FEP 28: Ekonomický pilíř udržitelného rozvoje – makroekonomie IV

Každá ze základních ekonomických teorií, nebo chcete-li ideologií se primárně dosud soustředila na člověka, což je nepochybně správné. Systém ekonomie udržitelného rozvoje však předpokládá vyrovnaný vztah mezi zájmy člověka, zájmy společnosti a zájmy životního prostředí. Jak z předešlých poznámek víme, nejsou stávající ideologie udržitelné. Pro společnost proto, že nezaručují politickou stabilitu, i když tomu téměř až do současnosti tak bylo; z hlediska životního prostředí proto, že vnější svobodu a politickou stabilitu zajišťovaly právě na úkor životního prostředí. Ve svém důsledku deformovaly a deformují i člověka, neboť mu různými způsoby umožňují uniknout od skutečné svobody. Nástrojem vedoucím k rozvoji a harmonizaci zájmů z hlediska jedince, společnosti i životního prostředí je nepochybně princip udržitelnosti, kterému se ovšem mohou přizpůsobit i základní ekonomické teorie.

Politickou stabilitu, resp. zachování demokracie, je nutno chápat jako základní dosavadní úspěch kulturního vývoje lidstva. Je zosobněním vnější svobody a to i přesto, že díky systému politických stran je tato svoboda člověku umožněna více či méně pouze pasivním výkonem svých demokratických práv - prostřednictvím svých volených zástupců, které leckdy ani nezná. Nutnost rozvíjet tuto vnější svobodu prostřednictvím decentralizace je zřetelná již proto, že centralizovaná demokracie je dlouhodobě nefunkční, čímž je ohrožena demokracie  ve svém celku. Politická decentralizace, kdy se přesune výkon drtivé většiny rozhodovacích pravomocí blíže k lidem, znamená snadnější výkon práva „být volen“, znamená větší znalost těch „koho volím“, znamená širší možnost účasti na rozhodování zvolených zástupců, znamená rozmanitost žití v širším rámci a znamená i levnější a častější výkon přímé demokracie.

S politickou decentralizací částečně souvisí i decentralizace ekonomická, bohužel nejsou oba proudy na sobě přímo závislé. Ekonomická decentralizace bude možná tam, kde bude fungovat udržitelná ekonomika. Jan Keller[i] uvádí jednu vystihující vizi: Jakmile by byl transport, energeticky nejnáročnější sektor ekonomiky centralizovaného světa, donucen respektovat principy trvale udržitelného rozvoje, zejména ekologické účetnictví, jeho objem radikálně poklesne. To by vedlo k většímu usazování lidí v lokalitách, ke značnému poklesu všech forem obchodování s výjimkou místního obchodu. Menší výrobci by byli donuceni vrátit se k místním zdrojům a na místní trhy. Podstatně by se tím snížila koncentrace ekonomické moci. Současně by vznikla potřeba zajišťovat výživu dané oblasti lokálně. V praxi by to znamenalo návrat velké části populace do sektoru zemědělství, což by vedlo k přeměně dnešního průmyslového zemědělství do podoby fyzicky náročného zahradničení. Vedlo by to nesporně k prudkému poklesu produktivity práce, ale též k likvidaci nezaměstnanosti. Podstatně by byl zkrácen řetěz mezi výrobou a konzumem, což by vedlo k dalším úsporám fosilních paliv. Renesanci by též zaznamenaly řemesla a drobné provozy, které vystačí s recyklovaným materiálem.  

S politickou a ekonomickou decentralizací již více souvisí decentralizace v osídlení - deurbanizace.  

K decentralizaci směřuje i realizace politiky podpory tvůrčí práce, politiky udržitelné ekonomiky (v souladu s principy udržitelného rozvoje) a endogenní politiky. Souhrnně tento triumvirát nástrojů nazývejme Politika udržitelného rozvoje. 

Poznámka: Zdálo by se, že opakem decentralizace je následující požadavek, tj. podpora vzniku a rozvoje nadnárodních politických demokratických institucí. Tento požadavek je důsledkem krize národních států, kterou Keller[ii] ve svém Přemýšlení s Josefem Vavrouškem charakterizuje takto:

a)     protektorská funkce státu k vlastním občanům je značně zrelativizována v důsledku existence zbraní hromadného ničení a globálních ekologických problémů, když žádný stát samostatně není schopen uvedeným hrozbám nerespektujícím státní hranice čelit,

b)     problém veřejných statků, tj. výkonů, z nichž nemůže být nikdo vyloučen a přitom nikomu neplyne z účasti na využívání těchto statků žádný náklad; v rámci jednotlivých států se problém úhrady nákladů na tyto statky a riziko parazitování na nich řeší prostřednictvím systému povinných daní – na mezinárodní úrovni však analogická instituce chybí,

c)      slabost státu oproti nadnárodním ekonomickým subjektům – nadnárodní korporace netvoří nová zaměstnání, umně se rozmísťují po světě ve snaze snížit mzdy, daňové zatížení, náklady na ochranu zdraví i životního prostředí. 

Uvedený nástroj je pak nástrojem řešení těch globálních problémů, které nelze řešit na decentralizované ani na národní úrovni. Josef Vavroušek v tomto smyslu podal návrh diverzifikace činnosti OSN – ta by měla být tvořena:

1.      Bezpečnostním systémem OSN, jehož účelem by bylo zabraňovat mezinárodním konfliktům, nebo je řešit mírovou cestou. Byl by řízen Radou bezpečnosti OSN.

2.      Hospodářským systémem OSN, podporujícím harmonický vývoj světové ekonomiky prostřednictvím vhodných finančních, obchodních a jiných opatření, za koordinace Hospodářské rady OSN.

3.      Sociálním systémem OSN, zaměřujícím svou činnost na podporu kultury, výchovy a vzdělávání, zdravotní péče, sociálních jistot a podobných aktivit. Byl by veden sociální radou OSN.

4.      Ekologickým systémem OSN zaměřeným na ochranu přírody a zlepšení jejího stavu obecně a na zlepšení stavu životního prostředí člověka zvláště. V jeho čele by byla Rada OSN pro životní prostředí. 

[i] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 125, 129-130
[ii] Jan Keller, Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, G plus G, Praha 1995, str. 130-131