FEP 5: Proč demokracie vyhasíná

Demokracie ve smyslu antického vnímání, tedy jako vlády lidu nikdy nebyla realizována ve své čiré podobě. Ne pro odpor antiky k ženám, či existenci méně svobodných – ne-občanů a otroků. Zmiňme se spíše krátce o tom, že antika dávala přednost jiným formám vlády než demokracii, neboť vláda sestavena na základě losování (náhodného výběru) z celé komunity občanů tehdejších polis nebyla považována, vcelku oprávněně, za příliš efektivní. Platón například upřednostňoval  vládu aristokracie, tedy vládu těch, kteří jsou svými vlastnostmi k vládnutí předurčeni.  Tím předurčením pro vládnutí ovšem nebyla „modrá krev“, jak vnímáme středověkou aristokracii, ale moudrost. V čele řeckých měst měl stát filosof, resp. skupina filosofů. Jak blízko má tento přístup k renesančnímu pojetí správné vlády vycházející z racionality (vědění je moc), posuďte sami. Vedle toho, jak známo, Sparta upřednostňovala timokracii, jakožto vládu silných, resp. vládu vojska. I když  římské pojetí demokracie realizované především na základě zastupitelského principu prostřednictvím Senátu se blížilo současnému pojetí nejvíc, lze konstatovat, že ve skutečnosti vesměs v antice  převládala oligarchie, jakožto vláda bohatých.  Z těchto všech důvodů i přes to, že inspirace antikou je nepochybná, je třeba dnešní demokracii vnímat jako produkt renesančního humanizmu, osvícenského racionalizmu a politického liberalizmu. Odpovězme si na otázky, jak se tato metoda vlády, řád života a vzorec chování, který nazýváme demokracií, ve skutečnosti realizuje a kde jsou její slabiny. Proč skutečná demokracie v ústavou formálně garantovaných demokratických poměrech vyhasíná?

Především první demokraté vycházeli z klasického pojetí a předpokládali, že demokratické vlády se realizují vůlí většiny všeho lidu. Jak je ovšem možné, že stejnou definici konstituovaly i tehdejší socialistické státy proslavené potlačováním lidských práv? Problém je v definici. Co když deklarovaná většina zruší právo menšiny, že ji třeba i existenčně ohrozí (z důvodů národních, ideových, etnických atd.)? Odpovědí je rozšiřující pojetí demokracie, které spojuje princip demokracie s liberalismem. Demokracie je vláda většiny, která garantuje i práva menšin, základní lidská a občanská práva. To je princip, který uznávají všechny současné liberálně demokratické státy. Přesto ve většině z nich formálně vlády všeho lidu dosaženo nebylo. Jak je možné, že ačkoliv je ve společnosti paritně zastoupena stejně velká skupina mužů a žen, jsou ženy v zastupitelských sborech a kabinetech spíše výjimkou? Vládnou nám muži, a to i přesto, že ústavy všech demokratických států zajišťují všeobecné a rovné volební právo. V této souvislosti je třeba připomenout, že volební právo se dělí na aktivní a pasivní. Jestliže právo volit (aktivní volební právo) je více než sto let notorietou a nikdo nepochybuje, že se voleb účastní přibližně stejné množství žen i mužů, právo být volen, resp. volena (pasivní volební právo) je dodnes omezeno systémem politických stran, na jejichž vnitřních pravidlech závisí způsob sestavování kandidátek. Dostat se na volitelné místo znamená strávit nekonečné hodiny schůzováním, zabývat se vytvářením vnitrostranických skupin a klientel a v neposlední řadě vysilovat se politikařením. Ženský element se v tomto prostředí z objektivních i subjektivních důvodů nemůže prosadit. Jsou to pravidla mužského světa, které jsou ženám vnucovány jako rovnoprávné, jako demokratické. Politika a společnost tak ztrácí téměř poloviční potenciál lidské populace. Předem předesílám, že nejsem obhájce kvót ve prospěch menšin, ať již z důvodu národnostních, věkových, rasových či jiných. Práva menšin jsou dnes zaručena, jak je výše uvedeno, Ústavou a nikoliv volebním systémem. V případě požadavku na paritní zastoupení žen v politice se však o žádné kvóty nejedná, neboť parita odpovídá 50-ti % zastoupení společnosti a nikoliv  menšině.         

