Desatero, jak ho neznáme

Čtu teď s velikým nadšením knihu biblických studií Jana Hellera Hlubinné vrty a musím říci, že už dlouho jsem nestudoval nic, co by mne tak zaujalo a hluboce se dotklo. Kniha mne přiměla zásadně přehodnotit určitá rigidní myšlenková schemata, která se zahnízdila v mém způsobu uvažování o Starém zákoně.

Jan Heller byl vynikající znalec a vykladač Písma. Jeho metoda je do značné míry založena na jazykovém (filologickém) rozboru textu, a historickém kontextu, přičemž vždy přihlíží k výsledkům práce jiných badatelů. Na základě své analýzy přesvědčivě dokládá, že původ Desatera je velmi starý, Desatero „bylo od počátku výroční liturgie kmenového svazu, tedy součástí kultu, že v kultu vzniklo, v kultu bylo předáváno a v něm se ustaloval i jeho tvar až do písemného zápisu“.

Jak je poměrně dobře známo i průměrně vzdělaným lidem, k ustanovení Desatera došlo podle Bible v dramatických chvílích na úsvitu dějin izraelského národa, krátce poté, co prožil nadpřirozené vysvobození z egyptského otroctví a unikl před armádou faraona přechodem přes Rudé moře, které se pří přechodu utíkajících Izraelců rozpoltilo a oni přešli po suchém mořském dně. Když se o totéž pokusil faraon se svou armádou, vracející se moře je pohltilo. Na druhém břehu pod horou Sinaj v bezpečí utábořený Izrael pak z rukou Mojžíše přijal Boží ustanovení, psaná na dvou kamenných deskách. Tato ustanovení do značné míry formovala jeho další osudy, jako národa, jemuž byla svěřena Boží slova a s nímž Hospodin Bůh uzavřel věčnou smlouvu. Na první desce byla Boží rukou vyryta přikázání, která měla upravovat vztah k Bohu a na druhé byla přikázání, která dávala pokyny ke správným mezilidským vztahům.

Zde je předpoklad jejich původního znění, jak jej podává Jan Heller:

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy přede mnou
2. Neučiníš si rytiny (zákaz zpodobování boha)
3. Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo (zákaz zneužívání jména)
4. Pomni na den odpočinku, abys jej světil
5. Cti otce svého i svou matku, (abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi)
6. Nezabiješ (doslova „nebudeš vraždit“)
7. Nezcizoložíš („nebudeš cizoložit“)
8. Nepokradeš („nebudeš krást“)
9. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu
10. Nepožádáš domu bližního svého („nebudeš dychtit po cizím“)*

Pro Izraelce znamenala ustanovení Desatera, jak ukazuje Heller, něco docela jiného, než jak jsou většinou vnímána v křesťanské tradici, tedy jako mravní zákon, který platí i po příchodu Krista. V této tradici nakonec zcela převážilo jaksi negativní vymazení Desatera, jehož hlavním smyslem dle apoštola Pavla bylo usvědčit člověka z hříchu a ukázat mu, že není schopen vlastními silami dosáhnout spasení. Přestože toto vymezení nepochybně je důležitým poselstvím, není tím jediným, a vlastně ani hlavním. Dále budu citovat přímo J. Hellera, pro jeho argumentační preciznost:

„Jeho prvotní, pozitivní funkce je právě v tom, že ukazuje cestu ze zajetí (v hříchu, či v „Egyptě“) do nové svobody... Proto se Desatero neoznačovalo jako zákon, ani se mu tak nerozumnělo. Desatero bylo především dokumentem svobody, který Hospodin daroval svému lidu, vysvobozenému z Egypta.... V jakém smyslu je dokumentem svobody? To lze vyjádřit konkrétněji ve vztahu k jednotlivým deskám či skupinám přikázání. První deska osvětluje a chrání nepodmíněnou, a přede dobrotivou a láskyplnou svobodu Boží, kterou člověk nesmí omezovat a krátit, aby se svévolně zmocňoval Boha či božských sil. To ukazují především prvé, druhé a třetí přikázání. Tato svoboda Boží přichází k slovu i ve dni odpočinku a ve svědectví otce a matky a v obojím má být vděčně přijímána a ctěna. Milovat Boha znamená respektovat jeho svobodu.

Dalších pět přikázání mluví o svobodě bližního, která nemá být ohrožována a krácena útokem na jeho život, manželství, majetek, čest a vše, z čeho žije a co k životu potřebuje. Milovat bližního znamená respektovat jeho svobodu. Je tedy zcela na místě, jestliže Ježíš shrnuje obsah Desatera do dvojjediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu.

Respektovat svobodu Boha i bližního však může jen ten, kdo je sám svobodný, kdo je vysvobozen z „Egypta“, z hříchu, ze sobectví, z vazby na sebe sama, a tím svoboden od sebe sama, svoboden pro Boha a bližního, připraven žít láskou k Bohu a bližnímu. Desatero je tedy pravidlo života vysvobozených, nikoli soubor rozkazů a příkazů, jimiž by se člověk sám vysvobodil z hříchu a zalíbil se Bohu“.

*Poznámka

1. přikázání – třebaže někteří starozákonníci vynechávají z prvního přikázání zmínku o vysvobození z Egypta, Heller s tímto pojetím polemizuje: „Rozbor nejstarších vyznání Izraele ukazuje, že byla vždy spojena s připomínkou Hospodinova vysvoboditelského skutku.“ Tato událost zformovala Izrael jako společenství Božího lidu a je pro něj zásadní historickou skutečností.

