Je zřejmé, že vztah člověka k životnímu prostředí v důsledku dějinného vývoje lidského druhu je neobnovitelný (v tomto smyslu je řada rozhodnutí člověka osudová, resp. nevratná) a je to dobře. Člověk si však musí uvědomovat význam životního prostředí pro jeho vlastní hodnoty. Výsledkem tohoto poznání by měla být změna vztahu lidstva k životu a prostředí. Z širokého společenskovědního pohledu se proto jako dlouhodobý úkol naší právní teorie jeví její sebepřehodnocení, které by mělo být směrováno od antropocentristické orientace k orientaci antropo-biocentristické, která je založena na principu rozmanitosti (biodiverzitě) jakožto podmínky zachování života, včetně přežití lidského druhu.
Z hlediska antropocentristického pojetí ochrany životního prostředí je cílem jeho ochrany člověk. Poškozené, nebo nezvratně zničené životní prostředí je pak předmětem zájmu práva jen potud, pokud se například poškozená půda zpětně projevuje na člověku přes potravní řetězec nebo tak, že poškozené krajinné prostředí samo způsobí jeho onemocnění. Středem zájmu antropo-biocentrismu je i ochrana života samého a celých ekosystémů bez zřetele na to, zda například prostředky vynaložené na takovou ochranu přinesou bezprostřední užitek pro člověka či nikoliv. Antropo-biocentrismus je v podstatě zdůrazněná myšlenka udržitelnosti dovedená až do právních důsledků tohoto pojetí. Požadavkem antropo-biocentrismu je vedle právní subjektivity člověka především zakotvení práva životního prostředí na ochranu, zachování a obnovu svých funkcí a vlastností a potažmo potřeba vyjádření úplných ekonomických nákladů lidské činnosti.
Uvedené pojetí však právní teorie nesdílí. Ta se opírá především o římskoprávní koncepci, která přiznává subjektivitu pouze fyzickým a právnickým osobám. Dle mého názoru tento tradiční přístup již nevyhovuje současné realitě, neboť nereaguje na změny, které proběhly ve společnosti za posledních 2000 let; zejména nepromítá proměnu ve vztahu člověk-příroda, jak jej nastolily tržní síly, a z něj zvýšenou potřebu odpovědnosti lidstva za ekologickou újmu.
Filosoficko-etické aspekty problému
Již stoické chápání věčného zákona (lex aeterna) vedlo k formování křesťanského práva přírody, z něhož vyplývá požadavek nezasahování anebo jen zasahování ve prospěch fungování obecného (božího) řádu, nikoliv účelový výběr sledující vlastní prospěch. Stoikové aplikovali chápání zákona, odvolávající se na představu Herakleita o božském rozumu, jako „vševědoucnost“ – slovo boží (nomos). Nomos se tak stal věčným zákonem, který platil bez rozdílu pro všechny lidi a na kterém se člověk jako rozumová bytost podílel. V tomto smyslu je také věčný zákon zároveň přírodním zákonem. Člověk má tak schopnost skrze svůj rozum pochopit řád kosmu, pokud se jeho rozum podílí na veškerém přírodním zákonu, který je současně věčným zákonem. Člověkem uznané právo životního prostředí je správné do té míry, pokud odpovídá obecně platnému zákonu přírody.
Pozemská dimenze životního prostředí má podíl na univerzálním řádu. Člověk je schopen autonomně tyto souvislosti rozpoznávat – řád přírody i její začlenění do univerzálního řádu. Tak je položen základní kámen pro emancipační autonomii člověka. Nahlédnutím do řádu přírody, bytí, kosmu se již člověku nemusí nic nařizovat pomocí dogmat. Je schopen sám k tomuto náhledu dospět. Tato schopnost je výrazem autonomního úsilí a současně jeho předpokladem. Myslitelé tak zastávali mínění, že příroda „něco“ chce, tak jako rostlina roste, aby nesla plody, zvíře žije, aby se rozmnožovalo a udrželo rod, a člověk jedná, aby rozvinul svou osobitost.Americký filosof P.W.Taylor předložil v této souvislosti ve své knize „Respect for Nature A Theory of Enviromental Athics“ uzavřenou teorii o uctivém zacházení člověka s přírodou. Ústředním termínem jeho teorie je „inherentní hodnota“. Inherentní hodnoty jsou nezávislé na jakémkoliv hodnocení z vnějšku a nezáleží na tom, zda jsou prospěšné nebo neprospěšné pro ostatní živé bytosti. Nositele inherentních hodnot je nutno považovat za morální subjekty, které jsou současně předmětem respektu jiných morálních subjektů. Jestliže zvířata a rostliny mají inherentní hodnotu, patří jim úcta, kterou lze srovnat s úctou, kterou jsme dlužní člověku. Taylor je toho názoru, že zvířata a rostliny skutečně inherentní hodnotu mají, neboť lidé a ostatní živé bytosti (tj. nositelé genomu) jsou rovnocennými členy společenství země, jsou částmi systému vzájemných závislostí (všichni jsou na sobě závislí), jsou teleologická životní centra a konečně proto, že lidé nejsou apriori vyšší živé bytosti.
