Jak nahradit americký model a čím?

Studie vyzdvihující přednosti EU v porovnání s americkým modelem, za které jsou označovány zdravotnictví, životní prostředí a školství, kromě universit, jakož i účinnější využívání státních institucí, se objevují vedle studií, které usuzují, že modelem by měl být pro svět kapitalismus asijský. Autoři mají v poslední době na mysli východní Asii, Čínu apod.

Nejprve uvedu jeden z levostředových pohledů z více zdrojů, ačkoliv poslední dny – inflační šok - ho mění. V Americe a v Evropě vyvolal velký zájem již v 80. letech vývoj kapitalismu v Japonsku, poté přišla Jižní Korea, Tchajwan, HongKong a Singapur. Tento model ukázal, že alternativy k politice, kterou prosazoval MMF pod názvem washingtonský konsensus, existují. Týkalo se to především odmítnutí deregulací ekonomiky a liberalizace zahraničního obchodu. Východoasijci založili svůj průmysl pomocí vysokých cel a dalších obchodních překážek, zavedli výběrové kontroly transakcí multinacionálních firem atd. Státní podniky sehrály v tomto vývoji důležitou roli, takže bylo vyvráceno tvrzení, že jsou vždy nevýkonné a brzdí rozvoj, že je nutno téměř všechno spjaté s velkovýrobou privatizovat, tak jak to probíhá od roku 1990 v Česku. Tamější vlády odmítly poskytovat ochranu držitelům patentů, takže docházelo k neomezenému kopírování cizích vynálezů. K výše uvedeným "tygrům" se časem přidala např. Malajsie, která obrazným regulováním přímých zahraničních investic provedla rozsáhlou industrializaci. Překonali dědictví kolonialismu, pokud jde o vlastnictví. V roce 1970 bylo 65% hospodářství v zahraničním vlastnictví, v roce 1995 už jen 28%. Regulace ekonomiky a ne deregulace byly základním nástrojem. Proto Malajsie odmítala snahy EU prosadit v rámci WTO koncept tzv. multilaterálních dohod o investicích, které by státní regulace omezily. Existovala účinná obrana před příchodem spekulativního kapitálu, aplikovaná v celé východní Asii.

V druhé půli 90. let ve východní Asii začala liberalizace, a to pod tlakem MMF a Světové banky. Byla to jedna z příčin finanční krize z let 1997-98, jež obzvlášť silně postihla Indonésii, Koreu a Thajsko, poté i Filipíny. Zatímco MMF silně oponoval tomu, aby se poskytla státní podpora podnikům, zasažených krizí, jedině Malajsie jeho doporučení odmítla. Na Havlově Fóru 2000 o tom v Praze hovořil T. Rajamoorthy, jenž je členem hnutí Third World Network. Upozorňuje však, že výše stručně popisovaný model sice u starých i nových tygrů přinesl velký růst HDP, ale že se hodí jen pro politický systém, který nepřipouští západní pojetí demokracie. Ukazuje se, že např. nedávné volby v Nepálu, represe na Filipinách, nedávný převrat v Thajsku, demonstrace v Barmě svědčí o tom, že politický systém ve východní Asii je plný napětí. Je zřejmí, že jak neoliberalismus v HongKongu, nebo situace v ASEANu není trvale udržitelná z důvodů jak politických, tak ekologických, demografických i hospodářských. Podrobně to analyzovala právě vyšlá velká studie ve Wall Street Journal pod názvem "Rises in the east. Could Asia buckle under the burden of inflation?".

