Čunek píše knihu...

„o velkých klucích, jimž se znelíbil“. Senátor Jiří Čunek připravuje knihu a slibuje, že v ní odhalí pozadí příběhu o své údajné úplatnosti, píše dnešní Idnes. Pravděpodobně se v naší zemi najde málo lidí, kteří by věřili v nevinu a neúplatnost Jiřího Čunka. Přesto nějací jsou a patřím mezi ně i já. Pokládám jeho osud za modelový příklad, jak je možné na politickou objednávku zničit morální kredit a politickou kariéru člověka.

Několik titulků z dobových médií:

- „Konzervativec“ Čunek odchází s pověstí korupčníka, rasisty i sukničkáře

- Vsetínský haur Čunek dokázal, proč je špatným politikem

- Čunek by měl, s křížem na zádech, jít pryč

Smyčka kolem Jiřího Čunka se stahovala na několik etap. První kauzou byly Čunkovy domy: Média se nejdříve předháněla v jeho vylíčení jako rasisty, který brutálně zasahuje proti Romům, když je vystěhoval z domu blízko centra: Pak se ukázalo, že  je nastěhoval do nejlepšího bydlení, jaké kdy měli. Jiné prokázané narušitele veřejného pořádku vystěhoval do domů mimo město – ale nikoho nevyhodil na ulici, jak by zřejmě někteří  novináři rádi viděli. Ze začátku se našla periodika, která si zachovala určitou úroveň (v době kauzy „Čunkových domů“  se o objektivní pohled pokusil. M. Komárek z MFDnes a tuším Reflex). Ani názor ombudsmana lidských práv O. Motejla nebyl vůči Čunkovi nějak kritický.  Když kauza začala nabírat na obrátkách, pokoušel jsem se oddělit zrno od plev. Zaujalo mne tehdy, že do Vsetína zajel senátor Štětina, člověk, jehož si nesmírně vážím (na rozdíl od dnešních rychlokvašek v Respektu to dříve skutečně byl odvážný investigativní novinář a válečný zpravodaj). O své návštěvě napsal: „Přímo na místě jsem se přesvědčil, že se nesmím nechat strhnout uragánem očerňování nějakého člověka,“ řekl . Zastavil se i v Poschlé, kam nechal Čunek vystěhovat dvě stě třicet lidí z pavlačového domu v centru města. „Mám radost, že sem konečně někdo nejdřív přijel a pak teprve hodnotil,“ komentoval Štětinovu návštěvu Čunek, který podle svých slov dostával denně desítky pozitivních i negativních mailů a neustále mu zvonil telefon. „Odmítám obviňování Jiřího Čunka z xenofobie a rasismu. Ti lidé, co to dělají, tam nebyli,“ uvedl Štětina. „Pan starosta se na obyvatele pavlačového domu nedíval jako na lidi jiné národnosti, ale jako na kohokoli jiného a to je ten správný přístup,“ dodal senátor....

Když se nepodařilo Čunka zcela diskreditovat touto pomluvou, byla vytvořena jiná. Pro tuto další kauzu byla najata zhrzená žena. Měl údajně přijmout úplatek půl milionu Kč a navíc prý ji sexuálně obtěžoval. Na základě křivého obvinění této ženy, jeho "loajální" bývalé sekretářky z něj udělali korupčníka a sukničkáře. Výpověď učinila přitom po 5 letech od události, kdy se stala. Soud však prokázal, že nemluvila pravdu - ale „lhala prý neúmyslně“. Možná trpěla bájivou lhavostí, pak by ale vůbec u soudu neměla vypovídat... Velmi hanebně se na pokračující diskreditaci Jiřího Čunka podíleli redaktoři časopisu Respekt, proslulého svými „odvážnými investigativními novináři“. Majitel tohoto periodika, kníže Schwarzenberg neváhal najmout americkou detektivní kancelář Knoll, aby zjistil původ Čunkova majetku. Jaké byly výsledky tohoto „auditu“? Doslova nulové, ale bylo pod úroveň knížete Schwarzenberga to přiznat, a tak o výsledku auditu jen mlžil („nejsem farář, nebudu říkat, že je Čunek čistý“)...

