Čemu věří ateisté

Nadpis je jen zdánlivý protimluv. K ateismu je ale opravdu potřeba buď veliké víry, nebo naprostého nedostatku schopnosti pozorovat svět kolem sebe a zamyslet se nad ním. Třetím důvodem, proč je někdo ateistou, je soustavné vymývání mozku ve vzdělávacím procesu i mimo něj – skrze média a rozšířené názory okolí, kdy člověk přijme argumentaci ateismu, aniž by o ní pochyboval, protože to je součást „paradigmatu“ světa, ve kterém žije – stokrát opakovaná lež se stane „pravdou“. Protože jsem sám byl do svých dvaceti sedmi let ateistou, vím, o čem je řeč...

Čemu tedy věří ateisté? Především tomu, že během celé své historie až dejme tomu do první poloviny 19. století bylo lidstvo společností pošetilců a bláhových lidí, protože pokládalo Boží existenci za zcela samozřejmou a přirozenou. Mezi těmito pošetilými lidmi sice byli a jsou nejušlechtilejší postavy dějin, největší géniové vědy a velcí myslitelé lidstva - lidé, hodní následování – přesto podle ateistů lidé „bez rozumu“. Dále, musejí pokládat všechna náboženství a víru národů celého světa za fatální omyl – prostě veskrze špatná a zcela zavádějící.

Musejí také věřit tomu, že materiální svět zde je od věčnosti, protože jinak by museli připustit, že za (nad) materiálním světem je nějaký tvůrčí rozum, inteligence, bytost. Pokud ale není nad tímto světem Bůh (Věčná bytost, nebo alespoň „Něco rozumného“), „pak také nikdo neurčil můj mozek k přemýšlení,“ píše na toto téma ve svých Hovorech C. S. Lewis. A pokračuje: „A jen když atomy v mojí lebce se řadí a seskupují určitým způsobem z příčin fyzikálních nebo chemických, vzniká ve mně vedlejší produkt, kterému říkáme myšlení. Je-li tomu tak, jak můžu důvěřovat, že moje vlastní myšlení je správné? To bychom mohli vylít džbán mléka a doufat, že louže vytvoří obrysy shodné s mapou Evropy. Ale nemohu-li mít důvěru ve vlastní myšlení, nemohu také důvěřovat svým důkazům, jež mě vedou k ateismu, a proto nemám důvod, abych byl ateistou nebo cokoli jiného. Jen tehdy, věřím-li v Boha, mohu věřit v myšlení – a pak nemohu myšlení nikdy užít k nevěření v Boha.“

Vrátíme-li se k tomu, čemu věří ateisté – jedním z jejich článků víry je předpoklad, že materiální svět – hmota, prostor, energie zde byly od věčnosti (je třeba ale poznamenat, že tuto věrouku vážně narušila teorie „Velkého třesku“). Je-li tomu tak, pak musí akceptovat další předpoklad, totiž, že tu byly „nikdo neví proč“. Hmota a enegie ve vesmíru tu prostě byly a pak se pod vlivem nějakých náhodných jevů začaly přeskupovat – jednou z tisíci dalších náhod pak cosi zasáhlo naše slunce a dalo vznik planetám. Dalšími tisíci shodami okolností se na jedné z těchto planet objevily prvky, nutné k životu, spolu s vhodnou teplotou, přitažlivostí, atmosférou, vhodným mixem chemikálií na jejím povrchu vytvořily „stavební kameny“ života. V průběhu miliard let dalších „šťastných náhod“ se vytvořily okolnosti, které pomocí chemických procesů tento vznik umožnily. Pak, opět velmi dlouhou řadou náhodných změn se oživená hmota vyvíjela tak dlouho, až mimo jiné - stejně samovolně a bezúčelně (a je v podstatě jedno, jestli je tato samovolnost nazvána mutacemi, nebo přírodním výběrem) vznikly myslící bytosti - lidé. K takovému přesvědčení je nutná velmi silná víra v tvořivou schopnost náhody.

Tato teorie se dokonce vydává za vědeckou, přestože ji naprosto není možné doložit pomocí vědeckých metod. Předně – tento vývoj měl být tak pozvolný (trval miliardy let), že jej není možné experimentálně ověřit ani „nasimulovat“. Dále – pro tento „pozvolný vývoj“ zcela chybějí jakékoli důkazy. Paleontologické nálezy, které totiž má věda k dispozici, dokazují, že všechny nalezené zkameněliny obsahují záznamy o organizmech, jež existovaly ve formách dokonale přizpůsobených svému prostředí – neexistují žádné „mezičlánky“, které by potvrzovaly nějakou „makroevoluci“ mezi evolučním procesem předpokládanými za sebou následujícími skupinami tvorů (jež kdysi předváděl na svých padělaných obrázcích embryí obratlovců německý biolog Haeckel). Velkým problémem je pak samotný pojem „vývoj“, který (přestože se evoluční teorie snaží seč může tvrdit opak) naznačuje, že v postupné proměně života z jednoduchých forem ke složitějším byl nějaký záměr, plán – minimálně tedy snaha měnit se z jednoduchých forem ke složitějším.

