Budou na Indexu také Karafiátovi Broučci?

Před nedávnem vzbudila široký ohlas české veřejnosti iniciativa romského sdružení Roma Realia, které označilo text Josefa Lady (Kocour Mikeš) za výraz rasové xenofobie. Na tuto iniciativu reagovalo ministerstvo školství, které vyjádřilo politování nad touto skutečností, ale výběr literatury, se kterou se ve školách pracuje, prohlásilo za plně v moci ředitelů jednotlivých škol. Od názoru svého soukmenovce se vzápětí distancovali mnozí rozumnější Romové.

V následné téměř celonárodní diskuzi nakonec převážil „zdravý rozum“ a názor, že Ladovu knihu je nutno chápat v dobovém kontextu. Přesto zde byly vážné hlasy, že minimálně onu „nejcitlivější“ pasáž by bylo správné přepsat. Na Facebooku mezitím vznikla rozsáhlá skupina obhájců Kocoura Mikeše. Celá aféra ukazuje, kam se může dostat snaha o „politickou korektnost“. Nedivil bych se, kdyby zanedlouho nenásledovaly další tituly dětské četby, které z nejrůznějších důvodů mohou vyvolávat u určité skupiny obyvatel negativní reakce.

Například náš Adámek teď čte jako předepsané čtení v 2. třídě základní školy Karafiátovy Broučky. Hlavním hrdinou knihy je malý Brouček, který je často neposlušný a vzdorovitý. Pro svou neposlušnost jednou málem zemře a tatínek ho proto musí občas kárat. Jak nesprávný je tento výchovný postup z hlediska dnešního „bezkonfliktního“ pojetí výchovy! Rodiče, Broučkův tatínek a maminka se chovají k dětem jako autority, a ne jako partneři, jak doporučuje moderní liberální směr ve výchově dětí. A podržte se: Představte si, že hrdinové této knihy se skoro na každé stránce modlí – je toto možné!

V rodinách Broučků navíc existuje, zdá se, striktní patriarchát a dělení práce na tu mužskou a ženskou. Chlapi si létají po světě s lucernou a chudáci ženské aby byly samy s dětmi doma. Jaký přežitek! Pak není divu, že místo, aby z neposlušného malého Broučka vyrostl moderní nezávislý Brouk, který vezme věci v broučí společnosti do svých rukou a způsobí v ní pořádnou revoluci (nebo revoltu – proč z něj není alespoň pořádný rocker!), je z něj v dospělosti docela nudný patron, který žije v přízemním manželství se svou broučí ženuškou a starají se o svou rostoucí broučí rodinu...

Kniha také nezakrývá, že i naši blízcí mohou umřít a ubohé dětské duši tak může způsobit smrt celé Broučkovy rodiny obrovské citové škody. Prý zemřeli poslušně... Není také na místě podotknout, že celá kniha je z biologického hlediska do značné míry nepovedená alegorie? Každý přece ví že u světlušek v přírodě „nesvítí“ samečci, ale samičky – co na to feministky?

Takhle nějak by mohli dnešní liberálové a ochránci politické korektnosti napadnout tuto dětskou knihu pro její genderovou nevyváženost a špatný příklad pro mládež, protože naší většinově ateistické moderní společnosti vnucují Broučci životní styl, který je „překonaný a chybný“. Jak lépe na tom naše děti byly za reálného socializmu, kdy moudří soudruzi provedli vhodný výběr a rozhodli za nás, že před  takovými zavádějícími knihami je třeba děti chránit...