Nezaměstnanost ohrožuje dokonce společenský řád v Evropě

Řekl to komisař EU Vladimír Špidla ve svém rozhovoru pro Financial Times, který to zveřejnil 6. května! Deník to komentoval takto: "Špidla je jedním z komisařů, který je nejvíce orientován směrem doleva".

Špidla se právem obává, že radikalismus se nejvíce projeví ne u stávajících zaměstnanců a u nezaměstnaných, ale u absolventů vyšších a vysokých škol, kteří se bojí, že řadu z nich čeká fronta na pracáku. Byli to nakonec studenti, mladí lidé a dokonce děti, které rozjely převrat v ČSSR v listopadu 1989. V Praze proběhl summit EU, na kterém se hovořilo o tom, jak brzdit růst nezaměstnanosti. John Monks, šéf evropských odborů se před tím obával, že státníci budou mít snahu otázku raději nerozviřovat. Měl pravdu. Asi vědí, proč se bojí.

Vedoucí ekonomický komentátor ve Fin. Times, jenž často psal, a stále píše o makroekonomických otázkách, zvláště o inflaci a deflaci (Martin Wolf), se rozhodl, že čtenářům sdělí toto: "Tato nepředvídaná krize je skutečnou katastrofou pro monetární politiku. Mnozí z nás, a já jsem k nim patřil, jsme si mysleli, že jsme objevili velkou pravdu. Nyní víme, že to byla iluze". Podobně sebekriticky se již dříve vyjádřil např. Paul Krugman, který neváhal prohlásit, že prof. Roubini byl lepší prognostik, pokud jde o současnou finanční krizi než on a mnozí další experti. Omluva M. Wolfa, jenž má velkou zásluhu na tom, že FT je nyní víceméně levicový deník, je současně kritikou jeho dřívějšího neoliberalismu.    

Nyní zpět k tématu. Vypadá to, že zmiňovaní ekonomové chtějí smazat názor z minulosti, totiž že to byli původně v podstatě neoliberálové a obhájci politiky G. Bushe. Takových obratů je nyní stále více a bude jich přibývat, nutno je uvítat a nehrabat se v minulosti. To ovšem znamená, že Vladimír Špidla má pravdu, neoliberalizmus selhal, klasická Keynesiánská opatření podporující spotřebu a tím politiku „růstu pro růst“ dnes v době stále více se blížící ekologické krize aplikovat již nelze a nezbývá než hledat nové ekonomické uspořádání. Takovým přístupem jisto jistě je ekonomika udržitelného rozvoje s cílem vyrábět maximálně na úrovni environmentálního produktu, tedy produktu, který není závislý na drancování prostředí. Kvalitu života lze zvyšovat, aniž bychom tak činili na úkor budoucích generací. Nemáme však čas na „revoluci ze spodu“, porevoluční chaos a přerozdělení majetku. Hodiny globální stability již netikají, ale řinčí. Věřím, že k potřebě revolučních změn dospějí mocní tohoto světa sami. Musí k tomu dojít ale rychle, jinak chraň nás „Pán Bůh“.