Dnes bych rád poukázal na to, jaké jsou právní možnosti zakotvení podpory tvůrčí práce. Podstatou legislativy udržitelného rozvoje je buď vytvořit podmínky k přetvoření práce odcizené na práci tvůrčí a svobodnou (člověk bez tvůrčího procesu je jen otrokem věcí, konzumentem vydělaných peněz), nebo umožnit maximální zkrácení pasivní práce (např. kompenzované zkrácení pracovní doby pokladní v supermarketu, dělníka u pásu) nebo eliminovat pasivní nezaměstnanost (dlouhodobou nezaměstnanost, kdy si člověk ani práci nehledá) a nahradit uspořený pasivně strávený čas procesem tvůrčím.
Současná psychologie vychází z předpokladu, že tvořivé nadání má každý člověk. Každý tvůrčí proces má fázi přípravy (vzdělání, praxe, nalezení problému), inkubace (hledání řešení, intuice), osvícení (nápad, vhled, aha efekt, heuréka) a verifikace (ověřování v praxi).[1] Je zřejmé, že řada pracovních procesů neodpovídá procesu tvůrčímu. S mírou růstu dělby práce a specializace se práce od pojmu tvořivosti oddělila, stala se vynucenou a člověku odcizenou (výtvory práce jsou odděleny od člověka od jeho vůle a představ). Práce v souladu s pojetím Karla Marxe[2] má však být projevem lidského života, kterým se mění vztah lidí k přírodě, a proto se prací mění sám člověk. Jinak řečeno, člověk jako individuum existuje a seberealizuje se na základě pracovního procesu, v němž uchopuje svět činným způsobem. „Není-li člověk tvůrčí, je-li pasivní, není ničím – je mrtvý“. V tvůrčím procesu člověk uskutečňuje svou podstatu.
Má-li být pracovní proces zároveň procesem tvůrčím, znamená to, že je třeba výrobu vrátit pod kontrolu člověka, tj. vytvořit podmínky pro práci člověka opravdu svobodného, racionálního, činného a nezávislého. Právo samozřejmě nemůže nařídit ani zaměstnanci, aby pracoval tvůrčím způsobem, ani zaměstnavateli, aby svým zaměstnancům nechal volnou ruku. Brání tomu dva důvody. Za prvé - řada zaměstnání je specializovaná a rozfázovaná natolik, že jejich spojení buď možné není (například u velkých staveb) nebo by způsobilo ztrátu konkurenceschopnosti (megapekárna bude vždy mít konkurenční výhodu vyplývající z rozsahu výroby před pekařem). Za druhé - podpora tvůrčího procesu s sebou nese vždy riziko, že se to nepovede nebo ještě hůře že bude tvůrčí proces jen předstírán. Rozvíjíme-li tvořivý nápad, riskujeme, že uděláme chybu, že selžeme, zraníme se, přijdeme o peníze. Sami na své náklady a svou odpovědnost jsme zpravidla takové riziko ochotni podstoupit, nikoliv však za cenu ztráty zaměstnání. Krom toho existují druhy práce, kde jiný než autoritativní styl řízení není možné realizovat (například armáda). Zaměstnání lze z tohoto pohledu rozdělit na ta, která vyloženě tvůrčí způsob práce vyžadují (např. povolání učitele, vědce, lékaře, architekta), na taková, kde závisí na zaměstnavateli, zda ponese riziko případného nezdaru a využije metody a techniky vedoucí k motivaci zaměstnanců k inovacím a tvůrčí práci[3] (například dílenské výroby, služby), a konečně na zaměstnání, která tvůrčí proces neumožňují (zejména všechny druhy pásové výroby).
