FEP 6: Dopady kalusizmu na demokracii v polistopadové éře

Veškerá moudrost, s níž vstoupili vůdcové české politiky do polistopadové doby, byla rousseauistická, až iracionální víra v dobromyslnou automatiku společenských dějů. Víra, že pádem komunizmu zmizí překážka, jež až dosud bránila vstupu do ráje: „za života ve svobodě“ bude vše jiné (asi tak, jako nezávislost vyřešila problémy rozvojových zemí), byla toho příkladem. Vše mělo napříště plynout přirozeně a spontánně, občanské ctnosti se měly objevit jako houby po dešti a  lidé se měli stát ušlechtilými.  Populace, která až dosud úpěla, se nyní ve vlahé lázni svobodné soutěže, zbavena omezení, radostně měla sdružovat v občanskou společnost a rozvětvit se do kreativní podnikavosti  ve slepé víře v zázračné působení trhu. Toť utopie té doby. Do této nálady se vůdcové české politiky zeširoka položili a nechali se nadnášet vlnou lichocení, samolibosti a sebeokouzlení. Co však nastalo? Za pořádací princip společnosti, za metodu, jež vyřeší všechny společenské neduhy, za nejvyšší moudrost bylo Václavem Klausem vyhlášeno laissez faire, laissez passer, tedy nechat věcem volný průběh a nezasahovat do jejich ponorného samospádu, neboť z logiky tržních sil plyne, že bude-li každému dovoleno sledovat svůj zištný, sobecký zájem, na konci se vynoří obecný soulad a společenská harmonie. Obecnou se stala mystická víra v neviditelnou ruku trhu, a pro ty, kteří nebyli mocni nahlédnout toto velké tajemství, byla tržní mytologie převyprávěna do holé věty: trh vyřeší vše.

Rozehrála se podivná hra masek a předstírání: národní hospodářství nebylo považováno za instituci sociální, nemělo svůj původ a účel v lidských poměrech a souvislostech. Naopak tzv. tržní zákonitosti měly mít objektivní, neodvratný charakter jako nebeská gravitace, působí mimo dobro a zlo. Pravda trhu má být dána a priori, před veškerou zkušeností a platí zde neomylně jako dogma, platí jako „sacrum“. Tato svatá pravda spočívala v tom, že pouze svoboda podnikání vede nejspolehlivěji k demokracii, pouze svoboda hospodářská je předpokladem svobody společenské, trh a svoboda jsou synonyma, pouze kapitalizmus může být demokracií, pouze trh je tím správným modelem společenského a státního uspořádání, modelem sociálního života, trh je šablonou života. Ideologický obraz světa, shodný jako předlistopadové black and white [černobílo], pouze s opačnými idoly a modlami, se celebroval sice před jinými oltáři, ale se stejnou intenzitou. V této atmosféře se vytvořil monument pravdy jednoho člověka, neboť Klaus a blahobyt bylo považováno za totéž. Medializovaným brainwashingem [vymýváním mozků] se rozehrála masivní ideologická stínohra přizpůsobivých prospěchářů a nadúrody „odborníků a analytiků“ a jiných ideologických aranžérů, kteří polykali slova věrozvěsta (zejména tehdy, když bankovní úvěr v řádech milionů byl „proinvestován“ a podnikatelský projekt „nevyšel“).

