Bátoriáda aneb Hovory na pravici 2 Akce D.O.S.T.

Jako jeden ze signatářů Akce D.O.S.T. jsem dostal pozvání na diskuzní večer, který se konal v ústředí České vědeckotechnické společnosti na Novotného lávce v Praze dne 28.3. Byl jsem na tomto diskuzním večeru poprvé a tak mne zajímalo, jaká patologická sedlina fašizujících maloměšťáků (jak jsme byli nazváni) se tu schází. Účast v panelové diskuzi přislíbili Jana Bobošíková (Suverenita), Hynek Fajmon (poslanec evropského parlamentu za ODS), Jiří Hejlek (TOP 09), Petr Jurčík, (předseda Mladých křesťanských demokratů) a Ladislav Jakl (tajemník prezidenta republiky). Pozván byl také Mons. Tomáš Halík, ale něco mu do toho přišlo, takže nemohl (a ani nechtěl) přijít. Když jsem vešel do sálu, nebyl jsem vlastně ani příliš překvapen, že tu vidím samé normální lidi, byť mnozí z nich jsou docela známé osobnosti. Kupodivu, vše, co se tu dělo, bylo rovněž docela normální. Nebyly tu žádné „rebelské typy“ s aureolou nonkonformizmu (možná by se za takového mohl pokládat jen „rocker“ Jakl, ale choval se překvapivě klidně a skromně), zato tu bylo docela dost novinářů a fotografů – kolem pódia s panelem se jen blýskalo.

Ladislav Bátora, předseda občanského sdružení Akce D.O.S.T. Zdroj: Internet

Co mi z tohoto večera utkvělo?

Přestože tématem byl mediální hon na Ladislava Bátoru, přítomní řečníci vnímali, že v pozadí tohoto spektakulárního případu lze pociťovat určité „spodní proudy“, či záměry: Totiž vytvořit nejen v médiích, ale podsunout celé společnosti cosi jako „noty“, jejichž cílem je společnost manipulovat tak, aby přijala za své určité – značně specifické - vidění světa. Moderátor večera Michal Semín to v úvodu charakterizoval jako „vnucené názory intelektuálních elit“. Potom představil účastníky panelové diskuze.

Panel zahájil místopředseda Akce D.O.S.T. Petr Bahník. Řekl několik úvodních slov, ve kterých vysvětlil, že v těchto „Hovorech na pravici“ nejde ani tak o mediální lynč L. Bátory, jako spíš o pojmenování toho, co se za ním skrývá – a tím je ohrožení svobody v naší společnosti. Jako nejvíce charakteristický se mu jevil novinový článek žurnalisty Martina Komárka, který se (na rozdíl od jiných) vyznačoval věcným tónem, nicméně byl zakončen tvrzením, že pan Bátora vzhledem ke „svým názorům“ nemůže zastávat určité pracovní pozice – např. náměstka ministra školství. Poté zahájil panelovou diskuzi.

Jana Bobošíková označila mediální kampaň, jež byla proti Bátorovi rozpoutána, za nesmírně pokryteckou, cíleně nahánějící strach. Je to příklad procesu, v němuž u nás došlo v uplynulých dvaceti letech - dokumentující nahrazení skutečných hodnot pseudohodnotami. Poukázala na to, jak se nástrojem ovlivňování lidí se stala určitá forma zastrašování: ti, kdo se odmítají přizpůsobit „společenským trendům“, jsou médii postavení do pozice lidí xenofóbních a extrémistických, s nimiž se „slušný člověk“ nemůže stýkat. Rozpoznává mezi těmi, kdo se podílejí na dehonestaci lidí, jako je L. Bátora, 3 skupiny:

1) Média – a je celkem lhostejné, jsou-li ve vlastnictví soukromých subjektů, nebo veřejnoprávní,

2) Politiky – především ty, kdo prosazují elitářské koncepce a sociální inženýrství,

3) Intelektuální elity – ty, kdo se staví do pozice nositelů humanity a vlajkonoše „Pravdy a Lásky“

Za obzvláště znepokojivý pokládala otevřený dopis Vědecké rady FF UK, která označila L. Bátoru (mj. absolventa FF) za xenofoba, aniž mu dala jakoukoli možnost své postoje a názory před touto radou hájit. Za skutečný cíl kampaně označila snahu udržet lidi v nevědomosti o záměrech vládnoucích elit. Na závěr plédovala za to, aby pravicově smýšlející lidé pochopili nezbytnost sjednocení svých snah a vytvořili volitelný politický subjekt.

