Genocida Arménů – a co z toho (také) vzešlo

Média nás před několika dny informovala, že zahraniční výbor amerického Kongresu opětovně přijal rezoluci, v níž označil masakr Arménů osmanskými Turky za první světové války za genocidu. Turecko, které se snažilo hlasování zabránit, vzápětí okamžitě stáhlo svého velvyslance z USA. Americký Kongres se nakonec rozhodl, že rezoluci zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů projednávat nebude. Shodli se na tom zástupci americké vlády a Kongresu.

Kdyby rezoluci schválil i Kongres, museli by američtí představitelé užívat slovo genocida ve vztahu k událostem z první světové války v oficiálních projevech. Například president Obama se přitom tomuto označení při projevu loni v dubnu vyhnul, přestože v předvolební kampani v roce 2008 sliboval, že ho bude používat. V této souvislosti je nutno připomenout, že to není poprvé, co zahraniční výbor Kongresu tuto rezoluci vydal – rovněž  v roce 2007 zabití Arménů za genocidu označil. Na výsledek hlasování reagovala Ankara už tehdy stažením svého velvyslance z USA a pohrozila, že znemožní Američanům přístup na leteckou základnu v Turecku, která měla rozhodující význam pro operace v Iráku. Tehdejší prezident George Bush následně dotlačil Kongres k tomu, aby jako celek o rezoluci už nehlasoval. Potud média.

Tento postup svědčí o jediném – jak pokrytecky jednají světoví politici, přičemž k dojemné shodě dochází v jednání politiků „konzervativních“ i „liberálních“. Pravda a historická fakta jdou stranou. Genocida, kterou s neslýchanou brutalitou spáchali Turci na Arménech v letech 1915-17, je historický fakt, prokázaný stovkami svědectví. Jedno z nich, příběh záchrany rodiny Shakarianů, zmiňuji na svém blogu na jiném místě. Turecká společnost zřejmě ale dosud, ani po 95 letech, nedozrála k tomu, aby historická fakta – tedy vinu svého národa na tomto zločinu – reflektovala. Možná to je proto, že neměla možnost k duchovní zralosti dospět, protože je v područí myšlenkových schémat, které pokládají přiznání viny a pokání za projev slabosti. Podle mého názoru hlavním důvodem je turecký nacionalizmus a zde převládající islámské náboženství, které dobývání cizích území s mečem v ruce a násilí a krveprolití  při prosazování svých cílů ospravedlňuje a schvaluje.

Zde bych mohl skončit, což by bylo asi poněkud málo. Nerad používám přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré, když se v tomto případě jedná o zlo tak nesmírné. Přesto, v následujícím textu ukážu, že i tak děsivá věc, jako bylo vyhlazení Arménů, mohla přinést v jistém smyslu požehnání pro celý svět. Ne všichni Arméni totiž během tureckých operací zemřeli. Někteří unikli a přinesli světu zprávu a varování, jiní měli tu prozíravost, aby odešli z Arménie včas, ještě předtím, než k tureckému násilí došlo. Mezi těmi, kdo odešli včas, protože uposlechli proroctví, které před nastávající dobou hrůzy varovalo, byla již zmíněná rodina Shakarianů. Potomek této rodiny, Démos Shakarian založil na počátku 50. let nenápadnou laickou křesťanskou organizaci, nazvanou Podnikatelé zvěstující plné evangelium – mezinárodní sdružení (FGBMFI). Cituji z knihy „Nejšťastnější lidé na Zemi“, co předcházelo vzniku tohoto společenství:

V roce 1951 jsme pomáhali Oral Robertsovi při provádění evangelizačního tažení v Los Angeles, největšího hlásání evangelia jaké kdo kdy ve městě viděl, s více než dvěma sty tisíci návštěvníky za šestnáct dní. A  přece…

„A přece,“ řekl jsem jednoho večera Robertsovi, když jsme jako vždy po bohoslužbách seděli u kávy a koláčů, „se nemohu zbavit dojmu, že mi chce Pán ukázat něco jiného.“

„Oč by mělo jít, Demosi?“

„Jedná se o skupinu docela obyčejných lidí. Žádní zvláštní muži. Jsou profesionály všech branží, kteří Pána znají a milují, ale neví, jak by to ukázali a předali dál.“

