Dopis Tolkienovi

Krásnou básní naší dcery Alžběty připomínám na tomto fóru její včerejší narozeniny. Bětka je ale osobnost talentovaná mnohostranně - je vynikající studentkou, skvělou sportovkyní, má jedinečný výtvarný talent - nadto je nesmírně skromná a milá. Pro nás je ale především milovanou dcerou, která nám přináší mnoho radosti a rodičovské pýchy.

Já píši Vám - snad Večernice

mi pomůže se zbavit pout,

Earendilovy jasné líce

zazářily i v tento kout.

V tom čistém světle vím jak plytce

a beze smyslu plynul den.

Kéž čas bych vrátit směla jen.

Já žíti v čase tom bych chtěla,

o kterém v knihách svých jste psal.

Propastnou tůní je můj žal,

byť letmo jen jsem čas ten zřela,

když vidím kolem temný svět.

Těch planých vět a prázdných let!

Bojím se vůbec něco říci,

a přesto něco ve mně křičí.

Bojím se slyšet Jeho hlas

a vím, že podobná jsem zas

zhašené svíci.

Jen jiskry syčí

tam, kde oheň plápolal.

A zhas.

Stínů plná už je Středozemě,

sápe se Sauron stále dál,

zlé plémě po tmě množí se ve mně.

Naděje zmírá. Den za dnem

hvězdy blednou, slunce ztrácí svit,

strach srdce svírá, v mraku temném

zalklo se nebe. Mám se bít,

sítě roztrhat se pokusit,

a pouta rozlomit?

Tys psal o jasném Nepříteli a cestě jediné,

vidině bláhové. Zoufalé. Nesplnitelné?

Snad. Však jasnější černá a bílá,

přítel - nepřítel, nenávist - láska byla.

Dnes všechno kolem halí šedá tma,

jak černá s bílou smíchaly se spolu.

Nač oči mám,

když nepoznám,

zda stojím, či už padám dolů.

Chci plout s tebou za moře západní

kde slunce sní

a hlasy elfů zní,

kde tolik krás a Jeho tvář

bych vidět směla a bloudit nemusela.

Ach, díky ti, že tvoje kniha skvělá

mi připomněla její zář.

S ní proti stínu mohu bojovat,

byť nemožné se zdá mu dáti mat.