Humanitární krize v našem městě

Reaguji tímto na dotaz čtenáře mého blogu, který se ptá, jaké humanitární krizi čelíme v našem městě (zřejmě reaguje na infornace, které o sobě uvádím na stránkách blogu). Je to problém, o kterém se nepíše snadno – už proto, že se třeba svými slovy někoho osobně dotknu. Faktem ale je, že neznám mnoho jiných míst v naší zemi, jejichž stav by se v posledních 20 letech nejen nelepšil, ale namísto toho rapidně horšil. Zhoršující se stav, který  podle sociologické studie Ivana Gabala by mohl vést až ohrožení fyzické existence tohoto města, je vyvolán a zároveň způsoben několika na sebe nabalenými procesy a jevy.

Základním problémem je stav a sociální skladba zdejšího obyvatelstva, které jsou skutečně hrozivé a zcela se vymykají běžnému průměru skladby obyvatel v jiných městech a místech naší republiky. Podle údajů ze Sčítání LDB z roku 2001 10% obyvatel starších patnácti let nemá ukončen ani 1. stupeň základní nebo zvláštní školy, ani pomocnou, obecnou či národní školu, tudíž je de facto bez vzdělání. Celostátní průměr přitom činil v tomtéž roce pouhých 0,4% obyvatel bez vzdělání. Příslušníci této vzdělanostní skupiny představují potenciální riziko a již z hlediska své výrazně omezené zaměstnatelnosti (viz dále) či nižší sociální přizpůsobivosti. Pouze základním vzděláním (včetně neukončeného vzdělání) disponovalo v roce 2001 29% obyvatel, což dohromady představuje téměř 40% lidí s maximálně základním vzděláním. V celorepublikovém měřítku tvoří lidé s maximálně základním vzděláním pouze 23% všech obyvatel. Podle dostupných informací obecně tvoří většinu absolventů zvláštních škol příslušníci romských komunit. S tím přímo souvisí chybějící širší střední a podnikatelská vrstva,  a především je zde naprostý nedostatek lidí vzdělaných. Dá se říci, že pokud nějaký zde narozený student absolvuje vysokou školu, už se sem nevrátí - také proto, že nemá příležitost zde své vzdělání uplatnit. Nevhodná vzdělanostní struktura obyvatelstva města přitom přetrvává po celá 90. léta. V roce 1991 činil podíl lidí bez vzdělání 8,6%, dalších téměř 40% obyvatel dosáhlo pouze základního vzdělání.

Je třeba poznamenat, že život města je nesmírně poznamenán tím, co pouhá statistika neukáže – totiž, že město je dlouhodobě a soustavně devastováno kriminální chátrou, která bezostyšně ničí zdejší často nesmírně historicky cenné domy – ať už loupežemi, nebo jejich vypalováním. Pravda ale je, že podobným přístupem – tedy fyzickou likvidací historických domů v centru města – byl příznačný „rozvoj města“ i v časech socializmu. Nemálo naprosto unikátních staveb celoevropského významu bylo postupně bořeno od 60. let, několik nejcennějších bylo zbořeno ještě v polovině 80. let. Traduje se, že hlavním důvodem jejich demolice byla potřeba „poskytnout práci“ místnímu stavebnímu podniku. V atmosféře naprosté ignorace kulturních hodnot a unikátních kvalit města i jeho vedením (tehdejším MNV) není divu, že tento postoj převzali i jeho obyvatelé – namnoze lidé, kterým tak jako tak jsou jakékoli estetické, kulturní, či historické hodnoty (kromě těch, které mohou snadno a rychle zpeněžit) naprosto lhostejné.

Velmi podivné – ale příznačné - je, že tomuto procesu devastace téměř nečelila ani památková péče, která zcela selhala už ve zmíněných 80. letech, kdy podnikla jen několik žalostných a polovičatých pokusů zabránit zmíněné likvidaci památek, a v tomto trendu naprosto nedostatečné pomoci v zásadě pokračuje (s několika výjimkami) dodnes. Dr. Jiří Kotalík, bývalý ředitel Národní památkové péče České republiky, přiznal na odborné konferenci, věnované unikátním památkám tohoto města, že je „špatným svědomím památkové péče“.

Ale ke konkrétním projevům humanitární katastrofy – snad nikde jinde jsme se nesetkali (teď mám na mysli svou ženu a sebe) - při relativně malém celkovém počtu obyvatel města, s takovou koncentrací patologických jevů, podivně pokřivených charakterů, lidí, kteří nemají ponětí o tom, co je normální lidské chování. Příklad za mnohé: poblíž našeho domu bydlela rodina se dvěma, později třemi dětmi. Už bydlí jinde, ale jejich situace se nezměnila Rodiče dětí žijí nesezdaní, otec je dlouhodobě nezaměstnaný (= flákač), alkoholik, jehož jediným životním zájmem je hra „šipky“, matka pracuje v supermarketu. Vyrůstala v dětském domově, což, jak se domníváme, je příčinou jejího naprostého citového chladu ve vztahu k jejím dětem. Přes tyto okolnosti jsou jejich dcery inteligentní, hezké a talentované. Nemají ovšem moc šancí své schopnosti projevit, protože jejich rodiče se o jejich prospěch či příští životní úspěch nezajímají. Zatímco rodiče tráví skoro veškerý volný čas po hospodách, jejich starší dcery (12-13 let) se musí kromě svých školních povinností permanentně starat o 3 roky starou sestřičku (prakticky od jejího narození). Moje žena a naše milá sousedka čas od času přebírají péči o tyto děti – někdy i dlouhodobě. Kritická situace nastala před několika týdny, když přímo do supermarketu přijela policie pro matku dětí, protože dlužila alimenty na nejstarší dítě, které žije u svého otce (prvního manžela této ženy). Od té doby je na několik měsíců v kriminále (byla by se mu vyhnula, kdyby byla ochotna nastoupit na několik týdnů veřejných prací, na nichž si mohla trest odkroutit – to ale ignorovala). Otec nebyl schopen nastalou situaci zvládnout (byl zvyklý nic nedělat a najednou tolik starostí). Když jsme se o situaci dozvěděli, navštívila žena jejich byt (a zjistila jeho otřesný stav, který připomínal brlohy bezdomovců) – bylo nutno dát dohromady úklidovou četu a věnovat dva půldny úklidu. Krize byla na nějaký čas odvráceno, ale co bude dál? Jak těmto lidem, kteří jsou evidentně naprosto neschopní vychovávat děti, zprostředkovat, že své životní postoje musí od základu změnit? Jsou totiž neotřesitelně přesvědčeni, že vše je v pořádku a v normě (jejich kamarádi z hospody se přece nechovají k dětem jinak).

Mohl bych dál vyprávět: o romské rodině z naší ulice, která posílala své děti praktikovat pouliční prostituci, o klientele, které distribuujeme humanitární pomoc z Naděje, o zlodějích, které zdejší policie nebyla schopna zatknout, i když kradli přímo před jejich očima... Nejhorší je, že toto město má přitom obrovský potenciál a za jiných okolností (řečeno otevřeně – pokud by odtud nebylo vysídleno původní německé obyvatelstvo) by to bylo prosperující sídlo, půvabné horské hnízdo, kam by nepochybně každý rád zavítal...