Ještě v lednu tohoto roku se většina asijských zemí mohla pyšnit nemalým růstem HDP a celkem přijatelnou inflací. Svět se na ně díval s úctou i závistí. Největší obava v regionu spočívala v tom, jak úvěrová krize na obou březích severního Atlantiku zraní asijský export. Doufalo se, že pokles jejich vývozu bude kompenzován růstem domácí či vnitroasijské poptávky, že ceny budou drženy pod pokličkou v zemích mimo Asii díky oslabování poptávky. Například Indonesie proto klidně v prosinci snížila úrokovou míru. Brzy se však ukázalo, že externí šok v podobě růstu cen komodit bude větší problém než pokles exportu zvláště do Ameriky. Vzniklo známé dilema: zvýšení úrokové míry vyvolá recesi, snížení posílí inflaci. Největší ekonomický otřes zatím proběhl ve Vietnamu. Nedávno zvýšili úrokovou míru na 14%, nejvyšší v Asii, ale inflace se stejně vyšplhala na 25%. Samozřejmě že zahraniční investoři prchají. V Asii se právě rodí stagflace, "made in Asia", která posílí podobné trendy jinde ve světě. Přitom se po srpnu 2007 doufalo, že to bude Asie, která americkou krizi bude tlumit a sama ji zdárně přežije. Tato iluze se donedávna pěstovala také v Česku, protože je dočasně silná koruna.

Stále platí teorie o tzv. impossible trinity, se kterou přišel Robert Mundell (dostal doktorát na VŠE), která tvrdí, že je nemožné mít současně volně proudící kapitál a kontrolovanou monetární politiku i měnový kurz. Asiaté si musí vybrat: buď regulovat jedno či druhé, ale ne obojí. Na toky kapitálu tam nemohou sahat, pokud nezavedou zcela jiný systém. Potraviny činí v Koreji jen 14% výdajů domácností, ale v Číně 33% a v Indii 57%. Tam také hlavně zesilují nepokoje spotřebitelů nejvíc. Jak velkou inflaci unese ČR? Ještě v květnu se objevovaly super sebevědomé články z pera některých špičkových asijských intelektuálů, kteří rozpracovávají teorie o asijském století a úpadku nejen Ameriky (to bych i chápal), ale i Evropy. Ve skutečnosti, pokud ekonomika půjde dolů, pak se to bude týkat všech. Mahbubani: "Existuje fundamentální vada v západním strategickém myšlení. Západ je hlavním zdrojem současných globálních problémů. Pokud si to rychle neuvědomí, dostane se svět do tragické vývrtky. Západ si musí uvědomit, že přišla éra Asie a že jeho dominující postavení končí".

Je to ovšem třeba chápat s nadhledem. Žádná civilizace neodchází ze scény ráda a snadno, nevzdává se svého mocenského postavení bez boje. Sebeklam není nic nového v dějinách. Západ je největší překážkou dalšího pozitivního vývoje v budoucnu, lpí na svých privilegiích na globálních fórech jako je RB-OSN, MMF a Světová banka, skupina G-8 apod. Zatím odmítá seriózně uvažovat, jak se přizpůsobit asijskému století, asijské hegemonii. Neustále ukazuje svojí činností, že je činitelem nekompetentním. Soustřeďuje se na dílčí selhání, jako je intervence v Iráku aj.. Politici v čele s G. Bushem hovoří o narůstajících hrozbách, ale nevidí, že oni sami jsou zdrojem těchto nebezpečí. K tomu je třeba dodat, že autor má zčásti pravdu, např. pokud jde o složení RB-OSN atd. Současně nová kniha Fareeda Zakarii je důkazem, že pokusy o vyrovnání se s novou situací v teoretické rovině na Západě existují. Odvolává se na ni sám Obama. Ovšem právě tato nepochybně velmi zajímavá studie je příkladem příliš optimistického pohledu na očekávané úspěchy Asie, kde se v řadě zemí mohou projevit nevídané otřesy. A to brzy, a právě i v obdivované Číně!

