Životu nebezpečný vzduch?

Z titulních stránek českých médií by se mohlo zdát, že to jediné, co nás trápí a je pro náš život naprostou nezbytností, jsou aféry politiků a skandály celebrit. Jenomže naše životy ve skutečnosti nejsou v rukou bulvárních článků, ale jsou přímo závislé na základních životních podmínkách. V žádném domácím médiu se však bohužel nikdo z nás nedočte, že ovzduší, které dýcháme je prosycené životu nebezpečnými látkami a prachovými částicemi ve velmi vysokých koncentracích, které překračují imisní a emisní povolené limity. Z hlediska ovzduší je situace na většině území ČR skutečně alarmující a jak se zdá, bohužel tento fakt žádného žurnalistu příliš nevzrušuje. Naši občané se  mylně z nezájmu médií o tématiku kvality ovzduší domnívají, že je vše více méně v pořádku. Opak je bohužel krutou a nezvratnou pravdou. Přitom se nejedná o žádnou banalitu, ale o naše životy ohrožující fatální skutečnosti.

Na většině našeho území se v životu nebezpečných koncentracích vyskytují   benzo(a)pyrenu, přízemní ozón , oxid dusičitý, arsen, prachové částice a další nebezpečné látky. Nadlimitní koncentrace znečišťujících látek v ovzduší souvisí zejména s vysokou hustotou automobilové dopravy, spalovacími procesy, průmyslovou a chemickou výrobou, ale i lokálními topeništi s nedokonalým spalováním méně hodnotných paliv nebo vířením usazeného prachu.  

Podle dostupných údajů Českého hydrometeorologického  ústavu (ČHMÚ) se jen na Ostravském území  denně vypustí až 7,7 tun prachu, který způsobuje závažné infekce jež mohou vést až ke vzniku chronického zánětu průdušek, případně oběhovým selháváním. Mezi popsané následky vystavení zvýšeným koncentracím prašného aerosolu patří nárůst celkové nemocnosti i úmrtnosti, zejména onemocnění srdce a cév, zvýšení počtu hospitalizovaných pro onemocnění dýchacího ústrojí , navýšení kojenecké úmrtnosti, zvýšení výskytu kašle a ztíženého dýchání zejména u astmatiků.

Prach z dopravy je kontaminován velice nebezpečnými polycyklickými aromatickými uhlovodíky (PAU), kterými jsou i benzen a benzo(a)pyren, jehož maximální nalezená hodnota na našem území  je až 90x vyšší než je  přípustný limit. Pochopitelně, že nebezpečným spadem je následně  kontaminovaná i půda.

Podle údajů ČHMÚ  bylo 78 % populace (88 % území ČR)  v průměru v letech 2004–2006 vystaveno koncentracím přízemního ozonu překračujícím cílové imisní limity pro ochranu zdraví lidí.  A takto bychom mohli pokračovat dále  i v případě kontaminace těžkými kovy a dalšími látkami.

Varovně vyznívá i zpráva populárního amerického časopisu Reader´s Digest, který zařadil Prahu  na chvost žebříčku měst hodnocených podle kvality životního prostředí a celkových podmínek pro život. Ostrava si přitom vede hůře než Praha. Praha i Ostrava tedy dopadla zhruba dvakrát hůř než samotná Česká republika, která je 38. ze 142 hodnocených zemí. 

  Co je ovšem příčinou špatného ovzduší, když všechny velké zdroje znečištění mají řádně vydaná platná integrovaná povolení? Právě tato povolení, která v podstatě umožňují vysokou produkci toxických látek do ovzduší, což je v dané chvíli v rozporu s platnými předpisy Evropské unie, a zcela v neprospěch kvality našich životů. Je skutečně tristní, že ministerstvo životního prostředí namísto zvyšování tlaku na hlavní znečišťovatele jim naopak ulehčuje. Imisní limity pro jednotlivé znečišťovatele by měly být nastaveny tak, aby nedocházelo k jejich překročení. V naší zemi je to však zcela obráceně, čí více jsou dané meze jednotlivých škodlivých látek překračovány, tím jsou naše příslušné úřady benevolentnější k jednotlivých zdrojům znečištění. 

ČR, respektive právě ministerstvo životního prostředí neučinilo nezbytná opaření k zajištění dodržování mezních imisních hodnot ve smyslu rámcové směrnice 96/62/ES. To v praxi znamená, že všichni znečišťovatelé sice  budou plnit povolenou produkci škodlivých látek, ale  ovzduší v naší zemi se bude nadále zhoršovat. Přitom by právě stanovení maximálních limitů pro uvolňování škodlivých látek do ovzduší mělo  zabránit překračování imisních limitů, což se dnes zcela běžně děje na většině našeho území.

Lze tedy bohužel konstatovat, že hlavním posláním úřadů integrované prevence, včetně Ministerstva životního prostředí  je příliš neobtěžovat znečišťovatele a nenutit je investovat více do ekologických technologií omezujících produkci nebezpečných látek do ovzduší. V důsledku této politiky se tak bude zvyšovat v kritických aglomeracích nemocnost a úmrtnost a pokud budeme sankcionovaní EU za nedostatečná opatření, zaplatí to daňový poplatník, nikoli však ti, kteří do vzduchu vypouštějí  životu nebezpečné látky.

Nerad bych se mýlil, ale obávám se že za zhoršování životního prostředí   si úředníky krajských úřadů a ministerstva životního prostředí neplatíme a že je nutné je vyzvat k zodpovědnosti, pokud možno dříve, než následkem  nedůsledné politiky integrované prevence zemřou, či závažně onemocní další lidé.

Pro úplnost dodávám, že podstatným zdrojem emisí znečišťujících látek do ovzduší jsou na rovněž mobilní zdroje a zčásti též lokální topeniště s nedokonalým spalováním méně hodnotných paliv. Lokální topeniště se podílejí významně právě v zimních měsících při inverzním počasí a jsou významným producentem tuhých znečišťujících látek a široké škály organických látek (velice nebezpečné právě pro své škodlivé účinky). Tyto malé zdroje produkují největší množství těkavých organických látek VOC. K vysoké prašnosti v našich obcích, zejména v Praze, přispívá též stavební činnost. Opatření k omezení těchto zdrojů jsou zpravidla v rukou komunálních politiků. Jaká je ale jejich moc, nebo spíše bezmoc, když nákladná opatření na snížení emisí z malých zdrojů placená z komunálních rozpočtů ve srovnání s nástroji, kterými disponují provozovatelé velkých zdrojů znečišťování, zpravidla přinášejí zanedbatelný efekt? Též ekonomické nástroje (dotace) rezortu Ministerstva životního prostředí směřují k podpoře ekologizace lokálních topenišť. Rád bych věděl, jaký efekt pro občany Radvanic a Bartovic, nejvíce postižených městských to obvodů Ostravy emisemi ArcelorMittal Ostrava, budou mít nové bioplynové domácí kotle. A jsme zpět u integrované prevence, která v českých podmínkách znamená spíše prevenci před zásadou „znečišťovatel - ať platí“. Mimochodem tuto morálně převrácenou prevenci Martin Bursík již zapracoval do zákona o ekologické újmě (viz předcházející články k tomuto tématu).