Autorita státu byla minimalizována a vytěsňována, veřejná moc rozkolísána bez náhrady. S vážnou tváří se prosazovalo nazírání, že kategorie společnosti není sociologickou skutečností, ale kolektivistickým podvodem, že cosi jako společnost vlastně ze své podstaty neexistuje, že jde jen o nahodilé nahromadění lidí a že existují výlučně jednotlivci, jakési individuální atomy, které jsou vzájemně spjaty pouze tržní výměnou, quid pro quo [něco za něco]. Soužití lidí bylo redukováno na hospodářskou směnu: marxizmus v modré barvě. Také právo bylo odsunuto na okraj, neboť trh je přeci kategorií nadřazenou právu, respektive fakticita hospodářské síly se právem legitimizuje dodatečně: ekonomická moc předchází právo. Do popředí byla vsunuta mystifikace, že právo veřejné bude cele nahrazeno tzv. právem soukromým, přesněji, že občané si budou své vztahy řešit na základě principu smluvního jako předmětu právem nestanovených dohod tržních subjektů a obapolného rovného prospěchu, a kdy záruka jejich spontánního fungování poplyne ze zásady Pacta sunt servanda [dohody, musí být zachovávány], založené na shodě zájmu, k nimž smluvní strany dobrovolně přistoupí. Součásti tohoto vyznání víry, této tržní scholastiky, bylo očekávání, že samoregulující ekonomické mravy ovládnou život celé společnosti. Právo bylo tedy redukováno na svépomoc (v praxi: egoistickou svévoli). Situace na českých silnicích a dálnicích je ukázkovou ilustrací fungování práva, je obrazem tzv. právního státu v neoliberálním reálu, reálu individuální iniciativy, soutěživosti a konkurenčního prostředí: neohlížet se na ostatní, nebrat je tvrdě na vědomí, vždyť bezohlednost je chvalitebným ideálem doby. Tato situace byla obrazem ekonomické anarchie a právního nihilizmu.  Sociální rozměr práva (funkce práva jako veřejné ochrany) pomalu vyvanula.

Celý tento tržní fundamentalizmus, tato mystika trhu, je příkladem sociálního amatérizmu, ekonomické utopie, čili premisy, jež nemohla nastat především z těchto důvodů:

·        Tranzitní doba, kdy jedna epocha se zhroutila do ruin a nová ještě nenabyla zřetelných kontur, má vždy sklon upadat do anarchie, nastává totiž čas proroků a čas zázraků. Tržní idolatrie obnažila se jako karikatura.

Pojetí člověka jako homo oeconomicus je bludným reliktem racionalistické psychologie 18. století, tj. konstruktem člověka jako mechanického homunkula, jako složky tzv. sociální fyziky, odhadnutelného, předvídatelného, vypočítatelného co do jeho reagování na vnější podněty, co do jeho chování a rozhodování. Jeho ratio je kopií newtonovské trajektorie vesmíru, je výronem stejných zákonitostí jako mechanika kosmu (kterými je ve svých úradcích a počinech ovládán, neboť jeho rozumové uspořádání je součástí rozumového uspořádání světového). Osvícenský racionalizmus byl slavnou epochou, ale také on měl své slepé uličky. Moderní psychologie je ve svých výrocích o člověku nepoměrně skeptičtější. Člověk primárně není bytostí racionální, je tvor biologický. Člověk celým svým založením je totiž bytostí plurální [mnohovrstevnatou, víceznačnou, hybridní].

·        Libertas in economicis [ekonomická svoboda] se neprokázala jako libertas in politicis [politická svoboda], ve skutečnosti právě naopak: ovládání hospodářských a finančních prostředků několika omezilo svobodu jiných, učinilo je závislými, zúžilo reálnost jejich práv a možností do marginálií.

Jako důkaz svobodné soutěže českého businessu byl krach a rozkradení kladenské Poldovky či pražské ČKD nebo plzeňské Škodovky. Spojenými silami vysoce sofistikované individuální iniciativy a tržního chování skončily největší finanční ústavy státu na pokraji úpadku, na pokraji politickohospodářského bankrotu. Co ještě více obdivovat?

Představy o státu a veřejném zájmu jako o něčem, co je jen marginální [okrajové] a v podstatě nepřátelské, přešly jako oficiální doktrína do podvědomí lidí – opět bez náhrady. Tristním dokladem tohoto konfrontačního postupu směrem k rozpoutání tržního chování, přesněji: k selektivně vypjatému individualizmu, pochopenému jako výzva ke svépomoci a svévoli: nechť se každý sám o sebe postará (čemu je třeba rozumět takto: urvi, co můžeš), zůstává skutečnost, že až dosud ani sféra politiky, ani sféra práva (tím méně sféra ekonomiky) nezná kognitivní, závazné a pozitivní vymezení toho, co je veřejný zájem, co jest veřejným statkem a co je přesně předmětem veřejného práva.

