiky Tomáš Baťa: Do jeho továrny ve Zlíně se přicházeli ucházet o práci chudí lidé z okolních horských vesnic, rolníci bez vzdělání a bez jakýchkoli znalostí průmyslové výroby. Pro tyto jednoduché vesničany vytvořil Baťa komplexní systém, zahrnující vzdělání, osvojení správných návyků včetně životosprávy, pravidelného denního režimu a šetrnosti (všem založil spořící konto). Tomáš Baťa si jasně uvědomoval, že práce podřízených, která je bez motivace, je výrazně slabší než práce těch, kterým jsou svěřeny pravomoci a důvěra. Baťa sám to komentoval slovy: „Mým cílem nebylo vybudovat firmu. Potřeboval jsem vychovat lidi, kteří budou dobře sloužit zákazníkům. Teprve s nimi jsem mohl vybudovat firmu.“ Baťa vytvořil systém samostatných oddělení se samostatnými vedoucími. Změnil myšlení zaměstnanců a vetknul jim motivaci. Každé oddělení mělo samostatný rozpočet, každý byl placen podle svých zásluh. Takto pak nevychovával snadno manipulovatelnou „dělnickou třídu“, ale vypěstoval ve svých zaměstnancích podnikatelské návyky, doslova je povzbudil, aby byli schopni se postavit na vlastní nohy. Jeho zaměstnanci obvykle po několika letech, když prací u Bati získali základní kapitál, začínali s vlastním úspěšným podnikáním.

Pokud jde o zahraniční pomoc, přimlouvám se o takový systém, který v maximální míře zapojí místní lidi do nové výstavby. Takovým způsobem se vyřeší mnoho problémů najednou – problém nezaměstnanosti, problém chudoby i to, že pokud se na stavbě svého domu, školy, silnice ve své obci budou podílet lidé, kteří tam žijí, získají k tomu, co budují vztah a pocit odpovědnosti a sounáležitosti. K obnově země podle mého názoru, nepřispěje masivní pomoc na úrovni státu, která by stejně z valné části skončila v kapsách místní kleptokracie. Obávám se ale, že bude zřízena nějaká „Haitská banka pro obnovu a rozvoj“, která, podobně jako její existující evropská jmenovkyně, pohltí polovinu svěřených prostředků na výstavbu okázalých budov a platy zbytečných zaměstnanců. Místo toho by bylo podle mého názoru mnohem efektivnější a vhodnější podpořit rodinné podniky formou „mikropůjček“. Velkou pomocí Haiti by také bylo, kdyby zdejší výrobci a farmáři prostřednictvím „Fair trade“ získali garantovanou možnost odbytu svých výrobků na zahraničních trzích.

Na Haiti bude po této tragédii nesmírné množství sirotků, jejichž životní situaci již chtějí zčásti řešit v USA nabídkou umožnění trvalého pobytu na jejím území. Bylo by jistě také chválihodné pomoci s péčí o ně adopcí, nebo alespoň spolufinncovat jejich vzdělání pomocí „adopce na dálku“. Přístup ke vzdělání pokládám za klíč pro budoucí rozvoj Haiti

Postupem času, jestliiže poroste míra vzdělanosti a kredibility země, si umím představit, že budou přicházet i zahraniční investice, které pomohou s vybudováním moderní ekonomiky, jež umožní mnohem vyšší kvalitu života na Haiti.

Vysvětlivka - co jsou mikropůjčky (zdroj Marketingové noviny): Jedná se o půjčku s minimální výší – zpravidla se suma pohybuje kolem 100 USD, která je poskytována lidem, kterým by banky za normálních okolností nepůjčily. Vedle této služby se v průběhu let vyvinul celý “mikrosystém” – od mikropůjček po mikropojištění a další, pro existenci ve finančním světě, nezbytné služby. Mikropůjčky a další služby ze sektoru mikrofinancí jsou poskytovány lidem a rodinám žijícím na pokraji chudoby. Tedy těm, kteří by jinak na klasické bankovní a pojišťovací služby nedosáhli - klienti mikrofinancí mají vesměs podprůměrné a nízké příjmy. Díky tomuto systému je zpřístupněno spoření, půjčky, pojištění a další finanční služby a lidé jsou tak schopni se lépe vypořádat s každodenními problémy. Výzkumy ukazují, že mikrofinance mohou pomoci v naplnění základních potřeb - například s přístupem k mikropojištění mohou tito lidé zvládat nenadálé výdaje, které jsou spojeny s vážným onemocněním nebo ztrátou majetku.

Přístup k normálnímu spořícímu účtu je často i prvním impulsem ke spoření. Chudí lidé sice šetří neustále, ale poměrně neobvykle. Investují do šperků, domácích zvířat, stavebního materiálu a dalších věcí, které mohou být snadno směnitelné za hotovost. Přístup k bezpečným a klasickým spořícím službám tak poskytuje jistou rezervu, která je k dispozici, pokud se vyskytne potřeba sezónních výdajů či pokud nastanou těžké časy. Nicméně, i přes poměrně neobvyklou klientelu jsou mikrofinanční instituce (MFI) ziskové. Jedním z důvodů je nutnost pokrytí trvalých nákladů, které se týkají informačních služeb a adaptování se na potřeby populace, které se těchto služeb běžně nedostává. Navíc po sérii několika mikropůjček klienti často chtějí rozšířit své podnikání. Stejná MFI musí držet krok i s potřebou vyšších půjček, které umožňují, aby se soukromé podnikání rozrostlo v malou firmu. Studie provedené v Indii, Keni a na Filipínách ukázaly, že průměrná návratnost investic v mikropodnikání se pohybuje v rozmezí od 117 do 847 procent a že tato vysoká návratnost je obvyklá. A tak i když se úrokové sazby MFI zdají vysoké, ve výsledku tvoří pouze malou část zisku těchto podnikatelů. Úroky, které si účtují majitelé zastaváren jsou mnohem vyšší.