Ve jménu demokracie. Ve jménu demokracie?

Ani ne měsíc před tím, co Ústavní soud zrušil činnost Dělnické strany, jakožto nedemokratického subjektu, Městský soud v Praze na popud Nejvyššího správního soudu zrušil zákaz činnosti Komunistického svazu mládeže. V obou případech se údajně jednalo v zájmu demokratických principů této země. Opravdu jsou obě tato rozhodnutí ve jménu demokracie?

Včera v Praze proběhl obnovovací sjezd Komunistického svazu mládeže, jehož činnost byla zastavena rozhodnutím ministerstva vnitra v říjnu 2006. Toto bylo možné pouze díky rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se 27. ledna t.r. přiklonil k názoru, že rozhodnutí ministerstva vnitra bylo v rozporu se základy demokratického systém. Mladí komunisté, samozřejmě za masivní podpory „mateřské“ KSČM měli tu drzost, že podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který jim vyhověl. Městský soud v Praze se s tímto postojem následně ztotožnil a existenci komunistického potěru de facto obnovil. Zajímavým se jeví, že o této kauze tentýž soud již jednou rozhodoval, ovšem tenkrát rozhodl ve prospěch ministerstva vnitra. A najednou se zachoval jako ponížený služebníček Nejvyššího správního soudu. Alespoň tak se mi to jeví. Oba soudy tak daly za pravdu mladým komunistům, kteří tvrdí, že rozhodnutí ministerstva vnitra bylo v rozporu s ústavně zaručenou svobodou projevu a s právem vyhledávat a šířit informace a svobodně se sdružovat.

O to zarážející je skutečnost, že ani ne za měsíc Ústavní soud zrušil činnost Dělnické strany, jako extrémistické organizace, útočící na kořeny demokratické systému ČR. Nepostupoval Ústavní soud rovněž v rozporu s ústavou? Není rozhodnutí ÚS vůči DS rovněž v rozporu s ústavně zaručenou svobodou projevu a s jeho právem vyhledávat a šířit informace a svobodně se sdružovat? Jak to, že jednou je to tak, a podruhé onak?

Stále si kladu otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi komunisty a nacisty či fašisty. Ústavní soud zcela správně konstatoval, že Dělnickou stranou šířená rasová nenávist či nenávist k určitým skupinám společnosti, je skutečně v rozporu s nejzákladnějšími demokratickými principy. Třídní nenávist  šířenákomunisty je jiná? Myslím, že jsme to už zažili. Ve jménu třídní spravedlivosti a třídního boje se stavěly šibenice, bylo dostatek pracovních sil pro uranové doly, měli jsme dostatek vysokoškolsky vzdělaných topičů, vrátných či kopáčů.

Nechci zpochybňovat rozhodnutí příslušných soudců. Přesto si neodpustím otázku. Kolik je u nás aktivních soudců, kteří vystudovali za komunistické peníze a jsou tedy odborníky především na komunistické právo. Takových soudců je určitě stále velké procento. Nemůžu nevzpomenout na uherskohradišťskou soudkyni, která za celých osm let nedokázala dostat před soud komunistického vyšetřovatele Grebeníčka. Že byl ve špatném zdravotním stavu? Generál Augusto Pinochet v Chile byl na tom zdravotně daleko hůř a proces se s ním konal. Nebyl příčinou marného snažení paní soudkyně, dnes přednášející právo na soukromé vysoké škole, právě syn obžalovaného, poslanec a tehdejší předseda KSČM? Nevím, ale je zarážející, že krátce po smrti Aloise Grebeníčka se tato soudkyně stala místopředsedkyní okresního soudu v Uherském Hradišti.

Otázek je mnoho a člověku je z toho někdy smutno. Přesto věřím, že tato země nezahyne a demokracie se v ní zabydlí natrvalo. I přes občasná vítězství nedemokratický skupin. Ať už jsou barvy hnědé či rudé.