FEP 3: Svoboda jako určující hodnota politického konání?

Svoboda je často definována tak, že jde o právo kohokoli dělat cokoli, co se nedotýká sféry svobody druhého. V situaci moderní společnosti, kdy dochází k velkým aglomeracím lidí v daném prostoru, s vysokou četností vztahů a odlišností mezi nimi, kdy nahromadění na omezeném prostoru  vyvolává často prudké střety lidí, kdy lidé na sebe doslova narážejí, kdy mezilidské vztahy jsou poznamenány latentním napětím a konfrontací, kdy chování je ovládáno napětím, stává se otázka svobody, svobody rozhodování a jednání, skutečně otázkou prostoru jako průsečíku kontaktů. Prostor je tady úzkoprofilový, a co do možnosti svobodného výběru alternativ a okolností, jež jsou namnoze silově navozovány zvenčí, často omezený do nezřetelnosti. V tom přesném slova smyslu byl nejsvobodnější bytostí Robinson, byl prostorově neomezován a mohl navíc ukájet své rozpětí individualizmu bez zábran, nebyl totiž na nikom závislý. Chce kdokoliv z nás být Robinsonem, resp. v tomto pojetí 100% svobodnou bytostí? Obávám se, že nikdo by neměnil. Chci tím zároveň říci, že svoboda je jen jednou složkou kvality života a musí být vyvážena složkami jinými.

Ve skutečnosti svoboda není pojmem pozitivním ve smyslu „k něčemu“, například k větší spotřebě, k možnosti cestování apod. Svoboda je spíše pojmem negativním, představuje osvobození „od něčeho“, od omezení, od závislosti, od vynuceného omezování cizí vůlí. Vždy půjde konkrétně o to, v čem omezení spočívá, kdo omezuje a ve jménu čeho. Není-li svoboda regulována ve směru obecného blaha, ve směru její sociální dimenze, končí anarchií a chaosem (neřádem, anomií). Anomii považovalo již antické politické myšlení za plýtvání. Svoboda zůstává tehdy verbálním mýtem, pokud konkrétní životní podmínky, sociální poměry a okolnosti zbavují reálné možnosti ji uskutečnit.

Zápasy o svobodu svědomí, o právo na vlastní  náboženské přesvědčení a smýšlení, zápasy za individualizaci víry (Hus, náboženská reformace 16. stol.) či idea přirozených práv a společenské smlouvy (17. a 18. stol.), to vše byly znaky procesu osvobozování se závislých z poddanství, to byly odpovědi na svévoli absolutizmu myšlenkového, sociálního a mocenskopolitického. Tzv. teorie přirozených práv hlásá, že přirozená nebo-li základní práva a svobody (jež platí pro všechny lidi bez rozdílu a získávají se již narozením) „trvají odjakživa“,  že existují před a nad společností, před a nad státem, že vyzařují principy tkvící v samé přírodě, že jsou součástí přírody. Je to ahistorický omyl. Příroda totiž není školou občanských ctností, k lidským hodnotám je zcela lhostejná. Nicméně jde o důležitý účelový argument v boji proti tyranii, stejně jako Rousseauovo pojetí společenské smlouvy, jež představovalo třaskavinu položenou pod autokratické vlády. Idea, že lidé se rodí svobodnými, idea společenské smlouvy, jako vysvětlení původu státu (veřejné moci), který vznikl dobrovolným aktem, dohodou lidí ke své ochraně a od níž, při porušování závazků, kdykoli mohou odstoupit, idea, že právo k vládě je odvozeno od souhlasu těch, kterým má být vládnuto – to jsou myšlenky, které v kontextu doby uvedly do pohybu dějiny. Přesto lidská práva, bohužel, nejsou přírodním stavem, ale stavem institucionálním, stavem právním. Právo a svobody jsou účinkem lidské vůle, lidského úsilí, lidské energie klást meze nejistotě a nebezpečí a upevňovat spolehlivost a důvěryhodnost v mezilidských vztazích.

Idea svobody už vůbec neplatí pro tzv. ekonomické svobody. Ekonomická svoboda se neprokázala jako politická svoboda. Ve skutečnosti zapůsobila právě naopak: ovládání hospodářských a finančních prostředků několika omezilo svobodu jiných, učinilo je závislými, zúžilo reálnost jejich práv a možností do marginálií. Ekonomika nefunguje v sociálním a environmentálním vzduchoprázdnu, nefunguje bez přívlastků. Hospodářský život nemůže být anarchií, tržním chaosem a parazitizmem a jeho výsledný efekt nemůže obsahovat tendenci k plýtvání a chudnutí společnosti.

Liberalizmus jako součást emancipačního proudu není libovůle, nevázanost, omezenost a pitomost, A. Smith, J. Bentham či J. S. Mill nebyli ochrnuti na mozku. Společnost je víc než pouze souhrn soukromého vlastnictví, demokracie je víc než tržní mechanizmus, člověk je víc než jen homo oeconomicus, neplní pouze tržní funkci, nelze jej redukovat na tzv. tržní chování, na průsečík nabídky a poptávky.