Hynek Fajmon se zaměřil na to, jak snadno zneužitelný (a zneužívaný) je pojem „politická korektnost“. Na základě své zkušenosti z Evropského parlamentu pohovořil o tom, že i v politice na této úrovni platí, že nejvíce sluchu se dopřeje těm, kdo nejvíc křičí. Přestože např. počet Zelených v evropské politice je celkem marginální, svým soustavným nátlakem dosáhli toho, že jejich agenda se prosazuje. Dokážou pomocí mediálního povyku prosadit své cíle, přestože jsou prokazatelně škodlivé (např. povinné kvóty na biopaliva).

Jiří Hejlek, jehož příspěvek byl myšlenkově nejobsažnější, zmínil v jeho úvodu fakt, že jsme se stali pevnou součástí myšlenkových trendů západní společnosti. Zabýval se tím, proč jsou dnes s takovou oblibou pro označkování „nepřítele“ médii používány pojmy jako xenofobie a extrémizmus. Je to proto, že pojem extrém vyvolává strach z krajnosti. Bývá často spojován s terorizmem. Jako příklad toho, jak je v epoše postmodernizmu možné pouhým označením nějakého pojmu dosáhnout jeho pokleslost, uvedl označení určitého období dějin jako středověk. Citoval paradoxně Jana Wericha a jeho divadelní výstup z 50. let „před forbínou“, v němž mluví o tom, že pojem středověk začal být používán proto, aby mohlo být dehonestováno, to co tvořili lidé v tomto období („temný středověk“).

Evropské myšlení je založeno na kvalitativních hodnotách a za jiných okolností by se pojem střed chápal jako umírněnost. Postmodernisté ale dnes rozvracejí „středové“ - umírněné myšlení a dávají mu nálepku extrémizmu. Naopak, odchylky a úchylky od většiny se dnes stávají norrnou a jejich normativní přijímání je většinové společnosti vnucováno jako jediné správné („politicky korektní“) vidění světa. Na základě tohoto myšlenkového konstruktu, jenž dělá z úchylek něco normálního je pak vybudováno cosi jako intelektuální kvasináboženství, které obsahuje rozsáhlou vlastní mytologii. Postmoderní intelektualismus se vyznačuje dvěma výraznými znaky:

1) pohrdání minulostí a národní historií vůbec – všechny velké postavy a události dějin jsou zpochybněny

2) zdůraznění odlišnosti, „rebelové“ (např. squateři) jsou vnímáni jako pozitivní prvek ve společnosti

Petr Jurčík, rovněž upozornil na velmi typický trend dnešních médií vydávat za extrémizmus normální většinové názory ve společnosti. Jako příklad uvedl pro-rodinný pochod, který uspořádali loni v Brně jako protiváhu Pride-parády homosexuálů. Pride-paráda se nakonec nekonala, uskutečnilo se jen shromáždění příznivců normálních rodin. Aby se vyloučilo spojení tohoto shromáždění s „homofobním extrémizmem“, pořadatelé trvali velmi důrazně na tom, aby z náměstí, kde se konalo, odešlo několik příchozích s neonacistickými symboly. Přestože tomuto jednání byli přítomní novináři (a viděli, že tito neonacisté odešli), byl v tisku a televizi vytvořen mediální obraz, že se jednalo o „extremistickou akci“.

Ladislav Jakl mluvil o tom, že to jsou dnes média, která určují témata diskursu ve společnosti, a nikoli společnost sama. Médie dnes navíc – bez ohledu, zda jsou „liberální“, „levicová“, nebo „pravicová“, v soukromém vlastnictví, nebo veřejnoprávní, mají nejen stejný pohled na události, ale do značné míry i slovník. Jakl apeloval, že je nanejvýš potřebné, aby se lidé, kteří sdílejí stejné hodnoty scházeli, mluvili spolu, vyjasńovali v otevřené diskuzi své postoje a nalézali společná „dogmata“. Poukázal také, že pociťuje až zoufalou potřebu obrany před terorem „politické korektnosti“, který nespočívá jen v tom, že se některá témata předem vyloučí (není „slušné“ o nich mluvit), ale že tento teror vyvolává strach z diskuze – a to je konec svobodné společnosti.