Díky klasické definici demokracie jsme odhalili první nedostatek realizované demokracie. Pro náš další výklad je zajímavá spíše jiná definice demokracie, která říká, že "demokracie je takový způsob vlády, který má procedury, jak řešit konflikty". Tato definice je důležitá tím, že považuje za normální, že ve společnosti existují různé konflikty (tj. uznává pluralitu zájmů ve společnosti) a klade důraz na mechanismy, které umožňují jejich řešení (Ústava, zákony atd.), tj. na právní stát, bez něhož si fungování demokratických společností nelze představit. Právě jasně definované procedury, jak konflikty řešit, které předem nezvýhodňují určitou skupinu, odlišují demokratické systémy od systémů nedemokratických (vzpomeňme si jen na vedoucí úlohu komunistické strany, která byla ve většině komunistických ústav). Otázkou je, jak se různorodé názory a požadavky občanů vůbec dostanou k tomu, aby se jimi veřejná moc a politici začali zabývat. Těchto dílčích (osobních) požadavků ve sféře sociální může být "nekonečné" množství. Aby se staly důležitými, je nutné, aby je podpořila větší skupina občanů. K tomu napomáhá občanská společnost, tj. nejrůznější organizace, které jsou na státu nezávislé jak ekonomicky (mohou získávat finanční prostředky ze soukromých zdrojů), tak politicky (kromě zákonných vymezení stát nijak jejich aktivitu neurčuje). Předpokladem a právem občanské společnosti (na rozdíl od práv občana i ve věcech, které se přímo nedotýkají subjektivních práv jednající organizace) je přístup k informacím (právo na informace, tj. přístup k informacím, kterými disponuje veřejná správa), je možnost efektivně sdělit své názory (právo být vyslyšen, tj. právo připomínkovat a navrhovat a tomu odpovídající povinnost veřejné správy připomínky zapracovat nebo sdělit důvody proč zapracovány nebyly, nebo byly zapracovány jen z části) a v neposlední řadě možnost efektivně hájit a prosazovat své názory (tj. právo účastnit se řízení, tj. procesní právo dovolávat se přezkoumání nezávislým orgánem). Absence některých práv občanské společnosti je tedy druhým vážným nedostatkem realizované demokracie.  

