V předcházejících poznámkách jsme se zabývali alternativami k práci na plný úvazek. Ty dnešní bych rád věnoval způsobům využití „nového“ volného času, který jsme získali volbou některé z alternativ. Důraz je kladen na „aktivitu“. Aktivním využitím volného času se rozumí takové využití volného času získaného rozhodnutím být plně autonomní nebo rozhodnutím pracovat na zkrácený pracovní úvazek, které je z hlediska zájmů člověka, zájmů společnosti i z hlediska zájmů životního prostředí žádoucí. Takových forem užití volného času může být celá řada. Jedná se zejména o aktivní život v oblasti rodičovství a rodiny, politiky, občanského života, charity, vzdělávání se a kultury a v neposlední řadě o drobné zemědělství (samozásobitelství), uměleckou činnost či soliterní řemeslnou výrobu. Přibližme si některé z těchto činností, které by mohly být podporovány v rámci programů „Státní politiky podpory netržní práce“.
a) moderní vzdělávání Moderní vzdělávání již není chápáno jako příprava na budoucí povolání, nýbrž je zaměřeno přímo na člověka, který se vzdělává. Štěpánek[i] uvádí tyto hlavní rozdíly moderního pojetí vzdělávání od klasického; moderní vzdělávání směřuje:
- od úzké specializační přípravy k široké přípravě pro život včetně sociálního porozumění, sociálních vědomostí a sociální kritičnosti,
- od jednorázové přípravy ke kontinuálnímu celoživotnímu vzdělávání,
- od omezeného přístupu k vědomostem k otevřenému přístupu umožňujícímu volbu různých forem a kombinací různých vědomostí,
- od determinanty životních šancí ke vzdělávání jako katalyzátoru sociální mobility v průběhu celého života.
b) účast na občanském nebo politickém životě
Toto využití volného času je odrazem potřeby rozvoje občanské společnosti, která na aktivitě lidí je založena. Znamená, že občan nebude na účasti života společnosti participovat pouhým pasivním vykonáváním volebního práva, nýbrž aktivním občanským a politickým životem. Cest k rozvoji občanské společnosti je několik, zejména důsledná decentralizace, rozvoj informační společnosti a umožnění účasti občanských iniciativ i jedinců na všech typech rozhodování o věcech veřejných.
Nejčastější formou využití takové možnosti smysluplného naplnění volného času je participace na činnosti nevládních organizací. Existence nevládních organizací není novým jevem. V poslední době tyto organizace doznaly ohromného rozmachu. Mohou se zabývat jedním specifickým problémem, nebo se starat o obecné věci. Tento neformální sektor začínají brát vážně vlády a mezinárodní instituce. Některé nevládní organizace mají zkušenosti, přehled a znalost problémů, které vládám chybí a také reprezentují významné a nezanedbatelné oblasti zájmů veřejnosti. A tak dochází k určité spolupráci mezi oficiálními a neformálními strukturami – k postupnému rozvoji občanské společnosti.[ii]
c) samozásobitelství
Samozásobitelstvím ve smyslu těchto poznámek je třeba rozumět dobrovolný návrat k tradičnějším formám obživy provozovaným zpravidla ve venkovském prostředí, ekologickým způsobem a za účelem tvorby a ochrany krajiny, sebezásobení a prodeje případných přebytků přímo spotřebiteli. Taková činnost má zpravidla povahu zahradničení, drobných řemesel a chovu domácího zvířectva. Nemá povahu podnikání. S takovou formou obživy úzce souvisí i změna životního stylu. Proto je tato forma využití volného času, především pokud by byla uskutečňována plně autonomním způsobem života, spojena s velmi těžkým rozhodnutím v životě člověka. Přesto již existují rodiny, které se k podobnému způsobu života rozhodly[iii].
Z důsledně ekologického hlediska i z hygienicko-zdravotnického hlediska přináší venkovský život nepopiratelné výhody. Město a městské aglomerace nejsou přirozeným prostředím člověka, původně zasazeného do přírody. Dnes je jisté, že jedním z konkrétních ekologických dopadů na obyvatele měst je vedle zplodin životního prostředí, prokazatelných fyzikálně i chemicky, také efekt přelidnění*. Čím větší je přelidnění, tím naléhavější nutností pro jedince je stranit se citové účasti, a tak se ve velkoměstech loupí, vraždí a znásilňuje za denního světla na živých ulicích, aniž by kolemjdoucí zasáhli. Nahuštění vede nejen k projevům odlidštění, ale bezprostředně také vyvolává agresivní chování.[iv]Přes uvedené výhody venkovského života, resp. nevýhody městského, se za 35 let, od roku 1950 počet lidí žijících ve městech celosvětově ztrojnásobil. V loňském roce poprvé žilo více obyvatel ve městech než na venkově. V důsledku chátrající infrastruktury, znehodnocování životního prostředí, úpadku městských center a hroucení mezilidských vztahů se jedná o trend neudržitelný. Nezaměstnaní a staří obyvatelé i etnické a rasové menšiny mohou snadno uváznout na sestupné spirále degradace a chudoby.[v]
d) charita (veřejné služby)
Charitou v pojetí této práce nelze rozumět jen akce typu dobrovolných sbírek, benefičních koncertů apod.. Tento pojem je třeba chápat v jeho nejširším a původním slova smyslu „láska k bližnímu“, jež se projevuje v nějaké formě zpravidla nezištné pomoci. Mohlo by jít především o poskytnutí svých znalostí, schopností nebo dovedností ve prospěch toho, kdo je ze zdravotních, sociálních či jiných objektivních důvodů znevýhodněn na trhu při jejich poptávce. Tento institut známe např. v pojetí tzv. advokátů ex-offo. Možnosti poskytování obdobných bezúplatných služeb vyjmutých z přímého působení tržních mechanizmů a za částečné kompenzace poskytovateli z veřejných zdrojů jsou takřka nevyčerpatelné – od oblasti řemesel, přes oblast vzdělávání až po klasickou sociální pomoc a sociální služby.
* Jde o situaci, v níž není možné úspěšně realizovat příslušnou aktivitu, např. plavání v přeplněném bazénu, nebo jde o situaci tzv. apatie přihlížejících, kdy se vzrůstajícím počtem přihlížejících svědků roste jejich apatie v důsledku tzv. rozptylu odpovědnosti. V mezilidských vztazích se staráme o to, abychom se nenechali citově zatáhnout do problémů druhých.
[i] Zdenek Štěpánek, Možnosti integrace cílů politiky životního prostředí a politiky zaměstnanosti, MŽP, Praha 1999, str. 21-22
[ii] Alexander King, Bernard Schneider, První globální revoluce, BRADLO, Bratislava 1991, str. 202-203
[iii] Srovnej Hana Librová, Pestří a zelení, VERONICA a Hnutí DUHA, Brno 1994
[iv] Michal Černoušek, Psychologie životního prostředí, Universita Karlova, Praha 1992, str. 106-115 a Konrád Lorenz, 8 smrtelných hříchů, Panorama, Praha 1990, str. 14-16
[v] G.H. Brundlandová a kol., Naše společná budoucnost, Academia, Praha 1991, str. 188, 192