Ovšem také někteří evropští intelektuálové sní o hegemonii evropského modelu, který pluje v moři chaosu. Hovoří např. o bitvě kapitalismů, který je projevem sociálního darwinismu, bojem o přežití. Pokusme se o pár zobecnění: Evropa jde do popředí, tak jak globální emoční cyklus se zhoupl od chamtivosti ke strachu. Důkaz podává fenomenální investor Warren Buffet, který slídí po Evropě, kde by se dalo více vydělat než v rozkolísané Americe. Francouzští teoretici, sdružení Cercle des économistes, hovoří o tom, že vzestup anglo-amerického kapitalismu byl ve skutečnosti mylnou iluzí, jak ukazuje americká úvěrová krize, distribuovaná do celého světa. Své názory shrnuli do knihy "Bude válka kapitalismů",  dalo by se to též říci "válka více typů kapitalismu" - lze rozlišovat kapitalismus akcionářů, státní, rodinných firem a tzv. private equity. Poslední termín se u nás obvykle nepřekládá, jde o alternativní investice do podniků, jejichž akcie nejsou obchodovány  se střednědobou či dlouhodobou návratností (jedná se o podnikání např. v oblasti rizikových investic, investic do přírodních zdrojů, investic do zhodnocování nemovitostí). Globalizace vyvolá jejich střet, ale různé typy mnozí považují za projev zdravého vývoje. Jiní experti tvrdí, že kapitalismus je jeden, ale potřebuje nová pravidla hry, mj. proto, aby mohl řešit problém změn klimatu. Evropa se nyní také nachází v těžké situaci, neboť chce udržet svůj welfare systém, sociální jistoty, a to ve světě, kde konkurence nabývá extrémních podob. Evropské hospodářství je větší než americké, pokud se do něj zahrne Rusko (!), Švýcarsko a Norsko. Reprezentuje největší obchodní blok na naší planetě, včetně i kapitálového trhu. Podle bývalého ministra zahraničí Francie H. Védrina, Evropa je naivní, a stává se idiotem v globální vesnici. Podle jiných by mohla vnutit svůj model celému větu, protože nemá konkurenta v modelu asijském, ani americkém. Transnacionální firmy s centrálou v Evropě si udržely svůj podíl v seznamu 500 největších korporací, zatímco podíl Američanů klesl. Když se svět poevropští, globální ekonomika získá. V opačném případě ztratí, uškodí si moc.

Uvažování o vlivu Evropy ve světě se obvykle soustřeďuje na roli Eurozóny, mj. proto, že Londýn jde svojí cestou, propojenou v nemalé míře na Washington. A také proto, že právě tato zóna musí zvládnout "pytel blech" uvnitř EU, který je reprezentován např. Prahou a Varšavou, pokud jde o Lisabonskou smlouvu. Mezi další nezvládnuté  rozkladné tendence patří např. kriminalita uvnitř zemí, hlavně v Bulharsku, i kolébání nad ekonomickou propastí (platební bilance aj.) v Pobaltí atd. O rivalitě uvnitř zóny např. mezi Paříží a Berlínem se toho ví hodně, podobně jako o téměř recesi v Irsku, Španělsku, Itálii, Dánsku. Stejně tak o inflaci a deflaci, případně stagflaci v celé EU. Brusel dělá, co je v jeho silách, aby se zvýšil ideový vliv zóny. Velká pozornost se věnuje televizi, která působí na Evropany s dopadem i mimo Evropu.