Kvalita individualizmu byla pochopena jako průchod agresivního egoizmu bez zábran, běžným způsobem řešení podnikatelských problémů stala se likvidace konkurenta (čili svobodně soutěžícího), svoboda a přirozená práva byla brána jako samozřejmá justifikace zvůle a násilí. Chamtivost ovládla obecně sdílenou hodnotovou orientaci: fetišizmus peněz, množství peněz jako jediné měřítko všech věcí a hodnot, neboť není ničeho, čeho by nebylo možno si koupit. Základem života stala se komercionalizace: co za to a za kolik, zdrojem oprávnění majetková síla, kořistnické hledisko infikovalo vztahy ve společnosti, nevěrnost závazkům, bezohlednost a brutalita staly se zvyklostí a obyčejem, agresivita normou chování.

Tržní epika preparovala tento výchovný model:

o       odměna za nasazené riziko (na podnikání dlužno hledět jako na kořist a drancování);

o       soutěživé rozvinutí svobodné individuality (kdo nekrade, je neschopný blb);

o       prosazení se silou osobnosti (pravdu má vždy ten nejvíce agresivní);

o       konkurenční úspěch (problémy je nejlépe řešit fyzickým vyhlazením).

Tento paleokapitalizmus doby polistopadové, toto fiktivní tržní hospodářství, tato tržní utopie stala se ideologickým, doktrinálním pozadím pro velkou bonanzu, příležitostí bezpříkladného eldoráda: příležitostí pro masové rozkrádání a loupeže, podvody, tunelování, pro kleptokracii, v tak ohromujícím a děsivém rozsahu a stylu, že jen těžko se nachází historický precedens. Z rozčeřeného bahna podloží se vynořila celá galerie lidí pro každé počasí, galerie asociální, parazitické a kriminogenní lidské typiky, „všechna zákoutí lidské duše dosud skryta ve stínu a potlačována“, vyhřezla veškerá dostupná sociální patologie. To, co bylo ilegální či pololegální před listopadem 1989, bylo nyní prohlášeno za oficiální politiku: nechť je nyní vše předmětem „businessu“, (a na konci toho všeho bazarová ekonomika). Jednou z největších legrací této doby je, když o stavu veřejné morálky káže někdo, kdo svou předchozí hospodářskou politikou způsobil její rozpad (netřeba dodržovat pravidla, když se nikdo nedívá), kdo introdukoval do společnosti kořistný vzorec života, klima agresivity a bezohlednosti, kdo celým svým počínáním jako dlouholetý předseda exekutivy torpédoval zásadu, na níž stojí a s níž padá tržní systém: Pacta sunt servanda (systém veřejné důvěry).

Jestliže život na zámku i vrchnostenskou vůli opanoval takový morální profil, pak se není co divit, že bylo zneužito důvěřivosti lidí, že nebylo veřejně prospěšné činnosti, aby lidé nebyli podvedeni a okradeni (namátkou tzv. bytová stavební družstva, stavební firmy, cestovní kanceláře, licencované bankovní domy a investiční společnosti, různé fondy a nadace, občanská sdružení, makléřské firmy, kampeličky, restaurace, taxislužby, správcové konkurzních podstat, atd.). Reparovat újmu obětí bylo méně zajímavé a výnosné, v tomto ohledu nebylo třeba spěchat.

Další z žánrových obrázků je neméně tklivý. Nejvyšší pravicovou hodnotou, jak jsme stále proškolováni, je osobní odpovědnost jednotlivce za své rozhodnutí a za své činy. Když ale dojde k okamžiku pravdy, jak tomu bylo ve známé kauze mrtvých sponzorů ODS, chovaly se její statutární veličiny před soudem jako chovanci doktora Chocholouška: nic si nepamatovaly, ničehož jim nebylo známo, vše zůstalo pod jejich rozlišovací úroveň, vždy byl odpovědný někdo jiný. Nebyly zřejmě mocni ani dohlédnout prostou logickou dedukci, jež z jejich chování automaticky vyplynula: jak chce taková strana řádně a k obecnému prospěchu spravovat veřejné finance, jestliže má tak bizarní nepořádek ve financích vlastních. Nakolik pak může být ve fiskálních a rozpočtových záležitostech státu důvěryhodnou a kvalifikovanou?