Darwinova teorie (věru nechtěně) tento plán jasně znázornila tzv. stromem života, kde z jednobuněčných organizmů v kořenech stromu se život rozvíjí do jednotlivých větví a vrcholí v koruně člověkem. (Pozn. tato představa Stromu života je ale dnes už biology opuštěna – strom je skácen a nahrazen pavučinou). Tento plán, či záměr, je přitom čitelný a zjevný při zkoumání stavby organizmů – zejména na jejich buněčné a molekulární úrovni, o které Darwin neměl ani ponětí. Je to zřejmé z existence genetického kódu, tedy programu, bez něhož neexistuje žádný živý organizmus. A je-li zde program, musí existovat také programátor, který tento úžasný kód – univerzální program života – vytvořil. K tomu, aby člověk uvěřil, že může vzniknout genetický kód – podle ateisty Billa Gatese, programátora a zakladatele softwarové společnosti Microsoft „nejdokonalejší program, který existuje“ – samovolně, pouze chemickými procesy, je ovšem třeba také veliké víry.

Největší překážkou materialistických teorií je ale sama existence člověka – myslící bytosti jako takové. Je-li člověk myslící bytostí, zcela samozřejmě zkoumá, zda je svět takový, jaký je, bez jakéhokoli důvodu, či zdali je nad ním nějaká (nadpřirozená) moc, která jej činí tím, čím je. Jinými slovy: „Je-li mimo svět taková vládnoucí moc, nemůže se nám projevit jako jedna z realit uvnitř světa – jako stavitel domu není zdí nebo schodištěm, nebo krbem domu.“ ... „Jediný způsob, jakým by se nám (tato moc) mohla ukázat přímo, by byl, pokud by se ukázala uvnitř nás jakožto vliv nebo příkaz, jímž nás ponouká k určitému chování. Pokud tu je něco, co řídí svět, pak se také projevuje jako cosi, co do mého nitra vkládá zákon, který mne nabádá, abych jednal správně a uvaluje na mne odpovědnost i zahanbení, pokud jednám špatně.“

Srovnej s poznámkami sv. Pavla v listu Římanům: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“... a dále: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Zde se dostáváme k následujícímu poznatku: Přikláním se k názoru, že mnoho lidí, kteří o sobě věří, že jsou ateisty, ve skutečnosti zastává teorii jakési „kreativní evoluce“. Zastánci této teorie mají za to, že malé variace, jimiž se život na této planetě vyvíjel z nejnižších forem až k člověku, nejsou výsledkem náhod, nýbrž jakési neosobní „životní síly“, nebo že tato síla byla vůlí a záměrem života. Stoupenci této teorie si nechtějí připustit Boha jako osobu, protože jim jejich víra v „Něco“ - moc, či sílu - poskytuje podobné náboženské uspokojení jako víra v Boha, ale bez nepříjemných důsledků - je-li to neosobní Síla, pak si totiž neklade nároky na mravnost a svědomí. Taková víra je ale krotká a ve své podstatě dětinská – jako člověk, který sice dospěl, ale odmítá přijmout odpovědnost za svůj život.

Přejděme k největším trumfům ateismu: Velmi častým argumentem ateistů proti víře je výtka – „Pokud dokonalý Bůh stvořil svět, proč svět, ve kterém žijeme je tak porušený? Vesmír a především náš svět je krutý a nespravedlivý.“ Ale odkud se bere sama idea, že je svět „krutý“ a „nespravedlivý“? Opět budu rád citovat Lewise: „Člověk nenazve čáru křivou, pokud nemá představu přímky. S čím jsem srovnával svět, když jsem jej nazýval nespravedlivý?...Nemá-li celý vesmír smyslu, nebyli bychom ani objevili, že nemá smyslu: podobně jako kdyby ve vesmíru nebylo světlo a tudíž ani živočichové s očima, nikdo by nevěděl, že je tma. Tma by byla slovem bez významu.“

Někdo z ateistů se domnívá, že zasáhne svého theistického odpůrce do černého otázkou: „Jestliže byl Bůh před hmotou - kdo stvořil Boha?“ - přičemž mu, jak se zdá, vůbec nedochází, že nadpřirozený věčný Bůh nepodléhá kauzalitě (příčina - následek) materiálního světa. Upřímně řečeno, je to otázka, kterou mi nedávno kladl můj osmiletý syn...

Lewis tak právem nazývá ateismus prostinkým, dětinským východiskem. Ponechávat si dětinské myšlení se ovšem příliš neslučuje s jedním z hlavních požadavků na člověka – totiž že má dospět: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ (1. list Korintským 13,11-12). Dokud jsme v tomto světě, ve svém fyzickém těle, nemůžeme poznat plně jeho skutečnou podstatu: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Prameny:

C.S. Lewis, Hovory (přeložil B. Vančura)