FEP 18: Sociální pilíř udržitelného rozvoje III

Je až s podivem, kolik potřeb lidí je spojováno se zaměstnáním. Smyslem dnešních poznámek je provést analýzu těchto potřeb a poukázat na alternativy, které mohou tyto potřeby lidí naplnit stejně dobře jako zaměstnání. Srovnávejte prosím při čtení těchto řádků zaměstnání s alternativami, jako je občanská aktivita v různých nevládních i politických organizacích, studium, vzdělávání se, venkovský život, umělecká a soliterní řemeslná činnost apod. Vycházejme prozatím z předpokladu, že uvedené alternativy pro skutečně svobodného člověka, za předpokladu jeho základního hmotného zabezpečení, jsou skutečně reálné.

Pro potřeby určení zájmů a potřeb člověka vycházejme z toho, co Mareš[i] uvádí jako charakteristiku zaměstnání:

-         mzda, jež je zdrojem uspokojování materiálních potřeb a určuje i to, jaké potřeby člověk vůbec má,

-         úroveň činnosti, tj. základna pro získávání a zdokonalování dovedností a pro rozvíjení schopností,

-         rozmanitost žití, tj. kontrast prostředí zaměstnání s domácím prostředím,

-         struktura času - den je organizován podle rytmu práce,

-         sociální kontakt a

-         osobní identita, zaměstnání poskytuje stabilní sociální, resp. osobní status, dává základ sebeúctě.

K jednotlivým charakteristikám si proveďme analýzu: 

a) uspokojení materiálních potřeb 

V podstatě jde o spotřebu, kterou Fromm[ii] z hlediska rozvoje osobnosti rozděluje na:

a) funkční: podporuje spotřebitele fyzicky a mentálně, např. jím, protože mi můj hlad naznačuje, že mé tělo potřebuje potravu, nebo jde o spotřebu z radosti. Zpravidla jde o uspokojování základních potřeb (Maslow).

b) nefunkční, resp. konzum: oslabuje nebo ničí tvůrčí vývoj člověka, zbavuje ho oživení a přetváří ho ve věc, konzum souvisí spíše s potřebou vyjádřit svůj osobní status nebo s patologickým chováním:   

ba) introjekce: jestliže zkonzumuji objekt, který si chci podržet, chráním ho před veškerým zasahováním. „Nikdo mě nemůže oloupit o to, co jsem již spotřeboval“ - přejídání z chtivosti, deprese nebo úzkosti, to platí i pro drogový návyk i sexuální nevázanost.   

bb) konzumace, „která nepotřebuje ústa“: nejlepším příkladem je soukromý automobil – jestliže jeho vlastnictví nepodněcuje, ani neaktivizuje lidské síly.

            Z uvedeného vyplývá, že rozdělení potřeb na funkční a konzum nelze objektivizovat, lze jej považovat za individuální, tj. každý by měl o svých potřebách přemýšlet a určit, kterou z nich považuje za funkční. Mimo to lze konstatovat, že se množina základních potřeb vyvíjí s vývojem společnosti, a to jak kvalitativně tak kvantitativně.

Podle Kellera[iii] a dalších konzum snižuje užitnou hodnotu lidské svobody. Tyto potřeby, které lidé považují za své vlastní, jsou ve skutečnosti potřebami trhu, resp. firem. Ty buďto zkrachují, anebo se jim podaří přesvědčit dostatečný počet zákazníků o tom, že jeho výrobky neodkladně potřebují. Činí tak lidi uměle neuspokojenými prostřednictvím reklamy. Výsledkem je, že dnes průměrný Američan konzumuje zhruba tolik jako dvacet Číňanů, rozhodně však není o to svobodnější. Naopak lidé žijící v přebytku ztrácejí důvod naléhat na právo na své vlastní sebeurčení.