Hloupost, neschopnost a obsese [posedlost, nutkavost] vlastní neomylností a obdivné sebevzhlížení polistopadové elity, která si osvojila několik knižních pouček, jež ji okouzlily svou logickou konzistencí, přesvědčena o jejich neomylnosti, a která hypertrofii [zbytnění] jednoho myšlenkového rozměru přijala jako definitivní odpověď na všechny své rozpaky a pochyby, uvěřila v bludné teorie o neškodné spontaneitě a samospasitelné autoregulaci sociálních procesů. Magie tržních sil propadla se do černé díry klausizmu - vděčný národ s pochopením zatáhl miliardové ztráty způsobené lobotomickými nápady pana profesora s aprobací pro veřejné finance. Speciálním vkladem klausizmu, tohoto bizarního ideologického letorázu, do neoliberální teorie, jsou tyto články víry:

o       soukromé podnikání děje se na účet státu;

o       dluhy, jež napáchala ruka trhu, platí svědomitě daňový poplatník;

o       zisk ze soukromého trhu bere podnikatel, zatímco jeho ztráty se kryjí z veřejných financí;

o       v okamžiku pravdy (tj. bankrotu a jiného hospodářského krachu soukromoprávního subjektu) je třeba, aby se stát postaral;

o       odlišný názor je nejen herezí [věroučnou odchylkou] a smrtelným hříchem, ale i osobní urážkou, kdo nesouhlasí, je veřejný nepřítel.

A omyl populace pak spočívá v tom, že uvěřila v charisma svých vůdců s důvěrou, že jde o zasvěcence do tajemství, jež jsou obyčejným lidem nedostupná, uvěřila v intelektuální a organizační skvělost a spolehlivost tohoto establishmentu, v jeho odbornou kompetenci a způsobilost, v jeho morální integritu, uvěřila, že jde o bájné postavy z vrchu Blaníku. Jak se zdá, jedinými trvalými výdobytky polistopadové revoluce je objevení se několika vrstev, které zde již dlouho nebyly: pánů domácích, pobělohorské šlechty, mafiánské plutokracie a samozřejmě kruhy podnikatelské, které, pokud právě nesedí ve vězení či nejsou hledány Interpolem, zanáší se nelegálními podnikatelskými aktivitami a jinými malverzacemi nebo strojí úklady proti konkurenci (nejlépe objednanou likvidací, podkládáním výbušnin pod auta či pyromanií), pokud právě neodchází od soudu osvobozeny pro nedostatek důkazů nebo nejsou tč. na útěku.

Současný prezident republiky svými osobními stranicko-politickými exhibicemi (ostatně účelově průhlednými), ovládán různými subjektivními antipatiemi (jež zhusta vyjevuje, sepisuje články a řeční o nich) průběžně jitří a destabilizuje ústavní poměry státu. Způsoby autokratickými s nepřekonaným sebeopájivým sklonem k verbální gestice a autostylizaci vytváří v našem politickém životě konfrontační klima, svými výroky vyvolává konfliktní vztahy mezi nejvyššími orgány země vlastní země na mezinárodní úrovni ČR způsobuje ostudu.  Zahleděn do zrcadla a zcela přemožen obdivem sám k sobě nikdy nezvládl své narcisistní pudy a nikdy se nestal (a pro své osobní vnitřní sklony, dispozice a tužby se ani stát nemohl) tím, čím měl být, totiž institucí republiky. Vždyť republika, svým latinským slovním původem res publicae, znamená věc veřejnou, a prezident republiky jako nejvyšší úředník státu je, jak je v demokraciích obvyklé, především služebníkem věci obecné, věci všech, prospěchu veřejného a tudíž i prospěchu celé populace. Úřad prezidenta není soukromé pózování.