Domýšlíme-li logiku svobody do důsledků, tj. ve směru neoliberalizmu (této nejvyšší pravicové hodnoty), jak vyhlíží v souvislostech s fenoménem globalizace, ptám se: „Jak v těchto souvislostech vyhlíží tzv. trh bez přívlastků, jaké podmínky se nabízejí postulátu individualizmu? Jaké tržní prostředí a jaké tržní chování? Jaká volná konkurence? Jaké svobodné podnikání? Odpověď po svobodě je negativní. Sama svoboda jako nejvýše celebrovaná hodnota prokázala se jako iluze, jako účelový podvod, její klasická definice jako „liberum arbitrium“ [svobodně se rozhodovat] je pouhou iracionální úlitbou, neboť o svobodě je možno reálně mluvit jen ve vztahu soběstačnosti a závislosti, existuje pouze v tomto konkrétním rozměru, pouze z hlediska vzdálenosti mezi slovesem chtíti a moci. Je-li životní existence podmíněna sociální závislostí, je-li vystavena reálnému nebezpečí zchudnutí, člověk není svobodný. Ten, který je závislý na svévoli mocnějšího a agresivního, není a nemůže být soběstačným a je tedy přirozeně nesvobodným. K čemu slavnostní deklarace o svobodě, jestliže ji není možno realizovat v konkrétní životní situaci, jestliže zůstává mimo horizont možného? Tehdy pojem svobody je pojmem schizofrenním.

Rozhodl jsem se proto při svých úvahách postupovat netradiční cestou formulace původní metody vedoucí ke zjištění možnosti nastolení ideálního (harmonického) vztahu mezi zájmy z hlediska člověka, společnosti a životního prostředí, a to na základě analýzy a následné syntézy těchto zájmů (potřeb) a nástrojů k jejich dosažení. Z tohoto pohledu na kulturní vývoj vyplývá, že člověk je ze své vnitřní podstaty obligatorně nucen podrobit revizi své zájmy tak, aby byly v souladu nejen se sociálním prostředím, ale i ostatním živým či neživým prostředím – jde o návrat do stavu harmonie obohacený o prožitek uvědomělé a plné svobody (tj. nezávislosti na čemkoli, co není nezbytné pro přežití). Zřejmě je tato hodnota smyslem celého procesu oddělení se od přírody. Poznaní svobody a zkušenost všech forem její absence je naopak podmínkou dosažení nové harmonie. Alternativou je patrně jen smrt. Z toho ale vyplývá, že základní hodnotou je život sám – jde nepochybně (nevolíme-li alternativu smrti) o potřebu společnou, ať se na věc díváme z pozice jednotlivce, společnosti nebo životního prostředí. Lze přežít ve společnosti, která dovoluje uspokojit alespoň základní životní potřeby. Existence společnosti ať demokratické, totalitní, nebo jakékoliv jiné je závislá na životním prostoru, jehož atributy umožňují tyto základní potřeby členům společenství poskytnout. Kvalita životního prostředí je závislá na schopnosti jeho regenerace a absorpce externalit, přičemž v dnešní době drží kontrolu nad překročením meze této schopnosti člověk.

Budeme-li  zároveň jednotlivé zájmy hodnotit měřítkem dosažené svobody jako ukazatelem správnosti našeho uvažování, tedy jako ukazatelem směřování ke společnosti rozvíjející se v souladu s principy  udržitelného rozvoje a dosažení plné svobody jednotlivců,  postupujeme  metodou Harmonie. Analýza potřeb jedince a hledání alternativ však nesmí zůstat bez obdobného postupu z hlediska zájmů společnosti a z hlediska zájmů životního prostředí. Z hlediska nastolené problematiky by bylo třeba se zabývat rozborem potřeby ekonomického růstu jako předpokladu zajištění minimální nezaměstnanosti, financování sociálního státu atd.. Dále je třeba se zabývat nutností samoobnovování a zachování ekosystémů. Po vyjasnění si alternativ zájmů ze všech hledisek následuje zhodnocení známých nástrojů. Ty by měly vést k uspokojení těchto potřeb nebo k naplnění těchto zájmů tak, aby uspokojení jednoho zájmu nebylo na úkor zájmu (potřeby) jiného. Nelze-li takové nástroje nalézt, je třeba postupovat následujícím způsobem:

1. je možné některou ze zvolených alternativních potřeb vyloučit jako nežádoucí, nebrání-li ponechaná alternativa uspokojení shora definovaných priorit, tj. životu a svobodě. Například lze z kategorie zájmů z hlediska společnosti vyloučit potřebu maximalizace ekonomického růstu pro nemožnost nalézt účinné technologie využití obnovitelných zdrojů energie  a ponechat alternativu udržitelnosti ekonomiky, jestliže  zároveň nalezneme způsob, jak lidi motivovat k přechodu na autonomní životní strategii,

2. nelze-li postupovat podle 1) je velmi žádoucí soustředit veškerý myšlenkový potenciál společnosti na nalezení nového, dosud neznámého nástroje – je třeba si přitom uvědomit, že i technologický pokrok má své meze zejména časové a že mnohem účinnější a rychlejší bude hledat cestu v rezervách organizace společnosti, hodnotovém systému atd.,

3. teprve je-li zřejmé, že v daném čase a za daných okolností danou potřebu uskutečnit v dané míře nelze, je možné souhlasit s postupem eliminace potřeb vnitřní svobody. Jde o to, aby se vytvořil časový prostor pro hledání nových nástrojů. Příkladem může být dočasné smíření se s nezaměstnaností jako nutným sociálním jevem doprovázející naplnění potřeby  udržitelnosti ekonomického růstu. 

Právo na omezení demokracie – tedy vnější svobody - lze připustit jen výjimečně, za účelem předejití ekologické krize, popř. sociální krize, na dočasnou dobu a se zárukou pravidel takového omezení. Příkladem může být institut diktátora zakotvený v jinak demokratickém právním systému starověkého Říma. Ale to již obsahově nepatří k tématu tohoto článku. Stavem demokracie se budeme zabývat příště.

  Při aplikaci naznačených postupů je nutné mít na zřeteli, že zachování života je povinností jednotlivce vůči sebe samému a též zejména povinností společnosti vůči všemu živému a budoucím generacím, neboť zůstává alespoň naděje plynoucí ze zachování alternativy budoucnosti.