Podívejme se nyní na tuto otázku z pozic států, tj. na geopolitiku a geoekonomii. Jeden velký tah je směrem na Gruzii, Ukrajinu a Moldávii. Mají být mostem, umožňujícím změnu režimu v Rusku, Bělorusku a v Kazachstánu, jenž osciluje mezi Ruskem na straně jedné a Čínou, Iránem, Střední Asií, Pakistánem a Indií na straně druhé. V tom se činí i Amerika v čele NATO, které nedávno podrazil nohy hlavně Berlín, pokud jde o přijetí Ukrajiny a Gruzie. Další tah je zacílen na Střední východ, který je propojen s tahem na severní tj. arabskou Afriku. Oba tyto trendy se propojily 13. července na summitu v Paříži, kde formálně vznikla Středomořská unie, jež se přeměnila na Unii pro Středomoří. Příliš se to spojuje s horečnými iniciativami Sarkozyho, ale ten přinutil nakonec spojence, aby se aktivně zúčastnili. Londýn nerad, protože to pochopil jako pokus o vyřazení Britanie ze Středomoří. Ještě energičtěji reagovalo Německo, které se koncentruje směrem na východ a které ponese jako "daňový poplatník EU" největší část nákladů. V Bruselu v Komisi EU také původně vládly všelijaké rozpaky, nakonec vzali věc pod svá křídla. Sabotérem se stal Kaddáfi, jenž řekl: "Je to jen další Římská říše. Předpovídám tomuto projektu naprostý neúspěch".

Šéfové v Egyptě v Alžírsku se nechali dlouho přemlouvat a marocký král za sebe poslal bratra. Turecký premiér přijel až po opakovaném ujišťování, že účast jeho země není náhražkou za členství v EU, čímž ve skutečnosti do jisté míry je. Podobně tomu je do jisté míry s Izraelí. Původní projekt upečený v Paříži se snažil napodobit povídání Bílého domu o šíření demokracie, ovšem té francouzské či evropské, zatím co Bush má na mysli americkou, jež právě poutavě předvádí předvolební kampaň, ale jinak je v průšvihu. Jenomže na to nejsou zvědavi vládci ve 14 středomořských zemích, neboť určitá "demokracie" je jen v Turecku a Libanonu, víc je jí v Izraeli. Z černé Afriky se ozvaly obavy, že Evropa navrhuje "dvourychlostní spolupráci" a „oni by byli až na 2. místě“. EU zřejmě vyhodnotila Středomoří jako akutnější a geograficky bližší problém, kde jsou nutné kroky, které by bránily nelegální migraci do Evropy a kde je možno mnohem víc investovat. Zatím jen 10% investic v dané oblasti pochází z Evropy. Ideový vliv se tam hrne v podobě Islámu z bohaté Saudské Arábie, finance i z dalších zemí kolem Perského zálivu. Moskva, hlavně Gazprom, již určitou dobu prohlašuje, že tam chce zvýšit svoji přítomnost. Jsou známé její pokusy o kopii OPECu pro obchodování s plynem a pak je pro ni klíčové Alžírsko a Libye. EU nemá zájem, aby někdo jiný v tomto regionu hrál rozhodující roli. Evropa došla k důležitému závěru, nemnohé její problémy je třeba řešit u sousedů. Sarkozy je nejlepší v rozjíždění různých iniciativ, nyní jde o to, jak celé dění financovat. Nicméně Paříž se nyní jeví jako nástupce Ameriky v tomto regionu a v jejím závěsu celá Eurozóna. V pařížském Grand Palais zasedli spolu představitelé Tel Avivu a Arabů, z nichž údajně jenom vůdce Palestiny si podal ruku s premiérem Olmertem. Seděli tam Libanonci se Syřany, jejichž president byl tak před celým světem "rehabilitován". Oznámil, že Damašek vůbec poprvé v Bejrútu otevře velvyslanectví, čímž de facto konečně uznají suverenitu Libanonu. Samozřejmě hrozí nebezpečí, že celá Unie bude jen prázdnou slupkou. Bude to zájmové sdružení, blok států, zóna volného obchodu? Nicméně, EU se činí. Je to zájem i nás z ČR.

Pomožme ve světě prosadit pro záchranu světové civilizace evropský model s jeho ekologickým a sociálním aspektem. Uveďme jej do souladu s principy udržitelného rozvoje! Na mezinárodním poli začněme s jednotným postojem k postkjótským jednáním, na vnitroevropském poli s dokončením ratifikace Lisabonské smlouvy a doladěním podmínek společné zahraniční a obranné politiky EU!