Dan Drápal, bývalý politik KDU-ČSL, k této kauze uvádí: „Na aféře Čunek se mi začalo něco nepozdávat poměrně brzy. Žaloba za něco, co se stalo bezmála pět let před jejím podáním – v okamžiku, kdy se Jiří Čunek ocitl ve vysoké politice, vyšetřování státním zástupcem Radimem Obstem, který se „proslavil“ tím, jak zacházel s Vladimírem Hučínem, okolnost, že jsem měl velmi dobré osobní reference o majiteli stavební firmy, jež měla údajně Jiřího Čunka uplácet… Těch věcí bylo zkrátka moc. Řekl jsem si, že bych nechtěl být v politické straně, jejíž předseda je korupčník, a začal jsem se o věc blíže zajímat. Po čase se mi podařilo se s Jiřím Čunkem seznámit. Když ke mně pojal důvěru, dal mi k dispozici veškeré materiály, o něž jsem si řekl, a potvrdily se mé nejhorší obavy, že se stal obětí nevybíravého útoku. Současně jsem si začal Jiřího Čunka vážit jako člověka – a vážím si dodnes jej, jeho manželky a celé jeho rodiny... Nevadí mi, když někdo řekne, že Jiří Čunek je neobratný politik. Dokonce by mi nevadilo ani to, kdyby o něm někdo řekl, že je bordelář. Nevadí mi, když někdo namítá, že člověk, který nedokáže vysvětlit veškeré své finanční transakce, nemá co dělat ve vysoké politice. Vadí mi ale, že většina obyvatel je přesvědčena, že Jiří Čunek je nepoctivý člověk. Myslím si, že v této aféře média naprosto selhala. Kde zůstal Respekt se svou investigativní žurnalistikou? Jak to, že si nikdo nevšiml, že z policie uniká do médií jen to, co hovoří v Čunkův neprospěch, ale nikdy ne to, co hovoří v jeho prospěch? Bulvár i televize se snažily horko těžko na Vsetíně ulovit někoho, kdo by vypovídal proti Čunkovi. Jistě, v dvacetitisícovém městě určitě nějací takoví lidé jsou; proč ale reportéři neuváděli, že najít tyto lidi vůbec nebylo snadné? Pokud si vzpomínám, pouze Martin Komárek z MF Dnes se pokusil o poměrně objektivní reportáž. A tak zatímco předseda vlády i představitel opozice předváděli národu, jak se nemá zacházet s manželkami, které kus svého života obětovaly politické kariéře svých manželů, vyvrhelem byl nakonec Jiří Čunek, jehož rodinu by mu mohlo devadesát devět procent našich občanů závidět. Můžete mi říkat, že Čunek je nevzdělaný – prosím. Ale vadí mi, když se z příkladně poctivého člověka udělá korupčník. Tady je něco zásadně špatně.“

I z dalších, pro mne důvěryhodných zdrojů - přátel, ktečí jej znají osobně, jsem se o Jiřím Čunkovi dozvěděl pozitivní informace. Připadá mi v této souvislosti neuvěřitelné, že ve vysoké politice mohou zůstávat lidé, jejichž důvěryhodnost je naprosto nulová – a mít docela vysokou podporu dle průzkumů veřejného mínění. Mám velmi nepříjemný pocit, že média u nás jsou opravdu masivně ovlivňována těmi, kdo mají moc – ať už politickou, nebo finanční. Místo, aby vytvářela platformu veřejného mínění a byla skutečně demokratickým nástrojem, který koriguje svévoli politiků, stala se u nás spíše nástrojem politické manipulace. Kdysi byli novináři nazýváni „Sedmá velmoc“, protože jejich postoje byly opravdu nezávislé, měli obrovský vliv na veřejné mínění a byli pokládáni za nezkorumpovatelné. Případ Jiřího Čunka mne přesvědčil o opaku.

P.S. Pana Čunka osobně neznám, natož, abych byl jeho přítel, nejsem volič KDU-ČSL