K zachování úcty k živým bytostem Taylor definuje řadu pravidel, z nichž nejdůležitější věcí je urovnání konfliktů. Za tím účelem definuje pět zásad:a) princip sebeobrany – právo na sebeobranu nelze upřít žádné živé bytosti,b) princip proporcionality – pro uspokojení podružných zájmů lidí nesmí být porušeny základní, životní zájmy živých bytostí,c) zásada minimálního zla – v případech, kdy se škodám na živé přírodě nelze vyhnout, platí, že újmy se mají týkat spíše jednotlivce nežli druhu a spíše druhu než biotického společenství,d) princip distributivní spravedlnosti – jako východisko pro spravedlivé rozdělení prostoru a zdrojů mezi lidské bytosti a ostatní živé bytosti v případech, kdy proti sobě stojí rovnocenné požadavky, např. vymezení národních parků a ostatních chráněných území, ekologické integrace staveb, integrované zemědělství, uzpůsobená technologie, ochrana půdy atd.e) princip spravedlnosti, která se obnovuje – platí pro ty případy, u kterých nedošlo ke spravedlivému rozdělení mezi člověka a ostatní živou přírodu, tzn., kdy se škodám na zvířatech nebo rostlinách nemohl vyhnout, je třeba poskytnout kompenzaci.
Švýcarský filosof Beat Sitter proto navrhl, aby ekologie byla zahrnuta jako třetí pilíř mezi jednotlivce a společnost do teorie spravedlnosti. Je možné všem přirozeně existujícím formám života rozumným způsobem připsat práva, neboť i příroda je faktorem určujícím spravedlnost, který můžeme integrovat do názorů spravedlnosti. Sitter definuje tři zásady ekologické spravedlnosti:1. Princip zachování. Bytí je přirozeně existující a jako element i jako systém se nesmí nespravedlivě poškozovat nebo ničit. Každé zdůvodnění zásahů musí přihlížet k zásadě rovnosti vlastního práva toho, co přirozeně existuje.2. Princip využití. Zásahy člověka do životního prostředí se mají opírat o znalosti, které máme o ekosystému. Mají probíhat tak, aby za prvé ekosystémové jednotky a souvislosti nebyly nad míru únosnou pro jejich existenci narušovány a za druhé aby systémy zůstaly ve své autoreprodukční schopnosti neztenčené.3. Princip poznání. Znalosti o složení, fungování a propojení ekosystémů se musí průběžně prohlubovat. Hans Ruh ochranu životního prostředí pojímá obdobně jako výše uvedení filosofové a k nim dodává: „Když byla dosažena rovnost lidí k základům sociálního státu, má se stát i poznání přirozeného příbuzenství lidí s ostatním světem základnou „přírodního státu“ jako doplňující definice sociálního státu. Jestliže vyústila sociální krize v poznání, že koexistence s ostatními patří k osudu člověka, potom na základě uvedených úvah je také bytí s přírodním světem součástí lidského osudu.“
Uvedené chápání postavení životního prostředí, jak jsem výše uvedl, naráží zejména na princip rovnosti. Ke stejnému nebo rovnému se má přistupovat stejně, k různému pak rozmanitě. Důsledkem této myšlenky je závěr, že životnímu prostředí se musí přiznat vlastní práva (právní subjektivita), aby se překonal protiklad res cogitans - res extensa. Toto chápání otevírá úplný přístup k vzájemnému působení člověka a ostatního životního prostředí, dále k poznatku, že člověk tím, jak přírodě škodí a ničí ji, se vlastně nevyhnutelně, a to zejména s ohledem na budoucí generace, poškozuje sám a sám sebe ničí. Jestliže se přírodě přiznají vlastní práva a tím se zaručí principiální nemožnost volného disponování s ní, musí být lidské zásahy odůvodněny (viz zákon zachování druhu, který v přírodě funguje naprosto běžně)! Příště bych se proto zaměřil na ekonomické a právní aspekty tohoto problému.