            Bohužel všechny  hlavní politické proudy: liberalizmus, socializmus a ve své pragmaticky politické podobě též konzervatizmus považují neustálý růst konzumu, nebržděného žádnými ohledy, za jeden ze zásadních projevů lidské svobody. Vycházejí ze zkušenosti staré dvě stě let, která je učí, že růst materiálního blahobytu je účinným prostředkem stírání předmoderních forem privilegizace. Nejprve příslušníci buržoazie a poté i zaměstnanci dosáhli rovnosti nejen před zákonem, ale i před policemi supermarketů. Je na posouzení každého, jaký postoj ke konzumu zaujme. Nechť má však na paměti, že konzum nemá žádné zábrany. Překročí dříve nebo později své optimum a  přestane i z hlediska druhého pojetí podporovat samotnou lidskost a svobodu.[iv]           

                 Jistou meziskupinou lidských materiálních potřeb jsou potřeby, které vznikají až druhotně v důsledku externalit spojených s ekonomickým růstem. Lze je rozdělit do několika skupin:

a)      potřeby kompenzující minulé ztráty – patří sem umělé bazény a plovárny, které vznikají v důsledku nedostupnosti přírodních možností ke koupání v aglomeracích nebo v důsledku toho, že se v řekách již koupat nedá; patří sem rekreační zařízení pro ty, kdo jsou po zbytek roku nuceni žít ve městech atd.,

b)      potřeby vyvolané nutností nápravy napáchaných škod – patří sem čistící zařízení, úpravny vody, lapače plynů, potřeba rekultivace, obnova lesů apod.,

c)      potřeby vytvořené minulým rozvojem – např. potřeby vytváření nových pracovních příležitostí pro ty, kdo ztratili své uplatnění v důsledku automatizace, dále rostoucí potřeby transportu v důsledku separace funkcí, které dříve byly vykonávány na tomtéž místě.

Tyto potřeby ve skutečnosti úroveň života příliš nezvyšují. Lidé je potřebují jednoduše proto, že již přestaly existovat podmínky, ve kterých mohli své potřeby uspokojovat jednodušším způsobem.[v]

b) úroveň činnosti, sociální kontakt, struktura času a rozmanitost bytí

Úroveň činnosti úzce souvisí s potřebou seberealizace a s potřebou vlastního rozvoje. Jde o potřebu získávání a zdokonalování dovedností a schopností. Zaměstnání je takovou základnou dokonce i tehdy, je-li práce rutinní. Sociální kontakt  je výrazem potřeby sociální příslušnosti, neboť zaměstnání je zdrojem sociálních kontaktů přímých i nepřímých; v průběhu nezaměstnanosti dochází ke snížení frekvence sociálních styků prostou fyzickou nepřítomností, mizí prostor sdílených společných životních zkušeností. Struktura času a rozmanitost bytí – hodnota volného času a změna prostředí je dána rytmem zaměstnání a spočívá v naší kultuře v útěku a relaxaci od práce, která vyžaduje peníze; ztrátou zaměstnání se se strukturou času tak hroutí i jeho obsah, se ztrátou zaměstnání se životní prostor zužuje na domácí prostředí.  

c)   osobní identita

Osobní identita  spočívá v potřebě vlastního uznání a potřebě být uznáván od ostatních; konzum zboží poskytuje lidem možnost vyjádřit svoji osobní identitu. Být nezaměstnán ve společnosti, která přikládá zaměstnání životní význam, znamená nejen o možnost konzumu přijít, ale i mít viditelné znamení svého selhání. Alternativou je samotné dobrovolné rozhodnutí žít alternativně, což dokáže jen osobnost silná a sebevědomá; uznání od ostatních je spojeno s tvůrčím charakterem osobnosti plným lásky k sobě, lidem a všemu živému, lásky k zemi a krajině, lásky, která  je uvědomělá, tedy nikoliv spjatá s nutností dávného pouta půdy a krve.  

Věřím, že jsme si dostatečně názorně ukázali, že „netvůrčí práce“ má své alternativy. Alternativa spočívá v umění milovat a prožívat, a to nikoliv ve viditelných znacích konzumního standardu. Alternativou je skutečná svoboda, plné žití.              

[i] . Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str.70-71
[ii] Erich Fromm, Umění být, Naše vojsko, 1994, str. 101-102
[iii] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 34-5, 48
[iv] Jan Keller, Šok z ekologie aneb Politické systémy v rozpacích, Český spisovatel, Praha 1996, str.     47-48
[v] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 32-33