FEP 19: Sociální pilíř udržitelného rozvoje IV

Zaměstnání  nepochybně ještě dlouho zůstane hlavním nástrojem k uspokojování lidských potřeb. Je však třeba vzít v úvahu probíhající strukturální změny v této oblasti. Stává se již téměř jisté, že dlouhodobé dosažení plné zaměstnanosti v práci „na plný úvazek“ v kontextu dnešního chápání tohoto pojmu není reálné. Podívejme se proto na alternativy „plného zaměstnání“, kterými jsou práce na zkrácený pracovní úvazek a autonomie.

Lze snadno spočítat, pro kolik tisíc pracovních sil by se dala vytvořit pracovní příležitost zkrácením pracovní doby. Ve vyspělých zemích se vedle týdenních hodin zvětšuje rovněž doba placené dovolené. Dle Stehlíka[i] by optimální objem pracovních hodin člověka měl představovat toliko asi 6% života člověka – v současnosti je to zhruba 10%. Ekonomika by tak zaujímala pouze zanedbatelnou část životního fondu lidské bytosti. I kdybychom předpokládali osmihodinový spánek denně, byla by to stále jen řádově desetina bdělého života. Z uvedeného je jasně patrno, jaké možnosti se lidem z hlediska času nabízejí v neekonomicky orientovaném plnějším životě. V každém případě se zdá, že hlavní zkracování pracovní doby je možné při stabilizované výrobě v důsledku vzestupu produktivity práce a nikoliv nezbytně v důsledku dalšího ekonomického růstu.

 Jinou alternativou potřeby být zaměstnán nesmí být únik z reality (drogy, alkohol, uzavření se), ani účast v šedé ekonomice, ale autonomnost. Mareš[ii] tuto skupinu autonomních  charakterizuje jako skupinu, jejíž cílem není ani zaměstnání ani vyšší úroveň spotřeby. Není upsána hodnotám majoritní populace a často ani etice práce. Zaměstnání nehledají, neboť chtějí prostor pro vlastní činnosti. Nejde jen o bohému, ale i jiné nekonformní osoby věnující se dobrovolné práci, studiu, občanským aktivitám či osoby žijící v různých komunitách. Tito lidé přizpůsobují své potřeby svým omezeným finančním možnostem, a proto jim postačují i nízké částky získávané například ze systému sociálních podpor. Pokud potřebují finance, přijímají spíše jednorázové práce než zaměstnání. Jinou skupinou „legálních“ autonomních jedinců jsou „rentiéři“, kteří zdroje pro své materiální potřeby získávají zhodnocením svého majetku. To zda, jejich způsob života naplňuje jejich další životní potřeby, či nikoliv, znovu závisí na tom, zda svůj „volný čas“ užívají tvořivě.              

Práce jako zaměstnání přestává být motorem rozvoje společnosti v tržním slova smyslu. Práce jako tvorba se však postupně stává prostředkem k plné demokratizaci společnosti, vnitřnímu uspokojení člověka a cestou k jeho plné svobodě. Přestane být prostředkem „pouze“ k uspokojení materiálních potřeb lidstva. Práce přestane být spojována se zaměstnáním a podnikáním, tedy s trhem, ale stane se běžnou součástí náplně našeho „volného“času. Takovou práci budeme vykonávat, aniž bychom si ji spojovali s nějakou povinností. Přesto, že výsledky takové práce nebudou v podobě daní, mezd apod. odraženy v HDP, či jiné podobě měření růstu tržních aktivit, budou hodnoty vytvářeny a poroste čistý ekonomický blahobyt. Již dnes je např. v Holandsku běžné, že 1/3 lidí pracuje pouze na částečný pracovní úvazek, a přitom ani náhodou nelze předpokládat, že takto získaný volný čas tráví pasivně – tedy konzumem televizních pořadů či jiné komercionalizované zábavy. Trendy nasvědčují tomu, že budoucnost práce spočívá v aktivním a tvůrčím životě mimo pracovní trh, resp. v nárůstu počtu těch, kdo využijí aktivně volný čas získaný zkrácením úvazku u „netvořivé práce“ nebo zvolením autonomního životního stylu.

[i] Jiří Stehlík, Hmotné perspektivy lidstva, Agentura Koniklec, 1995, str. 59-60
[ii] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str.108