FEP 2: Jak je to s výhledem na přežití naší civilizace?

 Prostředí (prostor) hraje určující roli i při vzniku a rozvoji řádu společnosti (sociogeneze). Vymezuje povahu a směr strategie přežití populace, co lze získat, čeho dosáhnout či vytěžit z potenciality životních podmínek. Životní prostředí je výchozí determinantou způsobu života a obživy, tj. modus vivendi (strategie přežití) populace. Strategie přežití ale nebyla geneticky založena na individuálních svobodách, ale na fungování společenství.  Individuální identita se objevuje až v souvislosti s jeho vyvazováním se z přírodního prostředí. Jakákoli sociální, morální nebo politická doktrína musí vycházet z prostého faktu sociogeneze, že jedinec není schopen sám o sobě přežití, že nemůže existovat v osamocené izolaci, tedy že může žít pouze jako součást společnosti, na níž je závislý. Aristotelova teze o člověku jako zoon politikon (a Ciceronova jako animal sociale, „zvířeti společenském“) není tezí spekulativní, ale empirickou.

Předpokladem důvěry v určitý systém je důvěra v jeho instituce. Právo a svobody existují reálně jen do té míry, pokud existuje systém založený na důvěře. Parlament a justice, státní správa a policie atd. musí mít autoritu nejen formální, ale především autoritu neformální, a nikoliv předvádět obraz hnijícího organizmu. Svoboda je zajištěna tehdy, je-li sociálně organizována řádem společnosti. Svoboda platí pouze jako sociální sebeuplatnění a v tomto smyslu je svoboda otázkou sociální. Člověk je tvorem biologickým a určujícím způsobem je ovládán biologickým vzorcem chování: každý živý organizmus je puzen dvojí tendencí, jednak tendencí exorcizmu (tj. vytěsňovat, vymítat cizí segmenty a konkurenční prvky ze svého životního prostoru), tedy tendencí destruktivní, a jednak je veden tendencí agresivní (expandovat za hranice svého životního prostoru a rozšiřovat svou zájmovou působnost a sféru vlivu do cizího teritoria). Zároveň se však živý organizmus (v zájmu svého biologického přežití) chová oportunně, je schopen se přizpůsobit: mezi živými systémy existuje vzájemná podmíněnost a vázanost, symbióza, interakce, dělba funkcí, kooperace, synergie. Všechny živé systémy ovládá polarita a zároveň spojení egoizmu (pud izolacionistické soběstačnosti) a sociability (pud sdružovací). Mluvíme o součinnosti protiv, o souladu protikladů, o vzájemně se doplňujících  složkách obecné rovnováhy vesmíru (jin a jang).

Každý tvor je ovládán přáním, aby jeho vůle nebyla omezována vůlí cizí a zároveň má snahu prosazovat svou vůli vůči ostatním. Přitom však ze zkušenosti ví, že jen pospolitá existence (jako oportunní strategie přežití) zmnožuje síly a energii. Člověk není jen bytostí egoistickou, ale i bytostí symbiotickou. Již ve skupinách loveckých a sběračských existovala dělba práce, dělba činností a interakcí, tedy spolupráce, synergické aktivity; kooperace uvnitř komunity skýtala například lepší výsledky lovu, účinnější ochranu před zvířaty a podobně. Už v pospolitostech závislých na nahodilostech přírodního prostředí a na nejistém získávání potravy organizovaná kooperace násobila sily jednotlivce a skupiny. Pouze větší celky mohly být úspěšné a dosahovat know how. Rozpad archaického rodového systému vede k řešením územním, prostorovým. Z původního biotopu vzniká životní prostor pro člověka, z přírodních ekosystémů se vytváří prostor (systém) sociálně organizovaný. Stále naléhavěji vzrůstá poptávka po pevnější součinnosti, koordinaci a kooperaci, dochází k vytváření celých soustav spolupráce, které jsou institucionalizovány pevným řádem (nomos). Takto začínají dějiny státu a práva. Životní existence přechází z nepředvídatelného a nejistého anomického stavu (a-nomie, chaos, anarchie) v nomokracii. Dosavadní biologické vzorce chování (tj. selektivní přežívání s mnoha neznámými) jsou nahrazeny sociálními vzorci chování a vztahů: vše se podřizuje organizovanému soužití populace v sociálním prostoru, strategie přežití nyní spočívá na sociabilitě.