2. přikázání – katolický katechismus toto ustanovení zcela vynechává (a rozděluje první přikázání na dvě). Jan Heller k tomuto přikázání poznamenává: „Je důležité si uvědomit, že „rytina“ (socha) tu není jen zobrazení cizího boha, nýbrž i Hospodina. Starozákonní zákaz zobrazovat Boha nemá svou příčinu v jakýchsi duchovních představách Boha, nýbrž v něčem mnohem konkrétnějším. Zobrazený Bůh je poznaný, uchopený a tím ovlivnitelný, manipulovatelný bůh. Pomocí obrazu lze mít nad zobrazením moc.“

3. přikázání – platí tu něco podobného, co bylo řečeno o zobrazení Boha - „v pozadí je představa, že jméno je součástí podstaty jeho nositele.... Proto ten, kdo jméno boha zná, může využívat božskou moc, skrytou v jménu tak, že s ní bude zaříkávat a čarovat a vůbec ji používat k různým magickým praktikám“.

4. přikázání – „podstatným znakem dne odpočinku není nějaký zvláštní kultický výkon, nýbrž ustání v práci, která je nutná k obživě. Sobota je tedy den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti, stejně, jako se z ní mělo žít v létě odpočinutí (sedmém) a v létě milostivém (padesátém)... Jako takový je připomínkou ráje i předjímkou Boží záchrany na konci věků. “

5. přikázání – možná dnešního čtenáře zaráží, co má toto ustanovení společného s Bohem. Kromě jiných důvodů i tento: „Otec i matka v biblickém smyslu nejsou jen tělesní rodiče, nýbrž i ti, v nichž se dítě poprvé setkává s Božím slovem. Teprve splněním svého úkolu stát se dítěti Božím svědkem se mu jeho rodiče stávají „otcem a matkou“ v plném biblickém smyslu, těmi, skrze které se naplňuje věčné otcovství Boží“. Toto přikázání je jako prvé spojeno se zaslíbením (dlouhého a dobrého života), které připomíná i Ježíš.

6. přikázání - Bylo pro mne velkým překvapením, že v tomto ustanovení je dle jazykového rozboru starozákonních badatelů jednoznačně použito sloveso, které se používalo pouze pro označení aktu vraždy (r-c-ch): „Na rozdíl od ostatních sloves pro zabití označuje r-c-ch takové zabíjení, které stojí v protikladu k zákonu a prospěchu společnosti, takže tímto příkazem byl chráněn život člena Božího lidu před bezprávným, nedovoleným a svévolným zásahem.“

7. přikázání se pak v původním chápání starých Izraelců týkalo ochrany rodinného svazku. Styk (i ženatého) muže s neprovdanou ženou byl totiž přípustný. „Srovnáme-li Nový zákon se Starým, vidíme, že Nový zákon byl podstatně přísnější. Problematizuje se v něm rozvod, druhé manželství, zdůrazňuje monogamie. Podobné požadavky měl Starý Zákon jen na kněze - a apoštol Petr připomíná, že křesťané jako celek jsou knězi a králi Božími.

8. přikázání – Jan Heller zde plným právem přidává i novozákonní východiska: „Jako v šestém přikázání nestačí jen život nebrat a neničit, nýbrž je potřeba k životu dopomáhat, tak i zde nestačí nekrást. Proti osmému přikázání se proviňuje každý, kdo odpírá pomoc potřebnému a má za to, že službou mamonu ovládne síly života“. A jdeme-li ještě hlouběji „svévolným hledáním božství, prolamováním hranic i překračováním určených cílů, krade a loupí Boží slávu. Jen jediný, Jednorozený Syn Boží, se této loupeže nedopustil“ („nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu“)

9. přikázání – Heller poznamenává: „Kdo se na soudu osvědčil jako pravdivý, jako následovník pravdy, jistě dával pravdě místo i ve svém každodenním životě. Ale nejde o pravdu a lež samu o sobě, nýbrž o to, jak jedna či druhá působí ve společenství, jak se projevuje ve vztahu k bližnímu... Všechno, co děláme a říkáme, s čím souhlasíme a co odmítáme, čím žijeme a čím nežijeme, je v posledku buď svědectvím pro Boha, nebo proti Bohu, a tím pravým, nebo klamným a nicotným svědectvím"

10. přikázání – „O slovesu ch-m-d (žádat, dychtit) napsal významnou studii J. Herrmann. Upozornil v ní na to, že po tomto slovesu je ve Starém zákoně často nějaké další sloveso, ve významu brát, nebo i loupit... Z takových míst vyvozuje, že ch-m-d neznamená jen toužit po něčem v nitru, nýbrž že označuje zároveň i počínání, které vede k tomu, aby se žádostivec věci zmocnil...Toto přikázání právem stojí na posledním místě a shrnuje vše předcházející. Nestačí jen nezabíjet, nekrást, atd. Je třeba čelit ve vlastním srdci už i každé touze po tom, co mi nepatří a nepřísluší, čím překračuji hranice určené Bohem a tím se nepřímo vzpírám i proti prvému přikázání Desatera. Mezi prvním a posledním přikázáním tak je vnitřní souvislost. Nestačí Boha jen poslouchat, nýbrž i jeho vůli podřídit celou svou vůli a chtít jen to, co chce on. To učinil Ježíš a zákon naplnil.“

Jan Heller, Hlubinné vrty, II. Pojmy, III. Desatero, vydal Kalich v roce 2008