„A co dělá tato skupina?“

„Vypravují jiným lidem, co zažili s Bohem. Nepředávají dál žádnou teorii, nýbrž praktické věci. A obrací se na své obchodní partnery, přátele, známé, kteří možná nikdy neslyšeli jediného kazatele – a ani by k němu neměli důvěru. Avšak klempíři, zubnímu lékaři a prodavači – svému kolegovi,  nebo  obchodnímu partnerovi, věřit budou.“

Oral odstrčil svůj šálek tak prudce, že z něho trochu tekutiny vystříklo. „Demosi, to je ohromně zajímavé! Vypravuj dál, bratře, jak se chcete jmenovat?“

Dokonce i to jsem věděl: „Obchodníci plného evangelia, mezinárodní sdružení.“

Oral na mě zíral. „Poněkud dlouhý název, nezdá se ti?“

„Ano,“ odpověděl jsem rychle, „ale nevidíš? Každé jednotlivé slovo je důležité a potřebné.“

Plné evangelium. To znamená, že na našich shromážděních nebude vynechaná žádná biblická pravda. Uzdravování, mluvení jazyky, osvobození. Jakoukoliv zkušenost člověk získá, může o tom u nás podat zprávu.

Obchodníci. Laici. Obyčejní lidé práce.

Sdružení. To si lidé představují jako něco velkolepého. Množství lidí, kteří se radují z toho, že mají společenství. Neměla by to být v žádném případě záležitost se stanovami, výbory a s tím ....papírováním.“

Mezinárodní. „Já vím, že tato část snad zní komicky,“ dodal jsem. „Ale, Orale, právě to je to, co mi Bůh neustále znovu říká, Mezinárodní. Celý svět. Veškeré tvorstvo.“ Usmál jsem se a náhle jsem si uvědomil, že tato slova kdysi vyslovil Charles Price. Ale Oral se nesmál. „Demosi,“ řekl, „to je veliká věc, jsem si jistý, že za tím stojí Bůh. Existuje něco, čím bych ti mohl ze začátku pomoci?“ Jak by ne! S Robertsem jako řečníkem pozveme stovky obchodníků na zahajovací setkání. Jako místo konání byl zvolen oblíbený  "Cliftonův automat" v centru Los Angeles...

...Když jsme přišli nahoru, spočítal jsem si je velmi rychle. Devatenáct, dvacet… jedenadvacet lidí, i s námi třemi. Kromě nás tedy projevilo zájem na novém sdružení, se světoznámým evangelistou jako lákadlem, osmnáct lidí... Rose přestala hrát a já jsem povstal. Popisoval jsem, jak ve mně rostlo přesvědčení, že Boží Duch bude hledat v příštím desetiletí nové cesty, aby naplnil potřeby lidstva. (Tu a tam jsem zahlédl lidi, kteří se dívali na své hodinky.) Žádné varhany. Žádné skleněné cihly. Nic z toho, co lidé označují jako náboženské. Jen vyprávění o Ježíši, jeden druhému.

Nikdy jsem neoplýval schopností vtělit myšlenky do slov a proto jsem si sedl s vědomím, že jsem nepochodil. Povstal Oral Roberts. Děkoval Bohu za toto malé shromáždění a pak se modlil: „Pane, tato organizace má být od samého začátku Tvou věcí. Vidíš setbu hořčičného zrna a všechnu naši lidskou nemohoucnost.“ Mluvil snad jen dvacet minut a zakončil modlitbou: „Povstaneme?“ zeptal se. Hrstka lidí se těžkopádně zvedla.

„Pane Ježíši,“ modlil se Oral, „dej, ať toto sdružení roste Tvou mocí. Pošli ho k národům, celému světu a propůjči mu Svou sílu. Děkujeme Ti právě teď, Pane Ježíši, kdy vidíme v jídelním automatu pouze malou skupinku lidí, zatímco Ty již vidíš tisíc místních skupin.“

...celý následující rok ale Démos zažíval jen a jen neúspěch – skoro nikdo neměl zájem na setkání FGBMFI chodit, takže se nakonec rozhodl na příštím setkání vyhlásit, že činnost sdružení bude ukončena.  V mezidobí si s ženou Rose dopřáli cestu do Evropy, protože došli k názoru, že už stěží budou mít příležitost tento pro ně odlehlý kontinent navštívit. V předvečer předpokládaného posledního setkání se stala následující událost:

Šel jsem do obývacího pokoje. Tu se to stalo! Stejně jako tenkrát když mi bylo třináct roků, byl vzduch kolem mě najednou těžký, tísnivý a tlačil mě k zemi. Padl jsem na kolena, potom na obličej. Natažený jsem ležel na vzorkované podložce. Nemohl jsem vstát, stejně tak jako před sedmadvaceti lety ve své ložnici vedle ve velkém španělském domě. Tak jsem to už pak ani nezkoušel. Dopřával jsem si prostě odpočinku v Jeho neodolatelné lásce a cítil jsem, jak Jeho Duch pulsoval pokojem v nekonečných proudech síly. Čas ustrnul v tichu. Zdálo se, že pokoj zmizel a zatímco jsem tam tak ležel a velebil Boha tu anglicky, tu v jazycích, slyšel jsem Jeho hlas, který říkal právě ta slova, která jsem již dávno předtím slyšel:

„Demosi, budeš někdy o mé síle pochybovat?“

A náhle jsem se viděl, tak jak mě On musel v uplynulých měsících vidět. Mořícího se a namáhajícího se, jako přičinlivého mravence sem a tam se pachtícího, ženoucího se do Evropy ve snaze obdržet podporu a uznání jakési oficiální skupiny, všude závislého na své vlastní energii místo na Jeho. S bolavým pocitem jsem si vzpomněl na modlitbu Orala Robertse při první schůzce sdružení, na modlitbu, která zvedla na nohy dvacet jedna lidí a pohnula nás k vítězné písni.

„Dej, ať tato organizace roste jen Tvou mocí…“

Ale já jsem jednal, jako by to měla být má síla, která platí, jako bych já osobně měl těchto tisíc skupin založit, které viděl Oral. A přirozeně jsem nebyl schopen uvést do chodu jednu jedinou.

„Pane Ježíši, odpusť mi!“

Jako další mi připomněl, co jsem v Evropě viděl, ale nepochopil Kovová vrata protileteckého krytu v Hamburku, střepina v mém oku v hotelu Grand v Benátkách.

„Já jsem ten, Demosi, který jediný otevírá brány. Já jsem ten, který vytahuje břevno z nevidomých očí.“

„Rozumím, Pane Ježíši. A děkuji Ti.“

„A nyní chci, abys jednal jako vidoucí, Demosi.“

Tím mi Pán dovolil znovu pokleknout. Zvedlo mě to téměř do výše, jako by mě síla, která mě přitiskla k zemi, nyní vyzdvihla. V tomto okamžiku přišla Rose do obývacího pokoje. Kráčela kolem mě a šla k harmoniu v koutě. Neřekla ani slovo, sedla si a začala hrát. Když zazněla v malé místnosti hudba, atmosféra se rozjasnila. K mému údivu se zdálo, že strop pokoje zmizel. Krémová omítka a stropní světlo byly prostě pryč Místo toho jsem v údivu hleděl na nebe, na denní oblohu, ačkoliv venku musela být tma jako v pytli. Jak dlouho Rose hrála, zatímco já jsem zíral na tuto nekonečnost, nevím. Ale zcela náhle přestala, její prsty ještě ležely na klávesách a začala se hlasitě modlit v jazycích, líbezným, rytmickým, plynulým poselstvím. Na okamžik se odmlčela a potom hovořila v tomtéž lyrickém rytmu anglicky: „Můj synu, znal jsem Tě dříve, než ses narodil. Vedl jsem každý krok na tvé cestě. Nyní ti chci ukázat cíl tvého života,“

Byly to dary Ducha mluvení v jazycích a výkladu, které byly dány společně. A zatímco mluvila, stalo se něco podivuhodného. Ačkoliv jsem zůstal na svých kolenou, cítil jsem se tak, jako bych se zvedal a své tělo opouštěl. Pohyboval jsem se vzhůru, ven z obývacího pokoje. Viděl jsem hluboko pod sebou štíty střech v Downey. Tu byly hory San Bernardino a tam pobřeží Pacifiku. Nyní jsem byl vysoko nad zemí a viděl jsem celou zemi od západu k východu. Ale ačkoliv jsem hleděl tak daleko, viděl jsem i lidi na zemi, mnoho milionů jich stálo rameno na rameni. Pak jako když kamera klouže při kopané, aby ukázala nejdříve stadion, pak hráče, pak přímo stehy míče, pohybovala se i má vize na těchto milionech. Viděl jsem nicotné podrobnosti mnoha tisíců obličejů. A co jsem viděl mě poděsilo. Obličeje byly strnulé, nešťastné, bez života. Ačkoliv lidé stáli rameno na rameni, neměli mezi sebou žádný kontakt. Hleděli přímo bez jediného mrknutí, jako byli slepí. V hrůzyplném úleku jsem poznal, že jsou mrtví…