        Stát se stává nejširším, nejpevnějším a nejúčinnějším typem sociální organizace, tj. prostorové organizace soužití: zmnožuje lidské síly tím, že koordinuje sociální energii synchronně a jednotně. Z jednoho ústředního místa reguluje a spravuje množinu spolupráce (synergie), vytváří systémy simultánních vztahů kooperací a integrací, koncentruje úsilí ve směru obecného zájmu, je průsečíkem společenské intencionality [co se chce a jak toho dosáhnout] a konceptualizace a ve svých důsledcích je tak nejspolehlivější strukturou zajišťující stabilitu, reprodukci a kontinuitu celku.K tomu obecnou poznámku: Je empirickou evidencí (nikoli spekulací), že fungování každého systému spočívá na rovnováze všech složek. Známá je monumentální představa kosmické rovnováhy, jak ji formuloval Newton ve své „mechanice pohybu těles nebeských“, známy jsou představy rovnováhy přírodních sil, rovnováhy ekologických a biologických systémů, a také představy o rovnováze systémů sociálních. Nejen předhistorické, tzv. přírodní společnosti, ale také kultury doby historické (starý Egypt nebo Čína či předkolumbovské civilizace) byly vždy vitálně závislé na očekávání pravidelného chodu věcí, na opakování plodivých a vegetativních sil přírody, na zachování kosmického koloběhu. Ideu rovnováhy personifikovali staří Egypťané v bohyni Maat, bohyni světového pořádku. Tuto intelektuální radiaci učinil Aristoteles ústřední myšlenkou nejen své filozofie (logos jako schopnost reflexe a sebereflexe přirozeně směřující k „megen agan“ [všeho s mírou]). Myšlenka uměřenosti ovládala také jeho státovědu: ve společenském i státním životě (podobně jako ve světě vegetativní přírody v případech kataklyzmat) se věci při rozkyvu z vlastních sil a vnitřních zdrojů vracejí opět do rovnovážné podoby.

        Člověk jako bytost sociální má schopnost předcházet ztrátě lidské energie a času, tím, že stanoví řád, nomos, aby předešel anomii, chaosu, jenž je plýtváním. Následný evropský myšlenkový vývoj tuto aristotelskou nazírací a hodnotící kategorii doplnil o ideu evolucionizmu, procesů probíhajících v podloží společnosti, implicitně obnášející vždy vlastní zápor jako hnací impuls vývoje. Zde má svůj původ i myšlenka anticipace sociální dynamiky (kde účelem je předcházet sociálním frustracím a anomii, a obnovení rovnováhy řešením a zvládáním změn). Člověk je chápán homo faber nejen v proměnách přírodního prostředí, ale i sociálního prostoru. Pokud se máme dostat k nějakému závěru tohoto povídání, bude důležité se zamyslet nad otázkou role společnosti a státu v dnešní globalizované společnosti, tj. nad tím, jak zajistit soužití lidských množin v době, kdy globální problémy přesahují pravomoce jednotlivých zemí a kdy ekonomika států je v rukou anonymních nadnárodních společností zpravidla orientovaných na zisk.

      Stát dnes není schopen pomocí žádné elity zajistit funkce státu, není schopen konkurovat nadnárodním společnostem, které neviditelná ruka trhu orientuje na strategii vytěsnění konkurence i autority, ba naopak přizpůsobuje se jim. Hovoříme o úpadku nebo krizi státu. Z hlediska sociogeneze se dostáváme k bodu zvratu, kdy se s globálními, zvláště ekologickými problémy buď vyrovnáme a budeme moci budovat řád (nomos) na kvalitativně vyšší úrovni, nebo kdy se nám nepodaří čelit globálním hrozbám, což nevyhnutelně povede k chaosu (anomii). Jsme před další obrovskou zkouškou naší civilizace, která musí vést k uvědomění si nezbytnosti přehodnocení stávající strategie přežití jak z hlediska celé euroatlantické společnosti tak z hlediska skupin a jedinců.

      Prvá celosvětově nezbytná cesta musí postavit tržní strategii vytěsnění účinnou strategii soužití, musí vycházet ze symbiózy, mezinárodní dělby moci a celosvětové koordinace na úrovni OSN. Vyústěním této strategie musí být především mezinárodní dohoda (viz nomos) o dostatečně rychlé, účinné a závazné eliminaci příčin a dopadů klimatických změn a pokud možno dohoda o posílení pravomocí mezinárodní instituce (nejlépe OSN), která bude oprávněna plnění těchto závazků kontrolovat a vymáhat (viz nomokracie).    

      Na druhé straně je třeba formulovat nový modus vivendi, který bude reálnou a účinnou strategií vzdorující faktu, že trh sám díky nadnárodní akumulaci a koncentraci kapitálu přestává být svobodný a funkční stejně jako přestává být funkční stát, který není schopen nadnárodnímu kapitálu čelit. Mám namysli jakousi Strategii nezávislosti lokalit, která bude založena na tendenci k maximální samostatnosti mikroregiónů a maximální aktivitě a kooperaci lidí uvnitř těchto regionů. Tuto strategii musí doprovázet decentralizace politická, ekonomická i sídelní. Již dnes se prvky této strategie projevují v programech jako je Agenda 21, Zdravá a udržitelná města, Endogenní regionální politika, Energeticky soběstačné obce. Zkrátka  modus vivendi pro další tisíciletí spočívá v mikro-sociabilitě.

            V těchto poznámkách jsme se dotkli problematiky svobody a dalších lidských hodnot. Rád bych tyto otázky, bude-li o můj názor zájem, rozebral podrobněji příští čtvrtek.