Právo tedy nezasahuje v tomto smyslu do vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, může však vytvořit podmínky pro zvýšení konkurenceschopnosti solitérní produkce jak výrobků (například umělecký kovář), tak služeb (např. malá prodejna). Patří sem všechny stimuly malého, popřípadě středního podnikání (Státní program podpory malého a středního podnikání[4]). Legislativa dosud nijak neupravuje zvýhodnění práce prováděné mimo trh. Tvůrčí potenciál netržní práce (výsledky a profit z ní není započítáván do agregátního důchodu) je přitom obrovský. Právo ale nemá ambici zasahovat do netržní práce tam, kde prospěch z takové práce má především individuální charakter (například stavba vlastního domu, upravená předzahrádka). Legislativa by však měla podporovat takovou tvůrčí činnost, která přináší pozitivní externality pro celou společnost. Patří sem například politická a občanská aktivita, charitativní činnost, vzdělávání se, rodičovství, drobná řemeslná nebo zemědělská výroba pro vlastní potřebu nebo prodej zemědělských přebytků přímo spotřebiteli (bez zapojení obchodního řetězce) a práce v řadě neziskových organizací (rybáři, včelaři, myslivci, armáda spásy apod.). Právní stimuly k podpoře netržní práce mohou spočívat buď v ekonomických nástrojích (například daňové asignace) nebo mohou být součástí aktivní politiky zaměstnanosti. Druhou možností jsem se podrobněji zabýval v Politice trvale udržitelného rozvoje[5]. Její princip spočívá ve vytváření nových pracovních míst tím, že jsou podporovány legální z hlediska životního prostředí a společnosti žádoucí volno-časové aktivity za předpokladu, že zájemce o takovou podporu se vzdá alespoň z části svého pracovního místa – tj. je zaměstnán na zkrácený pracovní úvazek nebo není zaměstnán ani nepodniká a zároveň není na úřadech práce veden jako nezaměstnaný. Program má být zaměřen především na nízkopříjmové skupiny a skupiny s nízkou kvalifikací, což jsou skupiny populace nejvíce ohrožené nezaměstnaností. Cílem je i aktivizovat dlouhodobě nezaměstnané a vrátit je tak na trh práce. Prvním nikoliv však úspěšným pokusem realizovat tuto podporu byla iniciativa vlády – usnesení vlády č. 1559/2005, kterou provedl ministr práce a sociálních věcí prostřednictvím pilotních projektů.
K projektům se přihlásilo více než sto uchazečů a patrně by jich bylo mnohem více. To svědčí o tom, že mezi lidmi i mezi zaměstnavateli byl zájem o realizaci záměru podpory zkrácených pracovních úvazků za podmínky nahrazení získaného času celospolečensky prospěšnou prací, kterou se daný uchazeč zároveň sám realizuje. Důvodem neuzavření smluv mezi uchazeči a příslušným úřadem práce byla zaprvé špatná koordinace mezi MPSV a úřady práce a za druhé, a to především, pouze krátkodobá garance trvání tohoto projektu. Pro uchazeče je rozhodnutí o zkrácení stávajícího pracovního úvazku důležitým životním krokem. Takové životní rozhodnutí ovšem vyžaduje zákonnou záruku, že podpora, která uchazeči o program má být pravidelně vyplácena, mu bude skutečně poskytnuta po celou dobu (i desítky let), kdy sám plní podmínky pro její vyplácení. Pilotní projekt takovou záruku neposkytoval.
Přes výše uvedené a především proto, že se ukázal nečekaný zájem o využití této netradiční formy aktivní politiky zaměstnanosti, je žádoucí pracovat na příslušných novelách zejména zákona o zaměstnanosti. Podpora tvůrčí práce, která je nejen prostředkem k obživě, ale především způsob seberealizace a naplnění, je novým úkolem práva sociálního zabezpečení.
[1] srov. Zdeňka Pecháčová, Komunikace pro ekonomy, ČZU, Praha 2006, str. 71-72
[2] viz například Erich Fromm, Obraz člověka u Marxe, L.Marek, Brno 2004, str. 19
[3] podrobněji Zdeňka Pecháčová, Komunikace pro ekonomy, ČZU, Praha 2006, str. 79-90
[4] Programy podpory malého a středního podnikání na období 2005 - 2006 schválila vláda České republiky usnesením č. 1159 dne 24. 11. 2004. Ministr průmyslu a obchodu na základě zmocnění obsaženého v uvedeném usnesení vlády schválil změny podmínek programů s platností od 1. 1. 2006.
[5] viz Petržílek P., Politika trvale udržitelného rozvoje a programy sociálního smíru při přechodu k trvale udržitelné ekonomice, MŽP, Praha 2002, str. 11-12, 26-29, 32-35