Ladislav Bátora, kterého se téma večera týkalo, poděkoval všem přítomným za podporu, kterou opravdu potřeboval a vážil si jí. Věnoval pak největší pozornost poslednímu kolu „mediálního lynče“, jemuž byl v posledních týdnech vystaven – totiž veřejné ostrakizaci Vědeckou radou Filosofické fakulty univerzity Karlovy: pro jeho údajnou rasovou xenofobii a extrémizmus požadovala, aby navždy opustil sféru školství. Poté, co tuto radu vyzval, aby mu doložila, jak a kde se jeho xenofobie projevila a požádal děkana FF UK Stehlíka, zda by se zúčastnil panelu Akce D.O.S.T. (Bátora se během svých studií zabýval mimo jiné genocidou ve Rwandě a kulturními poměry ve východní Asii), odpověděl mu, že přijít nehodlá, nic vysvětovat nebude a že označení Bátory jako xenofoba bylo kolektivní rozhodnutí rady...

Takový způsob jednání L. Bátorovi velmi silně připomenul způsob, jak se vymlouvali před Norimberským tribunálem někteří nacističtí exponenti (odmítání osobní zodpovědnosti a schovávání se za druhé, či nařízení shora, nebo příkaz Vůdce...).

V diskuzi se pak vystřídalo několik řečníků, kteří poukázali opětovně na diktát „politické korektnosti, na to, jak jsou většinové názory ostrakizovány, na to, jak pokračuje trend „new speaku“, který přepisuje významy slov. Vystoupilo také několik jeho osobních přátel, aby potvrdili známou skutečnost, že L. Bátora nikdy ve svém životě neprezentoval xenofobní názory a že se vždy naopak projevoval jako vlastenec a člověk s hlubokým pozitivním zájmem o jiné rasy a kultury. Poté se ke slovu přihlásil p. Šťastný (zřejmě žurnalista), aby položil otázku p. Jaklovi, kterou měl zřejmě dlouho připravenou a na kterou již mimochodem mohl v panelu slyšet odpověď – jak může ospravedlnit jmenováni L. Bátory do funkce náměstka ministerstva školství, když kandidoval za extrémistickou Národní stranu, jejíž člen publikoval protiromské názory (navrhoval jejich vystěhování do Indie) – přičemž ale tento novinář velkoryse přehlédl skutečnost, že to bylo několik let po této neúspěšné kandidatuře. L. Jakl mu odpověděl otázkou, kde byl, když 1. náměstkem ministra školství se opravdu stal a vykonával ji člen zločinecké organizace KSČ Coufal – zda na toto téma napsal nějaký článek. Poté prohlásil, že by nikdo neměl být předem zbaven možnosti vykonávat nějakou práci, pokud splňuje profesionální předpoklady a nemá kriminální minulost. Vystoupil také představitel Národní strany (jež byla příčinou kampaně proti Bátorovi), aby vysvětlil okolnosti, za kterých p. Bátora kandidoval a obhájil skutečnost, že Národní strana nebyla nikdy rasisticky orientována – naopak byla označena za „protinacistickou“.

Na závěr diskuze promluvil L. Bátora. Konstatoval, že uplynulých 6 týdnů „mediálního lynče“ pro něj bylo snad nejtěžších v životě, ale to, že kromě pronásledování mohl zakusit také tolik projevů podpory a přátelství, je pro něj takovou vzpruhou, že by to snad byl ochoten podstoupit znovu.

Dvě poznámky čtenářům blogu:

1: Také patříte k těm, kteří "nálepkují"? Zkusme tento pohled použít na Krista a jeho apoštoly: Všichni apoštolové Ježíše Krista ho zradili (první mezi nimi, jejich vůdce - Petr - dokonce 3x). Apoštol Pavel patřil před tím, než uvěřil, mezi nejaktivnější pronásledovatele církve a měl podíl na ukamenování sv. Štěpána. Podle dnes rozšířeného způsobu uvažování byli vlastně už předem vyloučeni jako potenciální šiřitelé víry v Ježíše Krista. Dnes by nebylo "politicky korektní", aby se ke Kristu vůbec hlásili, natož zaujali přední místa v církvi. Naštěstí se Bůh neřídí naší politickou korektností, ale má s námi trpělivost...

2: Ve svém článku píšu o tom, co mi utkvělo - nezaručuji doslovný přepis toho, co se tam řeklo. Zejména po přestávce při diskuzi jsem si už přestal dělat zápisky a moje pozornost s přibývajícím časem značně ochabla. Proto jsem už názory diskutujících zaznamenal ve svém článku spíše všeobecně.