Do sféry politiky se požadavky jednotlivých skupin dostávají prostřednictvím politických stran. Politické strany tedy reagují na určitý problém a v rámci svého programu navrhnou jeho řešení. Občan ve volbách se pak může rozhodovat pro politickou stranu na základě toho, zda reaguje na problémy, které on pociťuje a zda daný způsob řešení považuje za vhodný. Volbami strana získává legitimitu, aby svůj program realizovala v politické sféře. Jen málokdy jej může realizovat beze zbytku, většinou musí hledat kompromis s ostatními politickými stranami. I když hledání konsenzu je často kritizováno jako politikaření či politické handlování, lze konstatovat, že bez něho fakticky nelze politiku vytvářet. Navíc každý dílčí problém musí být řešen ve vzájemných souvislostech (těžko lze spojit požadavek na zrušení daní a maximálního sociálního zabezpečení). Kompromis, či nalezení určitého konsensu, zdaleka není negativní jev, jak nám někteří političtí fundamendalisté zdůrazňují. Umožňuje totiž, aby míra "výhry" jedné skupiny se nerovnala míře "prohry" skupiny druhé (např. vytvoření "skvělých" podmínek pro rozvoj průmyslu za cenu totálního zničení přírodního prostředí v dané oblasti); získat v té či oné míře by měli všichni. I pro toto schéma, které jsme zde narýsovali, platí, že šedivá je teorie a zelený strom života. Přesto nám umožní základní pochopení problému politiky. Především jde o to, že klíčový je zde občan, jehož aktivity a požadavky vnucují politickým stranám svou agendu. Pokud občané zůstávají pasivní a ze sociální sféry nevycházejí podněty, je narušena komunikace mezi společností a politikou. Politické strany se nám "vznášejí" kdesi nad společností a soustřeďují se pouze na mocenské hrátky, což dále posiluje pocit frustrace občanů. Tomu napomáhá i způsob nazírání na voliče ze strany některých politiků (zvláště když obhajují nepřijatelnost referenda), že jde o hlupáky, bytosti naivní a nevědomé, přičemž axiomem je, že volič je blb, který namnoze nechápe své vlastní zájmy, tím méně je navyklý analyzovat své problémy, poněvadž nerozumí ani poměrům, v nichž žije. Volič není schopen nahlédnout, co je pro něj dobré, nechápe co potřebuje a v kterém směru leží jeho štěstí. Navíc si nic nepamatuje. Ze všech těchto důvodů potřebuje vhodné vůdce, kteří vědí, čeho je třeba, a kteří by mu ukázali, kudy vede správná cesta. Třetím nedostatkem demokracie je tedy pasivita, nebo spíše lhostejnost občanů, jejich neochota zapojovat se do veřejného života. Řešením je každodenní aktivita občanů, kteří maximálně využijí prostor, který jim demokratická společnost poskytuje k formulování svých požadavků a kontrole politické moci; řešením je i to, že politickou stranu a politiky nevybíráme podle líbivých reklamních hesel, kravaty či vtipných bonmotů, ale podle kritického zhodnocení jejich konkrétní činnosti. Není to jednoduché, ale jiná cesta neexistuje.

 "Školou demokracie" vždy bývala označována místní politika, protože otázky, které se zde řeší, se bezprostředně dotýkají každodenního života občana. Jsou mu v mnohém pochopitelnější, umožňují snadnější orientaci v problémech. Zároveň je místní politika "školou demokracie" i pro politiky. Ve vyspělých státech se jen málokdy stane vrcholným politikem ten, kdo neprošel komunální politikou. Je ovšem nutné, aby místní zastupitelstvo mělo možnost (jak z hlediska pravomocí, tak z hlediska financí) své problémy řešit. V zásadě se v demokratických zemích stále více prosazuje určitý proces decentralizace, tzv. princip subsidiarity, to jest snaha, aby problémy byly řešeny na co nejnižší úrovni.  Nedostatek v uplatňování zásady subsidiarity je čtvrtým problémem aplikované demokracie. 

Výzkumy veřejného mínění velice často upozorňují na to, že se prohlubuje pocit rostoucí propasti mezi občany a politiky. To je samozřejmě alarmující, ale nutno říci, že podobné pocity nejsou způsobeny jen shora uvedenými nedostatky v pojetí demokracie. Část problému spočívá v tom, že současný globalizující se svět vyžaduje stále větší "technokratické" soustředění se na mnoho otázek, které jsou životu běžného občana zdánlivě vzdálené. Předně ale příčinou je, že zastupitelskou soustavou (kterou mandatáři zastupují vůli a zájmy občanů) poslanci reprezentují po volební období sami sebe a neváhají tak činit ke svému prospěchu. Tento pátý problém demokracie se opírá o ústavní fikci, že aktem volby se volič vzdává své svrchované vůle a po volební období přenáší lid tuto suverenitu (zdroj moci) na zvolené reprezentanty (poslanec je po tuto dobu neodvolatelný a fakticky odpovědný jen sám sobě). Poslanec či senátor nezastupuje „svého“ voliče, kterého ani nezná a je pro něj jen statistikou, nezastupuje ani stranu, která jej vyslala (neexistuje tzv. vázaný mandát, může přecházet z jednoho světového názoru do protilehlého a střídat své oportunní záliby).  Řešením je především prosazování prvků přímé demokracie, zejména v podobě referenda ale i přímé volby prezidenta, hejtmana nebo starosty..