Potom se vidění změnilo. Zda se svět otočil nebo já jsem se pohyboval kolem něj, jsem nevěděl. Nyní však byl pode mnou jihoamerický kontinent. Dále pak Afrika, Evropa, Asie. Ještě jednou mě potkaly otřesné snímky a všude bylo totéž. Hnědé obličeje, černé obličeje, bílé obličeje, každý jednotlivě strnulý, nešťastný, každý uzavřený do své vlastní, soukromé smrti.

„Pane!“ volal jsem. „Co je s nimi? Pane, pomoz jim!“ Později mi Rose řekla, že jsem nic nevolal. Ale ve vidění se mi zdálo, že jsem plakal a hlasitě jsem se jich zastával.

Náhle začala Rose mluvit přirozeně, normálním způsobem, poněvadž neměla možnost poznat, že něco vidím.

„Můj synu, co uvidíš jako následující, to se velmi brzy stane.“

Země se otočila nebo já jsem se kolem ní pohyboval, podruhé. Pode mnou bylo vidět opět miliony lidí. Ale jaký rozdíl! Tentokrát měli hlavy zvednuté. Oči zářící radostí. Ruce měli vztyčené k nebi! Tito lidé, kteří byli původně tak izolovaní, každý ve vězení sebe samého, byli spojení společenstvím lásky a velebení. Asie, Afrika, Amerika, všude se smrt proměnila v život.

A pak vidění zmizelo. Pozoroval jsem, jak jsem se vrátil na zem. Pode mnou bylo Downey v Kalifornii. Tam byl náš dům. Viděl jsem sám sebe klečícího a Rose seděla u harmonia. Pak jsem poznával důvěrně známé předměty pokoje a postřehl jsem, že mě bolí kolena a že mám ztuhlá záda. Postavil jsem se zvolna na nohy a podíval se na hodinky. Bylo už 3.30 hodin ráno. „Co se stalo, Demosi?“ ptala se Rose. „Slyšel jsi něco od Pána?“ „Miláčku, nejen slyšel, ale i viděl!“ A popsal jsem jí vidění. Rose naslouchala a přitom se jí třpytily v očích slzy.

„Oh, Demosi, nepozoruješ, že On nám ukazuje, že FGBMFI má pokračovat?“

Povstala od harmonia a vložila svou ruku do mé.

„Vzpomínáš si, Demosi? Bylo to v tomto pokoji někdy před osmi lety, kdy jsme klečeli a Jeho jsme postavili na první místo…“

Poté, co Bůh takto nadpřirozeně potvrdil svou přítomnost v tomto díle, se zpočátku malá skupinka rozrostla do největšího laického křesťanského hnutí na světě. Toto hnutí mělo tu výsadu, že zprostředkovalo evangelium i tam, kam se oficiální církve nemohou dostat (tj. mimo církevní půdu), a byla také nástrojem smíření mezi různými denominacemi, a v neposlední řadě vylití darů Ducha svatého i do tradičních církví, včetně katolické. (Světová katolická charizmatická obnova, která dnes zasahuje desítky milionů lidí na celém světě, vzešla z několika skupinek FGBMFI v USA). Démos a jeho žena Rose podnikli s vizí FGBMFI stovky cest, které je zavedly nejen do Evropy, ale prakticky na všechny obydlené kontinenty a Bůh jim dal zvláštní možnost mluvit s hlavami mnoha států...

Myslím, že tento úžasný příběh je důkazem o tom, že to, co chtěli někteří lidé, kteří se stali nástrojem toho Zlého, zničit, (tj. arménské křesťany), stalo se nakonec nástrojem v Boží ruce, jež přinesl a stále přináší Boží světlo všem národům světa.