6. prosince - Svátek vítězství lidu...

Vítězství lidu - to je totiž význam jména Mikuláš – složením slov Niké a Laos - Nikolaos. Stojí za úvahu, proč právě tento světec, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kristu, se stal tak rozšířeným a všeobecně přijímaným - dnes už po celém světě. Kromě členů Kristovy rodiny a prvních apoštolů se stěží najde tak oblíbený světec, jenž spojuje prakticky všechny církve – od ortodoxní, pravoslavnou, katolickou, až po protestantské (jako Santa Claus) – a je navíc pozitivně přijímaný i ateistickou veřejností – třeba i v naší zemi.

Známá fakta o životě svatého Mikuláše jsou snadno dostupná na Internetu. A už z nich, a také z dalších zdrojů, z nichž chci především vyzdvihnout kázání P. Reinsberga, se docela plasticky vynořuje sv. Mikuláš jako autentický Kristův svědek.

V čem k nám jeho poselství promlouvá dodnes? Mikuláš byl podle zachovaných informací již od útlého mládí velmi zbožný a po smrti majetného otce se rozhodl své dědictví rozdat chudým. Způsob, který volil pro obdarování chudých, byl přitom velmi neobvyklý – nejprve si velmi pečlivě zjistil skutečně ty nejchudší. Poté se k jejich příbytkům vypravil pod rouškou noci, a dar potajmu doručil tak, aby nebyl spatřen – a vložil jej oknem dovnitř. Možná odtud pochází zvyk anglosaských dětí o Vánocích vystrkovat své punčochy, aby jim je mohl Santa naplnit. V konání dobra tedy Mikuláš opravdu jednal podle nejryzejších křesťanských principů, bez nároku na uznání a chválu, tak „aby pravá ruka nevěděla, co dělá levá“. Srovnejme jeho způsoby s dnešním prezentováním donátorů v médiích, nejlépe ukazováním dvoumetrových šeků s obrovskými ciframi oznamujícími výši darů...

Nejznámnější legenda z jeho života se váže k jeho záchraně tří dcer zchudlého šlechtice. Jejich otec jim oznámil, že pokud se chtějí vdát, musí si na věno vydělat v nevěstinci. Mikuláš se o jejich ponižující situaci dověděl a v noci hodil do jejich pokojíků tři měšce s dostatečným množství peněz, nutných na věno. Mikuláš byl jako biskup v Myře známou postavou, během Galeriova pronásledování křesťanů byl patrně vězněn. Po úlevě za pozdějšího vladaře pokračoval ve své rozsáhlé dobročinné práci. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti ariánství a pohanství. Je mu připisováno, že se zasadil o zničení několika pohanských chrámů. Zároveň se ale zasazoval o spravedlivý přístup k cizincům a dohlížel na spravedlivý chod soudů – stal se známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných. Později, po nástupu císaře Konstantina, se účastnil 1. nicajského koncilu, kde vystoupil rozhodně proti ariánství.

Je celkem věrohodně doložené, že na rozdíl od jiných, pouze legendárních svatých, Mikuláš skutečně žil, působil většinu života v Malé Asii ve sboru ve městě Myra. Jeho ostatky zde byly po jeho smrti uloženy, ale později (v 11. století) byly uloupeny italskými piráty a převezeny do jihoitalského města Bari. Zde jsou umístěny v kryptě v  tamější bazilice sv. Mikuláše a uctívány dodnes. Mikuláš nebyl nikdy jako svatý kanonizován, přesto o jeho legitimní příslušnosti do „nebeského vojska“ světců a velikánů víry nikdo nepochybuje. O jeho veliké pozdější oblibě svědčí to, že se stal patronem Ruska a také Lotrinska.

Pro nás může být sv. Mikuláš dobrým příkladem toho, co je skutečným smyslem slova dar – a proč je tak vhodné připomenout ho v době adventu, před svátky narození Ježíše Krista.