Zástupci voličů předstírají a leckdy tomu i věří, že rozhodnutí dělají oni, ač skutečné rozhodovací pochody probíhají v nekontrolovatelných velínech moci a vlivu, vně parlamentního systému, mimo formální struktury politických stran, ba dokonce v pletivu klientských vztahů a pozic patronáže: demokracie se tak vyjevuje jako kryptokracie. Zástupci voličů si pak berou na starost různá prozaická obročí, např. bankety, vernisáže, oficiální zahajování různých oslav, zahraniční delegace a cesty. To, že politika bývá spojena s prosazováním zájmů často anonymních ekonomických silných skupin, je problémem číslo šest. K tomu dodávám, že je-li tento vliv ekonomických bosů spojen s korupcí mluvíme o (mafiánské) plutokracii.   

Dalším sedmým problémem demokracie je i problém její autority.  K jejímu upevnění nepřispívá skutečnost, že „zástupci lidu“ často nemají pokročilé vzdělání, kvalifikaci, zkušenosti a ani o ně nestojí; postačí, že jsou schopni svým naučeným výrazivem vypouštět několik ideologických bublin či něco málo přežvýkaných frází. Jejich předností je poslušnost vůdcům stran (kteří vládnou tím, že určují zařazení na volitelná kandidátská místa), neboť stát se mandatářem lidu je způsob obživy. Kde je volání Platóna po vládě moudrých, kde je renesanční část doktríny demokracie spočívající v moci založené na vědění. Řešením je nový přístup v obsazování kandidátek politických stran založený například na kariérních řádech opírajících se o soustavu vzdělávání formálního i vnitrostranického.  

Každá vládnoucí skupina, jakmile dosáhne svého postavení, má tendenci chovat se autoritativně, izolovat se, obehnat se hradbou neprostupnosti a výlučnosti, zavřít za sebou vrata. Pevně se etabluje, „rozestaví své kádry na ministerstvech“ a využije všech prostředků k udržení vydobytého a k tomu, aby to tak zůstalo. Nežádají si změn, jsou bytostně pro zachování toho, čeho dosáhli: nikdo neodkopne žebřík, po němž vylezl nahoru, zvláště, když na něm pořád ještě stojí. Že reformy navrhují politici, pokud jsou ještě v opozici, je pochopitelné; opozice vždy požaduje změny systému, který jim brání dostat se k moci. Ale jakmile se k moci dostanou, chtějí si ji udržet a jakékoli nápady na změny nikdy neuskuteční. Ohrozily by jejich navyklá privilegia, imunity, výhody, prebendy, vystaranou existenci. Řešení spočívá v oddělení politiky od správního rozhodování, v nabytí plné účinnosti služebního zákona, kterým se zabrání s konečnou platností realizovat „noci dlouhých nožů“ na úřadech.

Myslím, že jsem široce odpověděl na otázku, jak je možné, že i když všechny demokratické ústavy začínají vzletnou, slavnostní frází o lidu (občanech, voličích, populaci) jako zdroji veškeré moci, demokracie fakticky leckde vyhasíná. Kde jsou tedy příčiny toho, že lid rezignuje na to být zdrojem moci a k volbám nechodí a aktivně se nepodílí na veřejném životě prostřednictvím politických stran nebo organizací občanské společnosti? Vysvětlení není složité: směnka důvěry totiž propadla, na lhostejnost establishmentu se reaguje lhostejností populace, která ztratila motivaci. V České republice kredit důvěry v časech raně polistopadových byl obrovský, srovnatelný snad jen s koncem roku 1918. Ale byl čerpán lehkomyslně, neodpovědně, nekompetentně, v záporných veličinách a hodnotách, bez sociální imaginace či sociální empatie. Příčina současného stavu je prostá. Spočívá v promarněné, vytunelované důvěře. Je to paradox: po 41 let, počínaje rokem 1948, bylo hlavním požadavkem vůči tehdejšímu režimu společné a jednotící heslo svobodných voleb. A politická apatie nyní je truchlivý výsledek politiky polistopadového establishmentu zvláště pravicových vlád.